VŽDY MĚ BAVILO DĚLAT NĚCO PRO LIDI, ŘÍKÁ STAROSTA RADIM BAČA

Radim Bača se narodil ve Frýdku-Místku, celý život však prožil v Palkovicích. Vystudoval střední zemědělskou školu v Českém Těšíně. Poté začal studovat na Vysoké škole zemědělské v Brně, kterou však nakonec nedokončil, a tak musel nastoupit na vojnu, k Vojskům ministerstva vnitra. Na roky strávené v kasárnách na Letné vzpomíná rád, stejně jako na skvělou partu vojáků. Později nastoupil jako zootechnik v zemědělském družstvu a postupně se začal věnovat podnikání v zemědělství a lesnické výrobě. Od roku 2006 je starostou v obci Palkovice, letos to je přesně 24 let, co se rozhodl vstoupit do politiky. Ve volném čase se rád věnuje koním, rybaření a cestování. S přítelkyní vlastní malý statek, který je pro něho místem, kde si chodí vyčistit hlavu od každodenních starostí.

https://www.facebook.com/radimbacastarosta/

Uvedl jste, že jste po ukončení vojny nastoupil jako zootechnik. Jak na tuto práci vzpomínáte?

Byla to krásná práce se zvířaty a lidmi. Když jsem tenkrát nastoupil, byl jsem mladý synek a hned jsem dostal na starost 400 krav. Má práce spočívala v tom, že jsem musel objet kravíny, podívat se na zdravotní stav zvířat a taky napsat šichty dojičkám. Na starost jsem měl i družstevní drůbežárnu. Zažil jsem tam mnoho pěkného, ale pamatuji si i věci nehezké... Jednou se třeba stalo, že přišly dojičky ve čtyři ráno na šichtu, musely tak brzo, protože v šest hodin už jezdili mlékaři pro mléko. Byly ještě takové rozespalé, když si najednou všimly, že jedna kráva leží na zemi a nehýbe se. Tak do ní šťouchly a s hrůzou zjistily, že tu krávu někdo usmrtil a následně jí i uřezal zadní nohy. Tenkrát byly kravíny otevřené a nebyly tam nainstalované kamery a fotopasti jako je tomu dnes. Taková situace se nám stala asi třikrát, někdy se stalo, že se ztratila i kráva na pastvině nebo ji zabili a uřezali hlavní části, to stejné se dělo i s prasaty. Ty devadesátky, to byla zvláštní doba, tehdejší vládní představitelé chtěli malé firmy. Stát ta družstva a velké firmy rozkládal a ze Západu nám to naopak záviděli, že to máme takové sjednocené. I někteří lidé se k těm družstevníkům chovali divně, natloukli třeba do země hřeby, aby chytli na traktoru či vlečce defekt. V každém případě mi tato práce hodně dala, pochopil jsem, že každý člověk je jiný, že je těžké někdy najít konsenzus. Byla to pro mě velká škola života, která mě skvěle připravila na starostování.

A co vaše nabídka práce v Kamerunu, proč to tenkrát nevyšlo?

Po převratu jsem dostal nabídku pracovat dva roky v Kamerunu, kde jsem měl chovat drůbež. Zaštiťovala to Evropská unie a mohlo mi to hodně dát, mohl jsem načerpat mnoho nových zkušeností, a navíc se naučit jazyk, ale já se tenkrát rozhodl zůstat doma, nechtělo se mi opouštět mé zázemí. Dnes toho docela lituji, ale takový je život, zas bych asi nedělal starostu, a to je bezesporu lepší než chovat kuřata v Kamerunu. (smích)

Slovo starosta pochází z výrazu starati se. O co všechno se tedy musíte v obci starat?

Dle mého názoru se "dědina" netvoří na úřadě, starosta není úředník, ale je od toho, aby tu obec někam posouval. Mně ani nebaví moc sedět v kanclu, rád bych se o obec staral fyzicky, ale bohužel ta doba je za námi. Vzpomínám si, že když jsem nastoupil před léty, tak jsem měl čas zajít přes den i do hospody za chlapama, kde jsem si s nimi povykládal. Dali jsme si pivo dvanáctku, "trabuko" a pořešili jsme mnohdy víc než na úřadě. (smích) Procházel jsem přes dědinu, viděl jsem, co je kde špatné, špinavé, co je třeba opravit. Dnes z nás doba dělá úředníky, musíme se učit spoustu věcí, které bychom ani nemuseli. Vyřizujeme dotace, které tu společnost navíc dost křiví, protože neděláme to, co bychom měli, ale děláme první to, na co jsou dotace. Na ty dotace pak chodí spousta kontrol, vše je překontrolované, téměř každý týden chystáme něco na kontrolu. Také se učíme stavět kanály a protipovodňová zařízení, máme obecní restauraci nebo řešíme v zimě odhrnování sněhu. Staráme se i o rozvoj školky a školy. Samozřejmě je nutné, abych občas zajel i do Prahy, Ostravy či Frýdku-Místku na městský úřad, protože, když chcete o něco žádat, tak je lepší, když vás ti lidé osobně znají. Občas za námi na úřad zavítá i kriminální policie, protože řeší například nějaké udání. Nejlepší je, když dorazím o půl deváté do kanceláře a slyším: "Jé, ty už jsi konečně došel?" Ale málokdo si uvědomuje, že jsem mezitím už strávil třeba hodinu v lese s hajným nebo někde na Myslíku či Palkovicích. Baví mě, že je každý den jiný a rutinně bych to ani nechtěl dělat, protože pak člověk chytne provozní slepotu. Už jsem si asi zvykl, že člověk nikdy nevyhoví všem, jeden tě pochválí, druhý ti nadává. O to více mě potěší, když přijde nějaký občan a ocení práci, kterou děláme, stejně tak, když přijde i někdo cizí a řekne něco pozitivního. Já jsem tady prožil celý svůj život, mám to tady rád a věci se snažím dělat, jak nejlépe umím...

Dá se říci, že starosta je občanům k dispozici v podstatě sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodin denně?

Jednou jsem byl s kamarády na rybách a vyhodili mi mobil do přehrady, protože jsem pořád něco řešil a někde telefonoval. (smích) No, když je potřeba, tak musím být samozřejmě k dispozici, nemám to tak, že v pátek ve čtyři to zabalím a mám víkend. V deset večer vám třeba zavolají policajti a řeknou, pane starosto, běhá vám tam pes, běžte si ho odchytnout a dejte ho do útulku, protože to si musí řešit samospráva sama. Lidi už ví, že když najdou psa, tak zavolají a já ho dám do kotce, který mám už na to nachystaný u sebe doma. Psa nafotíme, dáme na Facebook a do dvou hodin je u svého páníčka. Jindy mi zase zavolali nějací turisti, že je na Hůrkách pokousaná ovce, tak jsem pro ni taky jel. V jednu ráno zase jednou na Myslíku chodil kůň, tak jsme ho s kamarádem odchytli a dali ho přes noc do ohrady na dětské hřiště. Ti, co pak chodili v noci z hospody měli pocit, že mají vidiny. (smích) Vytahoval jsem už mrtvou kočku ze splavu, staral se o ztraceného poštovního holuba či zaběhlou vodní želvu. V noci se také často stává, že jak lesní zvěř migruje, tak někdo srazí autem třeba srnu. Policajti přijedou k nehodě a čekají tam tak dlouho, dokud nedojedu a srnu si nepřeberu. Mnohokrát jsem s hasiči odstraňoval spadlý strom nebo pomáhal vytáhnout nějaké zapadnuté auto. V sobotu oddáváme a v neděli jednou za čas vítáme nové občánky. Také organizujeme obecní akce jako jsou plesy, Obecní dožínky, Pivní a gulášové slavnosti a mnoho dalších. Máme taky družbu s Polskem nebo Moldávií. Jednou se přihodilo, že začaly kostelní zvony vyzvánět kolem půlnoci až jedné ráno, tak jsme to museli taky řešit, stejně jako alarm, který se spustil každý den v jedenáct večer přes vánoční svátky, tak mi pokaždé volali policajti, ať si to přijedu odkódovat. Nechci však, aby to vyznělo, že si nějak stěžuji, tak to opravdu není, jen říkám, jak to je! Mně ta práce naplňuje a když můžu, tak pomůžu rád... I po těch dvaceti letech mě to pořád baví a vlastně čím dál víc. A i když občas přijde od někoho studená sprcha, tak pak stačí od někoho jiného pochvala, a to mě nabije motivací a další energií do práce. Tvrdím, že raději nedělat nic, než to neudělat pořádně...

Setkal jste se někdy s tím, že by měli někteří lidé o vaší práci zkreslené představy?

V nějakém seriálu bylo, že starosta jedním podpisem prodal půl obce, ale takhle to v praxi opravdu nefunguje. Jsme samospráva, kde zastupitelstvo je nejvyšším orgánem samosprávy, takže jednoduše řečeno, co řekne zastupitelstvo, to je svaté. Je tedy zastupitelstvo, rada obce a až potom starosta, takže to opravdu není tak, že bych si o něčem sám rozhodoval. Nemůžu třeba opravit cestu nebo změnit územní plán jak v nějakém americkém filmu, tak, jak po mně někteří lidé vyžadují.

Dobře se tu žije. Proč si Palkovice zvolily právě tento slogan? A v čem je podle vás přidaná hodnota života v této obci?

Jednou jsem mluvil s novinářem a on se mě na závěr zeptal, co bych ještě řekl k Palkovicím. A já jsem řekl, dobře se tu žije, a tak to vlastně vzniklo. Lidé často vypisují na Facebook nebo to i říkají - no jak komu, možná tobě jo, ale mně ne. Stejné to je i s našim logem oblakovečkou, někteří jí říkají spermie, jiní brambor. V každém případě, kdyby se tady nežilo dobře, tak by se tady tolik lidí nestěhovalo a nebyly by tady skoro nejdražší pozemky v okrese. V České republice je přes šest tisíc obcí a z toho by se podle řady kritérií Palkovice umístily v první třístovce, což je podle mě vypovídající o všem. Za velkou výhodu považuji dostatek pracovních příležitostí v okolí, v Ostravě, ve Frýdku-Místku nebo Frenštátě. V neposlední řadě musím zmínit také Třinecké železárny či karvinské doly, i když ty se už sice zasypávají, ale i tak tam jsou i další možnosti. Palkovice jsou situovány v předhůří Beskyd, což obyvatelům nabízí život v blízkosti přírody, včetně turistiky, která je zde přístupná všem věkovým kategoriím. Dále bych chtěl zmínit přehradu Olešnou, která nabízí příjemnou rekreační oblast s bohatým sportovním využitím. A za obrovské plus považuji hlavně dobrou dopravní dostupnost. Autem jste za chvíli v Ostravě, do Polska je to zhruba nějakých 30 km, na Slovensko asi 50 km. V naší obci se udělala už hromada práce, ale samozřejmě je pořád co zlepšovat...

Lidi se mě často ptají, proč se uchylujeme k moderní architektuře a nestavíme tady roubenky, že se to k obci hodí více. Ale já si to nemyslím, nejsme žádná horská dědina. Palkovice byly odjakživa obcí, která byla při nějaké průmyslové aglomeraci, vždyť v blízkosti byly železárny, šachty, kamenolomy...

Říkáte, že Palkovice prošly velkými změnami. Proč jste se rozhodl vlastně vstoupit do politiky, co vás k tomu vedlo? A jak to v obci vypadalo, když jste nastoupil do funkce?

Vždy mě bavilo dělat něco pro lidi, a tak jsme s bratrem a kamarády pořádali různé akce jako například rockové zábavy, vepřové a kuřecí hody nebo kuřecí bál. Na většině akcí jsme prodělali, ale nám to v podstatě nevadilo, byli jsme rádi, že se něco děje a že z toho lidi mají radost. Byl jsem díky tomu hodně vidět, a tak mě v roce ´98 oslovili lidovci z KDU-ČSL, jestli bych s nimi šel do voleb a já jsem byl pro. Měl jsem to tady rád, vyrůstal jsem tady, ale zároveň jsem cítil, že ne všechno je ideální. Ptal jsem se tehdejšího starosty - Proč se neudělá pořádek? Proč není nějaká zábava? A vždy bylo zodpovězeno stejně, protože nejsou peníze. Ale na druhou stranu chápu, že se nemohlo v té době rozhazovat, protože horkotěžko byl plyn, někde dokonce netekla voda, škola byla na spadnutí, kanál nebyl žádný. No a taky mě štvalo, že na některých starých mapách nebyly Palkovice dokonce zakreslené, byly jen jakýmsi přívěskem. No, a tak jsem šel s nimi do těch voleb, přeskočil jsem mnoho lidí a nikdo za mnou tenkrát nepřišel, ani se mě třeba nezeptali, zdali chci třeba do rady obce. Ale vykašlal jsem se na to a rozhodl jsem se splnit si svůj sen, a to, koupit si koně. Částečně jsem se rozhodl pokračovat v rodinné tradici, můj praděda a děda byli totiž koňskými handlíři, dnes to zní sice nepěkně, ale tenkrát to byli obchodníci s koňmi, je si třeba uvědomit, že v té době koně vlastně nahrazovaly auta. Uplynul nějaký čas a za další čtyři roky jsem vyhrál volby na celé čáře a zase za mnou nikdo nepřišel, ale to už jsem měl třicet dva let, viděl jsem to jinak, chtěl jsem pro tu obec něco dělat, a tak jsem se rozhodl ozvat. Nakonec jsem získal podporu a stal se místostarostou. Vzpomínám si, že obec byla neskutečně zarostlá, všude byly přestárlé stromy se jmelím. Pustili jsme se do práce, začali jsme obec čistit, projektovat zde chodníky, rozhodli jsme se i zvětšit školku. Začali jsme pořádat různé akce, některé se uchytily, jiné neměly potenciál životaschopnosti. Postupně se také postavila nová škola a začal se kopat kanál, protože se mě velmi dotýkalo, když se říkalo, že Olešná je žumpa Palkovic, přitom obcí s podobným problémem bylo více. Doufám, že nyní už můžeme říci, že se nestydíme za to, že jsme z Palkovic, ale že jsme rádi, že jsme z Palkovic a Myslíku.

Obec se nyní rozhodla pomáhat i na Ukrajině. V jakých dalších krizových situacích jste také nabídli svou pomoc?

Nebráníme se sbírkám, ale když je to jen trochu možné, tak se snažíme vyrazit a pomoct přímo na místě. Protože než se vůbec nějaká sbírka zorganizuje, tak to nějakou dobu trvá, a tak mi přijde lepší nečekat, ale rovnou vyrazit pomáhat. Člověk až na místě vlastně nejlépe vidí, co je nejvíce potřeba a pomoct těm lidem osobně je podle mě stokrát lepší než tam poslat jen nějaké staré svetry a prošlou rýži, tak jak to někteří dělají. Když byly v Severních Čechách povodně, tak jsme vyslali dvě hasičská auta s vysoušeči a čerpadly. Dobrovolníci tam tenkrát vymetali vodu, uklízeli, vyčerpávali laguny a lidé nám z těch míst dodnes volají a píšou SMS na Vánoce, máme s nimi přátelský vztah.

Pomoct jsme se rozhodli i po tornádu na jižní Moravě, kde jsme vyrazili asi čtvrtý nebo pátý den, po tom, co se to stalo. Lopat a pilek tam budou mít nadosmrti, o to už vážně nestáli, až na místě jsme zjistili, že to, co opravdu potřebují je hlavně benzín do elektrocentrál a jejich opravy. Pomáhali jsme uklízet, četa zedníků spravovala střechy.

No, v případě Ukrajiny jsme s pomocí taky vůbec neváhali. Máme velmi blízký vztah s Frenštátem, a tak jsme přes organizátory zajistili ubytování v hotelu Bartoš. Vyrazili jsme na hranici, kde čekalo asi 30 dětí z dětského domova, včetně jejich opatrovníků, naložili jsme je, noc strávili na hotelu a následující den pokračovali dále. V dalším případě se jednalo o matku s pěti dětmi, kterou jsme nabrali na maďarsko-rumunské hranici, nyní už bydlí v Praze, v Klecanech. Myslím si, že těch vln bude ještě mnohem víc, nejprve přicházeli ti, co tady měli už nějaké zázemí, někoho známého či blízkého, ale postupně budou přicházet i ti, co půjdou naprosto do neznáma.

A nějaká myšlenka na závěr?

Víte, nějak na mě teď celá ta situace ve světě doléhá... Po letech relativního blahobytu a dobré nálady, přišel covid, kdy jsme neustále řešili nová a nová opatření a když už se začalo pomalu blýskat na lepší zítřky, tak začala válka. Osobně se teď setkávám s lidmi, kteří prchají ze své země, aby se zachránili. Když se dívám na všechny ty záběry z Ukrajiny, jak lidé přicházejí o své příbuzné, kamarády a známé, o své domovy, tak je mi z toho neskutečně smutno. Měli bychom si více vážit toho, co máme a v jakých podmínkách žijeme, protože tomu tak nemusí být napořád. Pevně však věřím, že vše zlé se v dobré obrátí! Přeji vám jen to dobré...