VŠECHNY CESTY VEDLY DO ANDALUSIE, ŘÍKÁ LUCIE SABELOVÁ

Lucie Sabelová se narodila v Havířově, během studií bydlela s rodiči v Třinci, momentálně však žije v Almeríi ve Španělsku, kde pracuje na dálku jako lektorka angličtiny a španělštiny. Ráda chodí na hory, maluje akvarelem, čte, kouká na seriály, věnuje se fitness nebo vaří.

Donedávna jsem neměla nejmenší tušení, co se svým životem dělám a zároveň jsem měla pocit, že se zcela vymkl kontrole. Časem jsem ale došla k názoru, že snaha plést se do přirozeného chodu věcí, je naprostá hloupost. Jakmile totiž člověk ty pomyslné otěže pustí, kousky do sebe začnou zapadat. Ještě nedávno jsem ty "otěže" držela zuby nehty a věřila, že ten svůj chaos dám do pořádku, a to sama, po svém. Bylo to však ještě horší a nevědomě jsem celé utrpení prodlužovala. Bylo to počtvrté a já doufám, že i naposled, kdy jsem byla svou vlastní vinou "mimo provoz". 

Začni mi vyprávět svůj životní příběh...

V době, kdy se podávaly přihlášky na vysokou školu jsem zrovna studovala na všeobecném gymnáziu v Třinci a já tehdy netušila, jaký obor si zvolit, ani jestli vůbec nějaký volit. Měla jsem vždy vyznamenání, takže "kam jinam bys tedy šla než na VŠ" nebo "co bys chtěla dělat jen s gymplem prosím tě". Nejvtipnější na tom navíc bylo, že jsem vedle sebe měla nejlepší kamarádku Káju, která už od základní školy věděla, že se chce stát psychologem a s přihláškami tedy neváhala ani minutu. Já obory střílela od boku a nakonec jsem si vybrala něco ekonomického a zálohou bylo dvouoborové studium - Anglický jazyk a literatura a Španělský jazyk a literatura, jakožto cesta k jistému uplatnění a státnímu platu, tedy být paní učitelkou. Začala jsem uvažovat i nad tím, zda úplně nezměnit směr a raději nevyjet jako au-pair do Anglie nebo do Španělska, ale v té době jsem poznala přítele, se kterým jsem pak strávila více než šest let a nápady jsem tak ihned smetla ze stolu. No a vzhledem k tomu, že mě přijali na Filozofickou fakultu v Ostravě a přítel také studoval v Ostravě, nebylo nad čím přemýšlet. Mít dva obory je náročné, ale mě oba jazyky bavily, přestože jsem ani v jednom neexcelovala. Ve třídě jsme tenkrát měli například dceru nějakého Španěla, nebo holky, které strávily rok v Madridu, potom v Londýně, na Floridě, ... a mně se pomalu a jistě začalo zmenšovat sebevědomí. 

Jak ses vůbec dostala ke španělštině?

Úplnou náhodou na gymnáziu. V prvním ročníku jsme se museli totiž rozhodnout, zda si přejeme jako druhý cizí jazyk němčinu nebo španělštinu. Vzhledem k tomu, že jsem po třech letech němčiny na základní škole uměla jen Guten Tag, Entschuldigung, Ich verstehe nicht a ani jsem k jazyku neměla vřelý vztah, rozhodla jsem se dát šanci španělštině. Na hodinách španělštiny jsem pak seděla se svou nejlepší kamarádkou Kájou, která měla pro Latinskou Ameriku a Španělsko vždy slabost, a tak trochu mě tím nadšením nakazila. Po každé, když byla v hodinách nějaká soutěž na slovní zásobu, s Kájou jsme se praly jako lvice, abychom to vyhrály. Španělštinu jsem se rozhodla studovat i kvůli své vyučující, která mi byla inspirací, probudila ve mně lásku k jazyku a kultuře.

A jaké pak bylo studium na vysoké škole?

Na vysoké škole jsem začala španělštinu poznávat z jiného úhlu. Škaredého. Podrobného. Zevrubného. V praktických cvičeních na mě vybafnul subjunktiv, a pak přišla na řadu fonetika, morfologie, lexikologie, apod. Hodiny literatury jsem měla ráda, zajímá mě totiž dobový kontext a následná analýza díla, veršů či samotných slov. Ráda hledám hlubší význam a mám radost, když se něco za slovy nachází, protože vím, že to není pro oči nebo uši každého na světě, jen pro ty, kdo to umí rozluštit. Ve třetím ročníku však přišel menší zlom. Začala jsem psát bakalářskou práci a do toho plnila úkoly v rámci předmětů na obou oborech. Po přednáškách jsem mířila rovnou k psacímu stolu a hned dělala úkoly, které spolužačky měly už dávno hotové. Byla jsem vyčerpaná, v noci jsem však nemohla spát. Ležela jsem v posteli, kroutila se, co chvíli rozsvěcovala telefon, abych viděla kolik je hodin. Postupně jsem také přestala jíst a cokoliv, co jsem se pokusila do sebe vpravit, šlo okamžitě ven. Na univerzitu jsem pak chodila zesláblá, nepozorná, měla jsem problém dokonce se čtením v češtině. Poslední kapkou pro mě byl konflikt s jedním profesorem na škole a zároveň s mým přítelem, který se do toho nevhodně vložil. No a pak jsem se začala jedno odpoledne zničehonic třást a hystericky brečet. Škrábala jsem se po těle jako bych chtěla vyletět z kůže. Pravdou je, že nějakou dobu mi v ní nebylo moc dobře. Přítel mě zavezl ze studentských kolejí k rodičům a ti zavolali záchrannou službu. Nevěděli, co se mnou je a jak mi pomoci. V sanitce jsem si vyslechla "empatickou" zdravotní sestru, která mě okřikla, že mi nic není a že kvůli školy se nebrečí. V nemocnici jsem si nakonec promluvila s doktorem, který měl pro můj stav pochopení a nabídl mi, abych si odpočinula na psychiatrickém oddělení. Diagnostikoval mi dlouhodobou úzkost a psychické vyčerpání. Po dvou týdnech jsem se vrátila domů, ale měla jsem pocit, že je mi ještě hůř. Nebyla jsem vyčerpaná, věděla jsem, že energii mám, ale nějak jsem nemohla pokračovat v tom všem, co jsem normálně dělávala. Jediné, co jsem chtěla, bylo si lehnout, zavřít oči a představovat si, že nejsem. Nerozuměla jsem, co se se mnou děje. Dny se měnily v týdny, pak skoro měsíce. 

A co bylo dál, co tvoje studium?

Díky lékům a terapii jsem se nakonec dala dohromady a pokračovala ve studiu jako předtím, dokonce jsem si našla práci v kavárně a v jazykové škole jako lektorka, byla jsem zase plná síly a chuti do života. To ovšem do doby, než se blížily státnice. Vždy jsem v ten moment dostala stopku. Nemohla jsem číst. Přestala jsem se věnovat svým koníčkům. Řešila jsem jen školu a v té se mi zase nedařilo. Tak dlouho jsem tlačila na pilu, až jsem dospěla do bodu, kdy prostě ráno nebyl důvod vstát. Vyčistit si zuby? Na co? Jaký to má všechno smysl? Jsem neschopná. Chci nebýt. - Má každodenní mantra. Situace se bohužel opakovala také před mým odjezdem na Erasmus. Z nevydařeného výměnného pobytu mi zbyla tenkrát jednosměrná letenka do Malagy. Tou dobou v září už jsem se cítila o mnoho lépe, rozhodla jsem se tedy zeptat Káji, jestli by se mnou nepodnikla menší výlet. A ta hned po mé první větě řekla: "Jasně!". A popravdě, nemohla jsem najít lepší parťačku na cestu. Z každého nezdaru jsme měly legraci a naplno si užily 5 dní na tomto kouzelném místě.

Jak vzpomínáš na vaši cestu do Malagy?

Věděla jsem, že Malaga je krásné přístavní město na jihu slunné Andalusie a chtěla jsem toto město poznat co nejvíce. Před cestou jsem se proto trochu připravovala a přes stránku Trip Advisor jsem našla Top 10 míst, které je ve městě třeba vidět a navštívit. Na seznamu jsem měla například tržnici Atarazanas, kde to smrdělo rybinou, šuměly zde hlasy lidí a všude kolem jste viděli hromady potravin, např. pražených mandlí, plněných oliv, pomerančů apod. Samozřejmě nemohla chybět návštěva naší platonické lásky Zorra mstitele, tedy údajně jeho restaurace El Pimpi, z které byl výhled na jeho střešní byt. Vyrazily jsme také na hrad Gibralfaro, kde byl navíc v neděli vstup zdarma. A dále jsme si objednaly procházku s místním průvodcem. Byla to slečna jménem Candida a ta nás seznámila s historií vzniku města, s nejdůležitějšími památkami a také s tipy, kam zajít na oběd, co ochutnat, nebo jakým způsobem si objednat kávu. Candi nám ukázala například i kostel, kde byl pokřtěn Pablo Picasso, doporučila nám místní cukroví LOQUITAS nebo oblíbený tapas bar Casa Lola, kde jsme měly ochutnat, a my tak učinily, studený krém porro a tinto de verano. Také jsme si velmi pochutnaly na sardinkách pečených na ohni v restauraci na pláži. Nakonec jsme se ještě úplnou náhodou připletly na Fashion Week, který se konal na hlavní ulici Calle Marques de Larios, kde jsme viděly pohádkové šaty jako pro princezny, včetně svatebních šatů se závojem a korunkou. Na konec přehlídky předváděla svou kolekci Agatha Ruiz de la Prada, španělská módní návrhářka, která je pověstná barevností návrhů. Co se týče ubytování, nechtěly jsme zbytečně investovat do něčeho, kde budeme jen přespávat. Z tohoto důvodu jsem vybírala ubytování přes stránku Airbnb, protože jsme mohly ušetřit a zároveň mít příležitost si povykládat s domorodcem. Možná jedinou malou nevýhodou ubytování bylo, že paní domácí byla veganka a zakázala nám v ledničce skladovat jakékoliv živočišné potraviny, takže jsme si kupovaly maximálně tak pomeranče, rajčata a avokádo, jinak jsme jedly v restauracích, což vyšlo poněkud draho. 

A co tvoje studium? Nezměnila jsi po návratu z Malagy názor?

Dokončit vysokou školu jsem všehovšudy zkusila třikrát a neúspěšně, pokaždé s depresí. K titulu mi chybělo pouze sepsání práce a dostavit se ke státnicím, ale rozhodla jsem se vše pustit. Pustit ty hodiny učení, stresů, složené zkoušky u těch největších bestií z univerzity. Zdraví má přednost. Pak jsem se náhodou a díky dobrým známým dostala k práci, kde jsem měla možnost pracovat z domu. Po ukončení dlouholetého vztahu jsem navíc cítila potřebu změny. V té době jsem byla v kontaktu se svou kamarádkou z univerzity, která bydlela v Almeríi, slovo dalo slovo (hlasovka dala hlasovku) a měla jsem koupenou jednosměrnou letenku do mého nového domova, kde jsem po několika peripetiích poznala svého současného přítele. Ten mě naučil žít a vychutnávat každý moment. Ukázal mi, že po obědě se odpočívá. Naučil mě nebát se řízení. Ukázal mi ty nejkouzelnější místa v okolí Almeríe. 

A jak na to nahlížíš teď? Přece jen uplynul už nějaký ten čas...

Nelituji období na univerzitě. Poznala jsem nejen zajímavé profesory, kteří mi do života byli inspirací a motivací, ale i fajn spolužáky, bez kterých bych do Malagy, ani Almeríe nakonec nejela. Navíc mám alespoň lehkou průpravu k práci, kterou aktuálně dělám. Je mi spíše líto těch ztracených měsíců, kdy jsem svým přístupem k sobě a práci přišla o chuť do života, ale především, jak jsem svým stavem zasáhla můj nejbližší okruh, který to celé prožíval se mnou.

Napadlo tě někdy před tím, že bys zkusila žít ve Španělsku?

Žít přímo ne, ale spíš ve Španělsku nějaký ten měsíc pobýt, například přes Erasmus, nebo jako au pair. Jih Španělska mě vždycky lákal a chtěla jsem i v souvislosti s jazykem, který jsem se učila, poznat na vlastní kůži, jak to tam vypadá, jak se tam mluví, co jí apod. Kdysi jsem si o tom všem jen četla.

Co tě přimělo přestěhovat se do Almeríe?

Byl to vlastně takový shluk událostí v určitém momentu a zároveň potřeba se osamostatnit. Už jsem bydlela sama v Ostravě s přítelem, ale znovu jsem se ocitla u rodičů a to nemělo mít dlouhé trvání. Brala jsem to jako osud, že jsem zrovna hledala, kam se přestěhovat. Přiznám se, že obavy jsem neměla žádné. Práci jsem měla. Pracovala jsem pro českou firmu, takže jsem neměla strach z hledání práce nebo něčeho podobného. Volný čas jsem měla trávit na pláži nebo v příjemných malebných uličkách s kavárnami, čeho bych se měla bát? Těšila jsem se na tu atmosféru. Taky se přiznám, že jsem se těšila na větší koncentraci A. Banderasů na jednom místě. 😊

Jak probíhaly přípravy na tvé stěhování do jiné země?

Celé mé balení bych nazvala: Akce kulový blesk. Do posledního dne jsem pracovala a zároveň přemýšlela, co by se mi tak mohlo ve Španělsku hodit. Úplně mi nedocházelo, že tam budu bydlet, ale snažila jsem se vzpomenout na vše, co by mi bylo k ruce. Díky mé kamarádce Monice jsem věděla, že v lednu je třeba mít teplé věci a deky. Ne, že by tam byla zima, ale podstatným faktem je neexistence topení. Což při pár stupních nad nulou v noci může být pod tenkou dekou v lehkém pyžamu dost nepříjemná zkušenost. Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem neměla vůbec prostor přemýšlet, jestli jet nebo nejet. Jednou jsem se rozhodla, oznámila to plačícím rodičům, tak přece nemůžu změnit názor! 

Co si nemůžeš vynachválit?

Rozhodně zeleninu a ovoce! Jde poznat, že většina věcí roste tady na sluníčku. V Česku jsem třeba skoro nejedla pomeranče a mandarinky, protože byly téměř bez chuti, tady na ně nemůžu dopustit. Také musím uznat, že zralé sýry, šunky a obecně uzeniny jsou vynikající. Co ovšem musím vytknout je způsob přípravy kávy, nejednou se mi stalo, že jsem si objednala cappuccino a na dno hrnku nasypali Cola Cao (Granko). A dobrý domácí zákusek najít je taky kumšt. Za ty pomeranče a serrano šunku jim to ale odpouštím.

A co nějaká situace, na kterou nikdy nezapomeneš?

Tak to vím jistě... Když jsem začala chodit se svým přítelem Jesúsem, tak jsem si ve španělštině nebyla ještě někdy moc jistá a někdy se mi stalo, že jsem třeba použila jiné slovo než jsem chtěla. No a jednou jsme byli večer spolu, objednali jsme si nějaké asijské jídlo a bylo to krátce po tom, co jsem se vrátila z Česka a já byla nachlazená a měla jsem docela velkou rýmu. A když jsme pak jedli, tak jsem ho chtěla poprosit, aby mi podal kapesník nebo ubrousek a chtěla jsem mu vysvětlit, že mi teče z nosu. A tak jsem řekla: ,,Es que tengo mojones." (Mám hovna.) Ten však na mě vytřeštil oči, protože jsem se přeřekla. Pak jsem ale udělala gesto smrkání, jemu to došlo a zřejmě se mu i hodně ulevilo, Řekl: ,,Aaaa, mocos!" (Aha, rýmu!)

Řekla jsi, že ve tvém životě všechny cesty vedly do Andalusie. Co sis během té cesty uvědomila?

Dlouhou dobu jsem měla naplánovanou přednastavenou cestu a bylo pro mě zcela nepředstavitelné vyjet z nějakých kolejí. Měla jsem vnitřní pocit, že když nedostuduji, tak že ze mě nic nebude a velmi mě to trápilo, nevím, kde se to ve mně vzalo a proč jsem to tak cítila, ale bylo to tak... Začala jsem si postupně uvědomovat, že všechny moje pokusy o to, školu dokončit, byly v podstatě hazard s mým zdravím. Takže, i když to nebylo úplně moje rozhodnutí, rozhodla jsem se nakonec ty otěže pustit. Sice jsem se s tím i tak nemohla nějakou dobu smířit, říkala jsem si, vždyť jsem už zvládla horší věci, ale každý další pokus by vedl k tomu stejnému, byla bych zase jaksi paralyzovaná. Ví vůbec člověk, co je zrovna pro něho nejlepší? Možná je nakonec nejlepší nechat věci plynout a čekat čím nás život překvapí. Žiju teď na krásném místě, přijímám všechno, co přichází a cítím se opravdu šťastná...