VŽDY MĚ ZAJÍMALO, CO VEDE PACHATELE K AGRESIVITĚ, ŘÍKÁ VĚZEŇSKÁ PSYCHOLOŽKA EVA VÁŠOVÁ

Eva Vášová vystudovala jednooborovou psychologii na FF Masarykovy univerzity, kde si později dodělala i doktorát z klinické psychologie. Rok pracovala jako školní psycholog, poté nastoupila jako psycholožka ve věznici. Je autorkou Psychologického podcastu. Aktuálně je na rodičovské dovolené. Mimo psychologii se zajímá o výtvarné umění, ráda také cestuje.

@evapsycholog

https://ceskepodcasty.cz/podcasty/psychologicky-podcast

Jaký je rozdíl mezi psychologem, psychiatrem a psychoterapeutem? Ostýchají se lidé vyhledat odbornou pomoc? A co všechno obnáší práce vězeňského psychologa? 

Mohla byste na úvod čtenářům přiblížit jaký je rozdíl mezi psychologem, psychiatrem a psychoterapeutem?

Psychiatr je lékař. Má vystudovanou lékařskou fakultu. Nejprve studuje všeobecné lékařství a pak si vybírá specializaci v oboru psychiatrie. Psychiatr si s pacienty povídá, stanovuje diagnózu a léčí duševní onemocnění a taky může předepisovat léky. Může pracovat v nemocnici, v psychiatrické nemocnici nebo v ambulanci. Psychiatr také bývá v týmu když se provádí elektrokonvulzivní (elektrošoková) léčba. Bývá zpravidla hrazen pojišťovnou. Pokud si psychiatr není jistý diagnózou, pomáhá mu s broušením diagnózy klinický psycholog nebo psycholog ve zdravotnictví. Pokud má psychoterapeutický výcvik, může také poskytovat psychoterapii. Můžete si to představit tak, že psycholog dokáže odborněji posoudit např. osobnost nebo intelekt, k tomu se vyjadřuje více do hloubky než psychiatr. Také psycholog používá psychodiagnostické testy.

Psycholog má vystudovanou filozofickou fakultu, případně fakultu sociálních studií, studium trvá 5 let. Zajímá ho tedy lidská psychika, myšlení, paměť, pozornost, emoce, osobnost a intelekt. Co se týká volby specializace, tak to si pak volí psycholog až po škole. Může si zvolit i jaké státnice si z psychologie udělá, ale vlastně to nemá na budoucí zaměstnání žádný významný vliv. Po studiu může pracovat jako školní psycholog, psycholog v poradně, ve věznici, v armádě, ve firmách, neziskovkách. Když má rok praxe, může si založit vázanou živnost, která se jmenuje psychologické poradenství a diagnostika. Může dělat relaxace, diagnostiku (třeba kariérové poradenství). Není lékař. Nepředepíše vám léky.

Co se týká užívání pojmu psychoterapie, tak označení není zcela přísně vymezené. S psychoterapií se spojuje psychoterapeutický výcvik. Ten trvá většinou 5 let, někdy více. Do psychoterapeutického výcviku může nastoupit osoba s vysokoškolským vzděláním v humanitním směru, většinou je tedy požadováno magisterské vzdělání. Nemusí to být jen psycholog nebo psychiatr, ale třeba sociální pracovník. Také někdy bývá podmínkou vstupu do výcviku určitá věková hranice (cca 23 let). Psychoterapeutický výcvik není jak škola, je to jiný druh vzdělávání. Ve většině případů jde o to, že si zkoušíte práci na sobě, necháváte si vaši práci s klientem supervidovat, máte sebezkušenostní skupiny, sami docházíte do terapie, kde jste klienti. Výcvik stojí od 150 000 Kč výše, některé jsou dražší. Zabere to tedy spoustu času, energie a peněz. Ale myslím, že bez něj by to snad ani nešlo dělat. Znamená to tedy, kdo má výcvik, je psychoterapeut? Není to tak jednoduché. Výcviky jsou akreditované pro zdravotnictví a neakreditované. Seznam akreditovaných výcviků pro zdravotnictví je na www.psychoterapeuti.cz, další uznávané výcviky jsou uvedené na webu www.czap.cz.

U nás máme 2 asociace, které se snaží psychoterapii nějak zastřešit, jedna zastává názor, že má být psychoterapie prováděna jen ve zdravotnictví, protože se jedná o léčbu duševního onemocnění. To ale způsobuje velký přetlak. Psychoterapeutů ve zdravotnictví je tak málo, že nemohou pokrýt péči o občany po celé ČR. Někdy jsou čekací lhůty až 9 měsíců. Druhá asociace zastává názor, že by měla být psychoterapie poskytována i mimo zdravotnictví a tím by se měla zvýšit dostupnost psychoterapie pro větší množství občanů. Zatím se pojem "psychoterapie" mimo zdravotnictví v zákoně neukotvil, takže tento pojem používají i různí ezotericky zaměření lidé, kteří poskytují alternativní až pochybné terapie. 

Říká se, že v USA má téměř každý svého psychoterapeuta. Jaká je situace u nás? Ostýchají se lidé vyhledat odbornou pomoc?

Nemyslím si, že se lidé ostýchají, několik lidí za týden se mi ozve, jestli nevím o někom, kdo by měl kapacitu vzít další klienty. Určité stigma stále vidím. Zvlášť u starších ročníků, kteří mají pocit, že jít k psychologovi je slabost nebo je to služba až pro nějaké formy těžké psychopatologie. Naštěstí se tento mylný pohled pomalu ale jistě ze společnosti vytrácí. Zatím vnímám největší problém s dostupností psychologické, psychiatrické i psychoterapeutické péče. Hlavně mimo velká města. Sleduji situaci v několika menších městech na Vysočině a teda musím říct, že oproti dostupnosti v Brně nebo v Praze se to nedá vůbec srovnávat. A to je na tom Vysočina vlastně ještě dobře. 

Proč jste se rozhodla pracovat jako psycholožka právě u vězeňské služby?

No... asi jsem měla nejprve trochu zkreslené představy. Každopádně mě bavilo krimi, jako dítě jsem sledovala s babičkou Colomba a pak jsem sama začala sledovat i další filmy s podobnou tématikou. Pořád jsem si říkala, co vede pachatele k tomu, aby reagovali agresivně, podle nebo manipulativně. Taky mě bavila psychologie obecně, tak jsem po dvou letech studia na fakultě informatiky šla zkusit cestu psychologie. V průběhu studia jsem zjistila, jak reálně vypadá práce vězeňského psychologa a říkala jsem si, že to by bylo něco pro mě. Preferovala jsem práci s dospělými, nechtěla jsem uvíznout pouze v psychodiagnostice, jako to mají často kvůli přetížení psychologové v pedagogicko-psychologických poradnách, zároveň mi tato práce nabídla vlastně takovou velmi variabilní klientelu. Ve zkratce - nikdy jsem se necítila být zahlcená jen jedním typem psychologické práce. Každý den je stejný a přeci jiný. A to mě na tom baví.

Co všechno obnáší práce vězeňského psychologa?

Je to právě velmi rozmanitá práce. Zahrnuje jak psychologické poradenství, krizovou intervenci, psychoedukaci, tak i psychodiagnostiku a podpůrnou psychoterapii nebo práci ve specializovaných programech, kterými vězněné osoby procházejí. Pracuje v týmu společně se speciálním pedagogem, sociálním pracovníkem, vychovatelem a součástí práce je i komunikace s dozorci. Vězeňský psycholog se také zapojuje v péči o zaměstnance a případně se může podílet na výzkumu.

Jednou z vašich specializací je násilná trestná činnost u lidí s parafilií. Co to parafilie vlastně je?

Kvůli mlčenlivosti o případech z praxe nemluvím, můžu mluvit pouze v obecné rovině. Ještě, než odpovím, tak bych ráda upřesnila, že se věnuji tématu nebezpečnosti u lidí, kteří mají nějaké duševní onemocnění a spáchali trestný čin (nebo čin jinak trestný). Takže není to jen o práci s lidmi s parafilií.

Parafilie je vlastně to, co se dříve označovalo jako sexuální deviace. Parafilií se vlastně myslí poruchy sexuální preference. Patří mezi ně třeba exhibicionismus, voyerismus, pedofilie, patologická sexuální agresivita nebo agresivní sadismus. Tady chci upozornit na mýtus. To, že někdo má parafilii, tak to ještě neznamená, že je násilník nebo že bude páchat trestnou činnost. Někdy jsou právě sami jedinci s parafilií znepokojeni tím, že mají tu či onu sexuální preferenci. V ČR běží projekt Parafilik, který je určen pro všechny, které znepokojuje jejich sexualita a rádi by s tím něco udělali. Případně pro jejich blízké. Projekt nabízí bezplatné a anonymní poradenství a zaštiťuje jej Národní ústav pro duševní zdraví (www.parafilik.cz). A oni mají motto, které je podle mě přesné: "Nemůžete za své pocity, můžete za své činy". Já se setkávám až s těmi, kteří právě spáchají nějaký trestný čin a kteří odmítají nebo sabotují soudně nařízenou léčbu. Téměř vždy v tom hraje ale roli nějaká porucha osobnosti, která vlastně má veliký vliv na to, že je trestný čin spáchán. Takže nikoliv parafilie je příčinou sama o sobě.

Když se někdo dopustí trestného činu sexuálního násilí, někteří lidé to pak často komentují slovy, že takového by bylo nejlepší vykastrovat. Jak je to vůbec s kastrací v České republice a jaký názor na tuto problematiku zaujímáte vy jako odborník?

Odborná veřejnost se momentálně dělí na dva póly. Pro a proti. Chirurgická kastrace je nevratná. Cílem kastrace u mužů je snížit pohlavní hormon testosteron. Sníží se pak chuť na sex a tím se snižuje recidiva u pachatelů násilné sexuální trestné činnosti. Dotyčný je pak neplodný. Buď existuje kastrace klasická, nebo se provádí tzv. testikulární pulpektomie, kterou si můžete představit jako vyfouknutí vajíček. Na první pohled tedy nelze zákrok poznat. Existuje i chemická kastrace, což je podávání léků, které sníží hladinu hormonů na kastrační úroveň. Z právního pohledu provést kastraci není tak jednoduché. V některých evropských zemích je zakázaná. V ČR je povolená po splnění podmínek. Jsme za to kritizováni Evropským výborem proti mučení a ponižování (CPT). Navíc nedobrovolná kastrace nepřipadá v úvahu. Takže o kastraci si musí dotyčný dobrovolně požádat, obhájit si žádost před odbornou komisí. Může se stát, že někteří muži žádají o chirurgickou kastraci, protože ví o své deviaci a zatím se drží, ale tuší, že možná brzy někomu ublíží. A kastrací tomu chce zamezit. To ale ještě neznamená, že mu bude kastrace schválena. Proč si tedy muži o kastraci dobrovolně žádají? Chtějí se vyhnout recidivě, nechtějí neustále užívat léky a docházet si stále pro tablety k lékaři, vidí v ní naději na normální život mimo léčebny a vězení. Možná nevíte, že někteří muži jsou schopni soulože i po kastraci. Já osobně jsem spíše kritikem kastrace z několika důvodů, nikoliv však etických. Pokud bude kastrovaný muž chtít, může si sehnat ilegální testosteron v tabletách. Navíc pokud se jedná o muže se sadistickými sklony, tak jeho touha ubližovat a ponižovat nemusí zmizet, zůstává mu dál. Možná neublíží sexuálně, ale jinak. Já to vidím tak, že kastrace nezmění osobnostní strukturu a většinou právě přidružená porucha osobnosti je to, co způsobuje potíže v léčbě. To, co ovlivňuje, zda se jedinec dopustí trestného činu. Takže pokud by mě někdo nutil hlasovat pro nebo proti, spíš bych se přiklonila k názoru proti, protože se jedná o nevratný zásah a nikdo vám nezaručí, že se pak už muž trestného činu nedopustí. Ale jak říkám, v odborné veřejnosti nejsou názory jednotné a já chápu i přínosy kastrace. Jsem přesvědčena o tom, že trest kastrací, na který se ptáte, by nefungoval. Člověk, kterému byste tohle udělali by se s největší pravděpodobností chtěl za tohle dál pomstít, takže s tímhle já se neztotožňuji. 

Jak probíhá běžný den ve věznici?

To je různé, asi záleží na tom, v jaké věznici pracujete a jestli jste třeba na nějakém specializovaném oddělení. Můžete vést skupiny nebo vedete určité aktivity z programu zacházení, kde pracujete s odsouzenými, obviněnými a chovanci, provádíte psychologické pohovory, můžete pracovat s lidmi na nástupním nebo výstupním oddělení, řešit problematiku závislostí, vztahů mezi odsouzenými, vztahy venku, podílet se na výběru osob, které budou v průběhu výkonu trestu zaměstnávané, podílíte se na zpracování komplexní zprávy, poskytujete krizovou intervenci, vyjadřujete se k rizikům a potřeb odsouzených, někteří psychologové ve věznicích mají na starost psychologické posouzení uchazečů o zaměstnání... Osobně jsem vždycky vnímala práci jako velmi rozmanitou.

Musí vězeňský psycholog někdy čelit agresivnímu chování nebo třeba slovním urážkám?

Asi ano, záleží, na koho narazíte. Ale osobně jsem se s tím nesetkala moc často. A když ano, jednalo se buď o to, že osoba jednala na vnitřní pocity frustrace a zoufalství a nevěděla, jak to ventilovat jinak nebo se jednalo o nějaký způsob manipulace nebo nátlaku, aby jim bylo vyhověno v nějakém požadavku. Neměla jsem pocit, že se jedná o vyřizování nějakých osobních účtů. Ale zas když pracujete v takovém prostředí, tak počítáte s tím, že se občas vyskytne nějaké takové jednání. Zas moje zkušenosti jsou omezené jen na jedno místo, třeba by kolegové z jiných věznic mluvili jinak. Určitě se nedá říct, že když s tím tu zkušenost já nemám, že se to neděje častěji. Předpokládám, že v některých jak se říká "těžších kriminálech" je to jinak.