ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY MÍŘIL NĚMECKÝ VOJÁK NA MOU MAMINKU PISTOLÍ, VZPOMÍNÁ LUDMILA KULOVÁ

Paní Ludmila Kulová se narodila v roce 1939 ve Křtěnově. ,,Tenkrát se nerodilo v nemocnici. Přišla k nám porodní babka a přivedla mě na svět u nás doma." 

Jak vzpomíná na své dětství? Jaký byl život za Protektorátu Čechy a Morava? Z čeho měla za války největší strach? A proč pro její rodinu nebyla situace lehká ani za minulého režimu?

Jak vzpomínáte na své dětství?

Právě vzpomínky mě někdy nutí přemýšlet nad tím, jak se doba proměnila, že některé věci už nejsou, jak bývaly... Narodila jsem se ve Křtěnově, v červnu 1939, takže za druhé světové války. Měla jsem tři sourozence, rodičům jsme šli na střídačku - kluk, holka, kluk, holka. Moje maminka Jindřiška pocházela z rodiny, kde dětí bylo habaděj a žili velmi skromně, tatínek František byl dokonce z jedenácti dětí. Tatínek pocházel ze statku a v té době se jaksi očekávalo, že ze statku bude i jeho budoucí nevěsta, aby bylo co největší věno. V tomto ohledu byla moje maminka pro otcovu rodinu tak trochu méněcenná, protože pocházela z obyčejné rodiny a pracovala jen v továrně na hedvábí. A jací byli mí rodiče? Byli přísní, odmala jsme museli pracovat a pomáhat. Když jsme přišli ze školy, tak jsme si nejprve museli splnit zadané úkoly, teprve pak jsme si mohli jít hrát. Například v neděli jsme chodívali pravidelně do kostela a pamatuji si, že jeden z nás dostal vždy za úkol vyčistit, nakrémovat a dát do řady všechny boty. Na úkoly do školy se nás rodiče neptali, bylo samozřejmé, že si je budeme plnit sami. Kapesné jsme neměli, když jsme něco potřebovali, tak jsme museli pěkně poprosit. Rodičům jsme celý život vykali, takže jsem šla za tatínkem a například prosila: ,,Tatínku, dal byste mi korunu na šuměnky, prosím?" A když jsem si zasloužila, tak otevřel šuplík ve svém psacím stole a vytáhl drobné, které tam měl v kalíšku. 

Uvedla jste, že dříve se žilo skromněji... Jak jste se ve vaší rodině například stravovali?

Když se dneska projdu supermarketem a vidím ten obrovský výběr, tak je to až k neuvěření, jak se žilo kdysi. Přes den jsme jedli velmi skromně, vařila se jednoduchá a bezmasá jídla, a na večeři byly hlavně brambory a k tomu mléko. Maso jsme měli jednou za týden, v neděli, a to hlavně drůbež, kterou jsme si sami chovali. Sami jsme si taky pekli chleba, vždy na týden dopředu. Výjimečně nám maminka udělala třeba knedlíky s třešněmi, rajskou omáčku nebo škubánky, které se podávaly s mákem, cukrem a mastily sádlem. Jako děti jsme měly moc rády i vdolky. Také si pamatuji, že nám chodili sousedé pomáhat na pole a maminka jim tam nosívala tvaroh se smetanou a pažitkou a k tomu černou kávu, ne však takovou, jak ji známe dnes, tenkrát se dělala z praženého žita. Denně se této kávy uvařil hrnec, říkali jsme tomu soc, z němčiny.

A co Vánoce? Jak se v té době slavily?

Tatínek v lese uřezal stromeček, který se nazdobil jablíčky, oříšky a korálovými ozdobami, ve Štědrý den se pak na něm zapálily malé svíčky, které se uchytávaly na větvičky takovými skřipečky. Na štědrovečerní večeři jsme měli kubu, což bylo jídlo z krup a sušených hub. Za nás ještě nebylo běžné, že bychom měli kapra, toho možná měli jen někteří bohatí, co měli vlastní rybník. Maminka nám taky dělávala sněhové cukroví, kdy se ušlehaly bílky s cukrem, a to jsme měly vážně za něco. My děti jsme se nejvíce těšily až zazvoní zvoneček a konečně spatříme nazdobený stromeček se zapálenými svíčkami, který se ukrýval za dveřmi. Nevím, zda je to pravda, ale slyšela jsem, že stromeček se k nám dostal z Německa. Nejprve ho prý měli bohatí v Německu, pak bohatí u nás a postupně se to šířilo Evropou. Pod stromeček jsme většinou dostali oblečení, záleželo, co rodiče sehnali, všeho bylo málo. Bylo běžné, že se oblečení dědilo, takže jsem nosila hlavně věci po bráchovi. Měli jsme oblečení, které se nosívalo ve všední dny, a pak sváteční šaty, které jsme si brali v neděli do kostela. Nikdy nezapomenu, jak jsem byla šťastná, když mi maminka nechala ušít mé první šaty, včetně zástěrky s kanýrky, bylo to v době, když jsem začala chodit do školy.

Narodila jste se za války, jak jste to jako dítě vnímala?

Když jsem se v tom devětatřicátém narodila, tak už byl Protektorát Čechy a Morava a okupovali nás Němci. Pamatuji si, že jsem tomu jako malá vůbec nerozuměla, nechápala jsem, co se to děje. A když si rodiče mezi sebou povídali nebo i jiní lidé hovořili o válce, tak jsem z toho měla v hlavě zmatek... Moji rodiče třeba často říkali, že partyzáni nadělali hodně zla, a to třeba tím, že vyhodili do povětří nějaký vlak nebo napadli nějakého Němce a ti se pak za to mstili, vyvražďovali rodiny nebo je posílali do koncentračních táborů. Můj tatínek v té době zastával místo starosty, úřadovalo se doma, takže kdo něco potřeboval, chodil za ním k nám domů. Maminka kvůli tomu drhla celou dřevěnou podlahu dvakrát týdně. V té době museli zemědělci odevzdávat určité množství vajec, pšenice a všeho možného a samozřejmě se to kontrolovalo. No a pamatuji si, že jednou k nám zase vtrhli a sepisovali počet dobytka a drůbeže a já se začala přehrabovat v prádelníku, kde měla maminka tajně ukrytý mák. Byla celá bledá, mrkala na mě a já tenkrát vůbec nechápala proč to dělá. Naštěstí to dopadlo dobře, díky bohu. Mnohem nebezpečnější ale bylo, když rodiče ukrývali na půdě v seně anglického zajatce. Tajili to přede mnou, abych se asi někde neprořekla a o to více mě zajímalo, kam chodí a komu to jídlo tajně nosí. No, kdyby se to provalilo, tak mohli být rodiče zastřeleni nebo posláni do koncentráku a my děti na převýchovu do Německa. Ale těžko to hodnotit z dnešního pohledu, v té době to bylo všechno jiné.

A jaké byly v té době mezilidské vztahy?

Mezi lidmi byly vztahy pěkné. Tím, že žili v neustálém strachu co bude, drželi při sobě a pomáhali si. Neudávali se, to se začalo dít až za komunistů. Napadá mě jeden konkrétní příklad. Ve Křtěnově, kde jsme bydleli, byla velká usedlost, kde měli mlýn a někdy se tam mlelo i načerno. Jednoho dne začali kolem kroužit gestapáci a jediným řešením bylo vyvést veškerou pšenici z mlýna a ukrýt ji u sousedů. Každý moc dobře věděl, co by ho čekalo, a přesto do takového rizika šli. Ke vší smůle začalo ještě sněžit a na cestě byly viditelné koleje a stopy, naštěstí však na druhý den kontrola do mlýna nedorazila. V té době to mnohdy bylo hodně i o štěstí.

Hovoříte o štěstí, víte o někom blízkém, kdo ho za války příliš neměl?

Asi tatínkův bratr a švagr, byli totiž v odboji a za to je poslali do koncentračního tábora. Tatínkův bratr Alois, můj strýc, se naštěstí vrátil. Jeho vyprávění nahánělo hrůzu, nejhorší prý bylo, když každé ráno vyvolávali jména a nikdo nevěděl co bude. Švagr Antonín zemřel na pochodu smrti, schválně tam posílali oslabené lidi, pěšky je hnali bůhví kam a lidé se během té cesty hroutili.

Čeho jste se jako malá nejvíc bála?

Letadel, ten těžký zvuk nad hlavou vyvolával v člověku úzkost. Jednou na sebe dokonce střílela dvě letadla, když prolétala nad naším dvorem. To se nedá ani popsat, jak se člověk cítil, v jaké hrůze jsme žili.

A když nastal konec války? Co se dělo pak?

Situace se pak obrátila a Němci prchali z našeho území. Nad naši zahradou zůstal tank, který tam pak byl ještě po mnoho let a my jako děti jsme si v něm hrály. Vojáci se tenkrát potřebovali dostat co nejrychleji na vlak do Nedvědice u Bystřice nad Pernštejnem, neměli čas, koně měli vyčerpané, a tak se rozhodli, že nám vezmou ty naše. Na tento den nikdy nezapomenu... Do našeho domu vtrhl Němec, namířil na maminku pistol a ptal se na koně. Jenže tatínek byl s koňmi daleko na poli, a tak ji ten voják přikázal, ať za ním běží a ihned se s nimi vrátí zpátky, jinak, že ji zastřelí. Dal jí tenkrát i nějaký časový limit, ale to už nevím jaký. A tak maminka utíkala na to pole a přispěchali i s koňmi domů. Tatínkův bratr se pak nabídl, že je kdesi do těch Nedvědic zaveze, a když se po cestě chtěli Němci zastavit v nějaké hospodě, aby se před cestou ještě napili, tak švihl do koní a ujel jim. Rozhodl se nás tak pomstít a podařilo se mu to!

Uvedla jste, že situace pro obyvatele Křtěnova, kde jste vyrůstala, nebyla lehká ani za minulého režimu. Mohla byste to trochu rozvést?

Sedláci ve Křtěnově tenkrát nechtěli vstoupit do JZD a oni pořád chodili a přesvědčovali je, a tak nakonec nasadili takového zvláštního člověka, kterému se říkalo "bezzubý Pepek" a ten chodil po domech, hlavně teda za těmi velkými sedláky a nalhával jim různé věci, třeba, že už brzy bude konec, že se budou komunisti věšet nebo jim nabízel zbraně, a tak získali informace o lidech. Koho navštívil Pepek, tam pak vjížděla taková velká černá auta a zatýkalo se. Lidé si tenkrát mohli vzít s sebou jen nejnutnější věci a poté je odvezli někam pryč. Pamatuji si, že sousedé, včetně mých rodičů, pak chodili krmit jejich dobytek, který v chlévě řval hlady. Později dostali někteří doživotí, jeden soused 12 let, jiný 8 roků, jeden dokonce provaz a některé rodiny vystěhovali do pohraničí do Čech. Tenkrát se prostě nesmělo stavět proti režimu. A tak u nás vzniklo JZD...

Jak vzpomínáte na školu?

Těsně po válce jsem začala chodit do první třídy. Nejprve jsem chodila do tzv. obecné školy, a pak do měšťanky. V obecné škole jsme měli vždy jednoho učitele, říkalo se mu řídící a ten se s námi tedy nepáral, kdybych něco neuměla nebo se špatně zachovala, tak jsem musela nastavit ruku, abych po ní dostala rákoskou. Neskutečně to bolelo, to už možná bylo lepší jít si kleknout do kouta. Psali jsme na takové omyvatelné tabulky a jednoho dne jsme se učili psát osmičku a dostala jsem rákoskou, protože jsem ji nakreslila opačným směrem než jsem měla. Jednou se mi dokonce podařilo strčit nechtíc do ředitele na schodech, a to byste nevěřili jakou mi vrazil facku, ale v té době neexistovalo, že by si šli rodiče stěžovat do školy. Přes poledne byla hodinová přestávka, a pak se učilo zase dvě až tři hodiny odpoledne, ve škole se tenkrát nevařilo, tak aby si žáci mohli zajít domů na oběd.

Kam jste nastoupila po ukončení základní školy?

Na pedagogickou školu pro učitelky mateřských škol v Boskovicích, byl to čtyřletý obor s maturitou. Bylo mi tehdy čtrnáct let, vyšla jsem totiž z osmé třídy a už jako tak mladá jsem se musela o sebe postarat, protože jsem začala bydlet na internátě na Boskovickém zámku. Byly tam obrovské místnosti a na pokoji nás bylo klidně i patnáct, sblížilo nás to, ale i tak jsem hodně dlouho po nocích tajně brečela do polštáře.

A proč jste začala dělat učitelku v mateřské škole tak daleko od svého bydliště?

Po maturitě jsem měla nastoupit do práce a tehdy byly tzv. umístěnky, což v praxi znamenalo, že nás škola poslala tam, kde bylo potřeba. A tehdy byl na Ostravsku rozvoj průmyslu, zakládaly se nové mateřské školy a chyběly učitelky. Ředitel naší školy dostal požadavek na dvaadvacet holek, dobrovolně se přihlásily tři, a tak vzal seznam a řekl, že půjde každá druhá a já jsem byla ta druhá. Moje nejlepší kamarádka Hana nemusela, bylo nám to líto, že už spolu tolik nebudeme. Ale jedna z těch našich spolužaček začala šíleně plakat, protože chodila s klukem a bylo to vážné, a tak ta Hana řekla, že půjde místo ní a aspoň budeme spolu. Tehdy nám řekli, že se jedná o vlasteneckou povinnost, musíme pomoct kraji a že to bude maximálně na tři roky. No a jsem tady dodnes. (smích)

Kde jste tedy začaly s vaši kamarádkou Hanou pracovat?

Já jsem šla do mateřské školy ve Frýdku-Místku a Hana dostala místo v Palkovicích. První noc nám zajistili v hotelu Beskyd, ale pak už jim bylo úplně jedno, kde budeme bydlet. Jediné, co pro nás udělali, bylo to, že nám dali adresy osob, které měly nadměrný byt a tam jsme se měly jít zeptat, ale nikde nás samozřejmě nevzali. Naštěstí nám pomohla jedna Hančina kolegyně z práce, která nám zajistila pokoj na rodinném domku v Palkovicích. Ale luxus to teda nebyl, měly jsme tam dvě postele, strožoky vycpané slámou, na které když jsme si lehly, tak jsme cítily desky, které byly pod tím. Když se za námi přijely podívat naše maminky, tak se zhrozily, jak bydlíme a navíc vůbec nerozuměly nářečí, kterým se tady hovořilo.

Jak vzpomínáte na roky, kdy jste pracovala jako učitelka v mateřské škole?

Mě ta práce velmi bavila, neustále jsem se snažila pro děti vymýšlet nějaký program. Dělali jsme besídky na Vánoce, k MDŽ, jezdívali jsme na bazén, do ZOO, na různé výlety. Jen pro zajímavost, tenkrát se neřešilo, kolik dětí může chodit do jedné třídy, nijak se to nelimitovalo. Když bylo dětí moc, tak rozhodoval o přednostním umístění dítěte do školky obecní úřad.