ŽENA ZA VOLANTEM ANEB PROFESIONÁLNÍ ŘIDIČKA ALICE GLUČOVÁ

Proč ses rozhodla vyměnit taxík za autobus?

Asi jako každá práce mělo ježdění taxíkem své výhody i nevýhody. Nejprve jsem musela na magistrátu složit taxikářské zkoušky z místopisu, kde jsem na slepé mapě vyznačovala nejkratší trasy z bodu A do bodu B. Musela jsem se naučit názvy ulic, hospod, restaurací a také vědět, kde se nacházejí důležitá místa, jako jsou třeba úřady, školy apod. Bylo to opravdu těžké, někdy jsem si pomáhala navigací, ale i tak to nebylo vždy jednoduché. Tato práce mě docela bavila, ale některé věci mi postupem času začaly čím dál tím více vadit. Co mi velmi vyhovovalo, bylo například to, že jsem mohla jezdit podle toho, jak jsem se domluvila s vedením, což člověka nesvazovalo jako klasická pracovní doba. Setkala jsem se také s mnoha lidmi a zažila nespočet vtipných situací. Na druhou stranu mě ale docela štvalo to neustálé čekání, kdy jsem seděla v taxíku, v kterém jsem si sice četla nebo poslouchala hudbu, ale zadarmo, nic jsem v tu chvíli totiž nevydělávala. No, a aby si člověk vydělal nějaké peníze, tak by musel dělat dvanáctky, což vážně nebylo pro mě. Odpracovala jsem několik nočních a věděla jsem, že takhle nemůžu dlouhodobě fungovat, byla jsem neskutečně unavená. Navíc mi nebylo jako ženě úplně příjemné jezdit v noci. Takže když se mi pak naskytla příležitost začít jezdit autobusem, moje volba byla jasná.

Co všechno jsi musela podstoupit, aby ses mohla stát řidičkou autobusu?

Moje cesta k této práci byla vlastně docela jednoduchá, poněvadž mi ČSAD zaplatilo řidičský i profesní průkaz, což pro mě bylo asi největší překážkou. Samozřejmě jsem musela absolvovat lékařskou prohlídku, oční prohlídku a poté nastoupit do autoškoly. Dále jsem musela projít psychotesty, které jsou docela náročné na pozornost a logické uvažování. Jeden z úkolů probíhal i na počítači, kdy jsem měla za úkol reagovat na obrazové a zvukové podněty kliknutím nebo zmáčknutím pedálu. Také mi byla položena řada otázek, na které jsem musela odpovídat. Na závěr pak psycholožka vyhodnocovala mou osobnost, pamatuji si, že mi tenkrát řekla: "Řešíte věci v sobě, ale nedáváte to příliš najevo." Což mě opravdu vystihuje, protože ať už v práci zažívám cokoliv, snažím se působit klidně a vyrovnaně.

V čem se liší řízení autobusu například od osobního automobilu?

Když člověk začíná jezdit autobusem, musí si postupně osvojit určité dovednosti, které se s řízením tak velkých motorových vozidel pojí. Je si třeba uvědomit, že s autobusem potřebujete více času na plynulejší rozjezd a také si musíte více najet například při odbočování nebo na křižovatce, což v praxi někdy vyžaduje vjetí téměř do protisměru. Když jsem začínala, tak pro mě bylo asi nejhorší právě to najíždění do zatáček, bála jsem se, abych nepřibrala obrubník. Během jízdy musí člověk vyhodnocovat spoustu situací, a když je vyhodnotí špatně, tak z toho může být velký problém. Uvedu to na konkrétním příkladu, když jedete autem a najednou se na semaforu objeví oranžová, můžete prudce zabrzdit a raději zůstat stát. V případě řízení autobusu to není tak jednoduché, řidič se musí rychle rozhodnout, jak se zachová. Zda je lepší ještě na oranžovou projet nebo raději prudce zastavit, což může mít negativní dopad na cestující. Jednou jsem takovou situaci zažila, musela jsem nečekaně zabrzdit, což bylo opravdu nepříjemné, nikomu se naštěstí nic nestalo, jen se rozkutálely po autobuse tašky. Od té doby jednomu cestujícímu vždycky ze srandy říkám, když ho zrovna vezu: "Budu brzdit, drž se!" Taky nemám ráda, když musím jet někam, kde to neznám, například když jsou nějaké objížďky a podobně. Protože zajet někam mylně s autobusem je docela problém, nevíš, jestli se tam vlezeš, zda se otočíš, vycouváš a navíc s lidmi za zády. A co pak taková cesta, kde se mají problém minout dva osobní auta, natož auto s autobusem... Možná to někoho překvapí, ale autobus se mi řídí líp než auto. Sedím vysoko, vidím daleko. A navíc teď, když mají autobusy automatickou převodovku, tak už není vůbec co řešit.

Jaké vlastnosti by měl mít dobrý řidič?

Kromě toho, že by měl umět perfektně ovládat vozidlo, které řídí, by měl být hlavně vyrovnaný, protože jen tak bude dobře předvídat situace, které mohou nastat. Navíc má řidič během cesty zodpovědnost za všechny cestující, takže musí svou jízdu přizpůsobovat okolnostem tak, aby byla co nejbezpečnější. Měl by umět pracovat pod tlakem a neměla by mu činit problémy komunikace s lidmi.

Co tě na tvé práci nejvíce baví?

Patřím mezi lidi, kteří do práce chodí rádi. Moje práce mě velmi baví, ráda řídím a taky mi vyhovuje, že jsem neustále ve styku s lidmi. Vždycky se snažím jednat s úsměvem a humorem, i když je pravda, že někdy se musím hodně držet. S některými cestujícími se už známe, s pár lidmi jsem si dokonce začala i tykat.

Co tě dokáže během jízdy naštvat?

Bezohlednost některých řidičů. Jako by si někteří řidiči neuvědomovali rizika, která mohou nastat, a tak se často stává, že mi třeba vjedou do cesty na poslední chvíli nebo se rozhodnou projet úzkou cestou, i když mě vidí, a pak musí stejně couvat, místo toho, aby chvíli počkali. No a takovou klasikou je vyjíždění ze zastávek... Pravidlo říká, že účastníci silničního provozu nám musí umožnit vyjet ze zastávky, ale my je nesmíme ohrozit. Takže na to existuje v podstatě dvojí pohled, proto raději zastávám názor: "Předvídat, předvídat, předvídat!" No a pak taky chování některých lidí. Nikdy nezapomenu na dvě ženy, které se začaly hlasitě hádat na celý autobus, bylo to pro mě velmi nepříjemné. Stejně jsem to vnímala i v případě jednoho muže, který neustále něco vykřikoval do telefonu a když jsem ho slušně poprosila, aby se ztišil, tak mi odvětil, že snad nejsme v divadle. No takže asi tak...

Najdou se ještě lidé, co se podivují nad tím, že řídí autobus žena? A jak se ti pracuje v převážně mužském kolektivu?

Nevím, jak je to v jiných dopravních společnostech, ale u nás pracuje asi deset žen. Když jsem nastoupila do ČSAD, občas se našel nějaký cestující, který se podivil, že za volantem autobusu sedí žena. Teď už si asi zvykli a nekomentují to. Jinak pracuji v převážně mužském kolektivu moc ráda, je veselo, a když potřebuji nějakou pomoc, vždycky se najde ochotný kolega, který poradí nebo rovnou pomůže. Navíc mám skvělého parťáka Honzu, se kterým se střídáme na autobuse. Na všem se dokážeme domluvit, nemáme mezi sebou žádné problémy a skvěle spolu vycházíme. Občas spolu zajdeme i na pivo, u kterého všechno probereme, i když je mladší než já, není mu ještě ani třicet.

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?

Poněvadž vstávám ve 3:10 ráno, tak chodím docela brzy spát. Nejhorší je, když nemůžu usnout a vím, že se mi krátí čas na spánek. Kolegové si ze mě dělají legraci, že spím jako mimino. No... asi mají pravdu, ale mně nestačí spát 5 nebo 6 hodin. Po probuzení se doma obleču do uniformy a vydám se do práce. Jako první jdu za mistrem, který mi předá tzv. stazku, což je záznam o provozu vozidla, kde je například uvedeno číslo turnusu, počet kilometrů, které mám najet, aktuální datum a samozřejmě také počátek a konec směny. Poté musím zkontrolovat autobus, zda je vše v pořádku, nastartuji, zprovozním odbavovací strojek a nachystám si směnné. Vychutnám si ranní kávu, a pak už začínám jezdit. Brzké vstávání je pro mě sice náročné, ale zase je výhodou, že končím už v jednu odpoledne. Když mám odpolední, tak jsem doma před půlnocí. Pracuji i každou druhou sobotu. Mezi spoji máme samozřejmě i bezpečnostní přestávky, pauzy na tankování atd. Na konci směny pak zaparkuji, projdu autobus, odevzdám tržbu a také si popovídám s kolegy.

Musíš se jako profesionální řidička pravidelně školit?

Ano, každý rok musíme absolvovat školení profesionálních řidičů, kde nám říkají různé zajímavosti a taky nám vypráví o všelijakých situacích, které se někomu přihodily. Je to určitě velmi přínosné.

Jak reaguješ jako profesionální řidička na vtipy a ironické poznámky o ženách za volantem?

Směji se jim. Mám už něco odježděno, a proto vím, že existují skvělí řidiči a stejně tak i ti úplně marní, u kterých se vyplatí být raději na pozoru, a to platí jak v případě žen, tak i mužů. Řidiči jsou různí, někteří jsou vyježdění, s praxí, někteří teprve sbírají zkušenosti. Nejvíce mi ale vadí ti, kteří zbytečně riskují, jezdí přehnaně rychle a svou jízdou tak ohrožují nejen sebe, ale i ostatní. Někdy stačí vteřina nepozornosti a může se stát nějaká tragédie. Proto se snažím být během jízdy vždy maximálně soustředěná.

Co bys popřála všem řidičům?

Co bych jim popřála? Asi co nejméně stresových situací a co nejvíce ohleduplných řidičů na cestách. A hlavně, ať dorazí vždy šťastně do cíle a vyhýbají se jim nehody.