VÍNO, DĚTI A ZPĚV ANEB JAK SE ŽIJE ČEŠCE VERONICE BURGAUD V ÚDOLÍ RHÔNY

Jak ses seznámila s tvým manželem Pierrem?

Poznali jsme se v Helsinkách, kde jsme oba studovali v rámci programu Erasmus. Semestr ve Finsku byl velmi bohatý na zážitky a určitě to byl významný milník v mém životě. Poprvé jsem si vyzkoušela žít delší dobu v zahraničí. Naše seznámení mi v tom víru událostí nepřišlo zvlášť osudové, ale dá se říct, že to byla láska na první pohled. Rozhodně mě tehdy ale nenapadlo, že spolu zůstaneme a že budu trvale žít v jiné zemi. A už vůbec ne ve Francii, ta mě vůbec nezajímala. Přitahovala mě severní Evropa. Více jsme se poznávali až po Erasmu a do Francie jsem odjela o rok později, na poslední semestr, na pracovní stáž a zpracovávala jsem tam diplomku. To byla taková zkouška, jestli spolu vydržíme v jednom bytě.

Čím tě Pierre tak zaujal? 

Čím mě tak zaujal? Je toho víc, ale určitě to byla jeho odvaha a vytrvalost, jinak bychom spolu už nebyli. Ne vždy to bylo jednoduché a stále přicházejí nové výzvy. Obecně mi přijde, že pěkně vystihuje mou představu o mužnosti, je mi oporou. Já jsem zas hodně ženská, nepraktická, s hlavou v oblacích a potřebuji někoho, kdo mě dokáže trochu uzemnit. Takže si někdy úplně nerozumíme, ale dobře se doplňujeme, inspirujeme a i po 11 letech to mezi námi jiskří.

Jak na tvé rozhodnutí přestěhovat se do Francie reagovala rodina? Nevymlouvali ti to?

Vymlouvali. Vymlouvali mi i Finsko, ale nedala jsem si říct. Moc jsem o tom nepřemýšlela. Vlastně asi vůbec. Myslím, že když člověk moc přemýšlí a zvažuje, neodhodlá se nakonec k ničemu a je pozdě.

Po jak dlouhé době jste se vzali a kde jste se rozhodli pro obřad?

Brali jsme se v roce 2014. Znali jsme se tehdy necelých pět let a byla jsem na konci osmého měsíce těhotenství. Naše svatba byla velmi prostá, na radnici malého městečka, jen se dvěma svědky. Byl únor, pršelo. Trvalo to asi patnáct minut. Ale vyřizování všech potřebných dokladů trvalo půl roku. Musela jsem absolvovat i pohovor se starostou, jestli nejsem podvodnice, ačkoliv jsem žádné výhody sňatkem nezískala.

Jak zvládáš odloučení od rodiny?

Jasně, že se mi stýská. Jezdím pravidelně do ČR a rodina jezdí za mnou. Dokonce mě navštívili i někteří kamarádi, ale samozřejmě to nejde tak často, jak bych chtěla. Teď pěkně zatočil s mými plány koronavirus. Odloučení je problém, který se mi zatím nepodařilo vyřešit tak, aby byli všichni spokojení. Dělám, co můžu, hodil by se mi teleport. Ne vždy je to veselé. Ale i to, že děti smutní po babičce a dědečkovi, je svým způsobem krásné. Znamená to, že si vytvořili pevný vztah i v těchto nelehkých podmínkách.

Jak probíhala tvá počáteční komunikace ve francouzštině?

Francouzštinu jsem nikdy nestudovala, takže jsme se s Pierrem na začátku dorozumívali anglicky a zároveň jsme se pokoušeli naučit jazyk toho druhého. Když jsem přišla do Francie, neuměla jsem francouzsky skoro vůbec a učila jsem se za pochodu. To byl docela křest ohněm. Později jsem chodila pár měsíců do Alliance française v Lyonu na denní intenzivní kurz francouzštiny a obrovsky mě to posunulo. Když přišly děti, s angličtinou jsme přestali úplně. Francouzština je mi teď mnohem bližší než angličtina, ale tak blízká jako můj rodný jazyk, mi asi nikdy nebude.

Vaše děti jsou bilingvní? Používají oba jazyky stejně nebo jim je francouzština bližší?

Tohle je pro mě velké téma. S dětmi mluvím česky prakticky od početí a jsou bilingvní, hlavně proto, že jsem s nimi byla doma do jejich tří let, což ve Francii není úplně zvykem. První dva začali mluvit velmi brzy a připadá jim normální používat dva jazyky. Zásadní pro slovní zásobu jsou pobyty v České republice. Třetí je ještě malinká a hodlám na ní tenhle experiment zopakovat také. Zatím to šlo tak nějak samo, ale přicházejí nové výzvy. Se školou začnou asi preferovat francouzštinu, proto mám v plánu učit je číst a psát i v češtině. Uvidíme, jestli se to podaří. Jsem moc ráda, že umí česky, protože to není samozřejmost. Už jsem poznala hodně smíšených rodin, které si vybraly jen jeden jazyk. A pak jsou i takoví, kteří doma pěstují tři nebo čtyři jazyky. A proč je učím česky? Komunikace s českou rodinou je jeden z hlavních důvodů, ale ne jediný. Taky je to o komunikaci se mnou, protože ve francouzštině jim nejsem schopna předat vše, co bych chtěla. S jazykem člověk získává i identitu, která souvisí s kulturou, historií... Když jsem se učila cizí jazyk ve škole, nevnímala jsem to tak a rčení "Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem," mi přišlo jako fráze. Ale když ten jazyk začneš opravdu používat, zjistíš, že je to skutečně tak. Nejde jen o aktivní komunikaci, ale schopnost číst knihy, články, dívat se na filmy, to vnímám jako obrovské bohatství. Napadá mě takové přirovnání. Každý nový jazyk ti otevře dveře do nové tajemné zahrady s domkem, který postupně prozkoumáváš, podíváš se, co tam roste, nakoukneš do kuchyně, do knihovny, do ložnice, do sklepa... S rodným jazykem je to jako s rodnou chalupou, kde důvěrně znáš každý kout a na dvorku každou bylinu. Mít dva rodné jazyky by mohlo být jako mít dvě rodné chalupy. Tak si to aspoň představuji.

Jaké byly tvé začátky ve Francii? V čem ti připadá život ve Francii jiný na rozdíl od ČR?

Když jsem přijela do Francie, pracovala jsem pro správu zeleně města Vienne a potom na vinohradě. Začátky byly krušné kvůli neznalosti jazyka, ale měla jsem štěstí na hodné Francouze, kteří mě podporovali a chválili. Francouzi jsou Čechy často kritizováni, že nechtějí mluvit anglicky, ale oni anglicky většinou opravdu neumí nebo se bojí mluvit. Což se hodně podobá situaci v ČR. Na začátku jsem vnímala rozdíly více, teď ani nevím. Naopak mě baví všímat si toho, co máme společné. Je toho víc než dost, protože velkou část historie máme společnou. Včetně té úplně nejstarší, ze které vychází naše tradice spojené s evropskou krajinou a čtyřmi ročními dobami.

Co se ti na životě ve Francii nejvíce líbí? A existuje naopak něco, co ti vadí?

To, co se mi velmi líbí, je tradiční způsob zemědělství. Je zde mnoho malých farem, kde lidé dědí půdu po mnoho generací, mají k ní silný vztah a starají se o ni nejlépe, jak momentálně dovedou. Nedrancují ji, aby nepředali svým dětem poušť. Tenhle řetěz byl v ČR násilně přetržen kolektivizací a po revoluci se nepodařilo navázat, až vznikla Česká "řepkublika". I francouzští zemědělci jsou pod obrovským tlakem, ale v tomhle to mají čeští farmáři podle mě mnohem těžší. Vidím ovšem, že se tradice se obnovuje, tak moc fandím každému, kdo do toho jde a o "svůj" kousek země s láskou pečuje. V uvozovkách proto, že ve skutečnosti nemůžeme zem vlastnit, jsme tu jen na návštěvě.

Líbí se mi taky schopnost užívat si života, takový lehký hédonismus, pomalejší tempo. Líbí se mi, že se ženy tolik nebarví a často hrdě nosí své šedé či bílé vlasy. A také usměvaví prodavači. Moc se mi líbí, jak se staří dědečci a babičky vodí po ulici za ruku. Obecně mluví o svých partnerech moc hezky a s úctou. Nevím, jestli je to takhle všude nebo mám štěstí na lidi. Ve velkých městech to bude možná trochu jinak.

Co mi vadí, je byrokracie. Vnímám ji jako novodobý mučicí nástroj, který je stále zdokonalován. Dále bídná autobusová doprava a ta vlaková věčně stávkující. Taky mi vadí, že mnoho milovníků psů má problémy s páteří, protože nejsou schopni se sehnout a zvednout výkaly svých mazlíčků z chodníku. S tím souvisí další věc, v porovnání s českými městy je zde velmi málo městské zeleně. Samý kámen, asfalt a beton. Chtělo by to víc parků a zelených ploch v ulicích. Tohle mě fascinovalo na Helsinkách, žulové skály a lesíky všude uprostřed města. Já na štěstí bydlím na venkově.

Dříve mi vadilo, že Francouzi neměli příliš ponětí, odkud vlastně pocházím, což mě samozřejmě rozčilovalo. Pak jsem to začala vnímat jako výhodu. Obyvatelé velké slavné země čelí mnoha předsudkům. Když někdo řekne: Jsem Američan, Rus, Francouz..., tak ho ostatní hned strčí do škatulky a někdy je těžké z ní vylézt. Když pocházíš z malé "bezvýznamné" země, lidi si nedokážou představit nic moc konkrétního a ty nemusíš nic reprezentovat ani nikomu nic dokazovat. Můžeš být sama sebou. Zároveň se za ten svůj původ nemůžeš schovat nebo na něm stavět svou hrdost, sebehodnotu. Teď se to otočilo a už se záhadně potkávám jen s lidmi, kteří ČR znají moc dobře a většinou ji i navštívili.

Nelíbí se mi, že ženy jdou často do práce už dva a půl měsíce po porodu a miminka tráví začátek života v jeslích nebo s chůvou. Respektuji to, ale své děti jsem odmítla strčit do tohoto systému a stala jsem se ženou v domácnosti, abych s nimi mohla být. Mnoho Francouzek to vidí podobně jako já a snaží se zařídit tak, aby mohly být s dětmi také delší dobu.

Moc se mi líbí ta možnost vybírat si z každé země to, co mi vyhovuje. Nebo se na všechno vykašlat a vybrat si třetí, úplně jinou variantu. Protože to, že je něco někde zvykem, neznamená, že to musím dělat taky. Zdá se mi snadnější udržet si nadhled, nepropadat tolik různým předsudkům, strachům a manipulaci, když člověk vyleze ze své nory a pozná důkladněji i jiné země. U nás je to takhle, tady trochu jinak, támhle úplně jinak a taky to funguje. Ideální není nic, všude chleba o dvou kůrkách.

Muži Francouzi se často vykreslují jako temperamentní, šarmantní, vkusně oblečení, je tomu opravdu tak?

Co se oblékání týče, na ulicích vídám mnoho lidí elegantně oblečených, ale na druhou stranu nejsou výjimkou osoby ani ve vytahaných teplákách. Zdá se mi, že hodně Francouzů má rádo černou barvu. Netroufám si říct, jaký je typický Francouz. Vlastně ani nevím, jaký je typický Čech. Mě vždycky spíš zajímali kluci, kteří se nějakým způsobem lišili od hlavního proudu. Mí francouzští kamarádi a známí jsou většinou ze zemědělského prostředí, to je asi taky kapitola sama pro sebe. Ale můj muž temperamentní a šarmantní určitě je.

Napadá mě, že pokud místní Francouzi posuzují Češky podle mě, tak si asi myslí, že jsou to plaché bláznivé "lesany", které sbírají kameny, byliny, peří a kosti, mají hrůzu z nemocnic a neumí moc dobře řídit.

V jaké části Francie bydlíte a čím je typická?

Žijeme v jihovýchodní Francii u řeky Rhôny, kousek na jih od Lyonu, v malé vesničce u města Vienne. Je to region velmi bohatý na římské památky. Z Vienne dýchá dávná historie na každém kroku. Původně to byla galská osada, pak se tu velmi zalíbilo Římanům. V roce 1312 byl na koncilu v místní gotické katedrále zrušen slavný řád Templářů. V 19. století se zde ve velkém chovali bourci a tkalo hedvábí. Přes Vienne vede poutní stezka do Santiaga de Compostela. Taky je to město jazzu, ve starých římských zříceninách probíhá každé léto slavný jazzový festival Jazz à Vienne. Tedy probíhal, letos je zrušen kvůli pandemii. No a údolí Rhôny je významná vinařská oblast. Znalci vína možná už slyšeli o apelacích Côte Rôtie, Condrieu, Hermitage, Crozes-Hermitage, Châteauneuf-du-Pape a dalších.

Co je pro vaši oblast typické z hlediska gastronomie?

Líbí se mi, jak se ctí společné stolování. Pro Lyon jsou typické malé restaurace, kde jsou stoly namačkané na sebe. Říká se jim "bouchons". Servírují se zde speciality jako vepřové uši a nožičky, telecí brzlík apod. Typické jsou sladkovodní ryby a žáby, sušené maso, kozí a ovčí sýry, gratinované brambory. Oblíbené jsou houby - smrže, lišky a lišák zprohýbaný. Jedlé kaštany a nejrůznější zelenina, např. řapíkatý mangold, artyčoky, kardy, čekanky. Lyonská specialita jsou také quenelles, podobné našim knedlíkům. Oba výrazy ostatně pochází ze stejného slova německého původu - Knödel.

Prý je zde největší počet restaurací v přepočtu na obyvatele z celé Francie. Setkávají se tu dva proudy - středomořská kuchyně založená na olivovém oleji a alsasko-lotrinská, která používá spíš máslo a smetanu. Venkov kolem Lyonu je zdrojem nejrůznějších surovin, takže místní kuchyně je velmi rozmanitá.

Já sama mám k vaření komplikovaný vztah. Baví mě to jako kreativní proces, ale třikrát denně připravovat jídlo pro celou rodinu mě rozčiluje, protože bych radši dělala milion jiných věcí. Takže potřebuji, aby to zabralo co nejméně času. Typická česká jídla jako knedlíky, řízky a podobně, nevařím vůbec. Ráda dělám nejrůznější saláty, polévky, jednoduše upravenou zeleninu v páře nebo v troubě, slané koláče... Dost u toho improvizuji, takže těžko říct, kam ty mé pokusy zařadit. A ráda peču, velký úspěch tu slaví české vánoční cukroví a perníky.

Co obnáší práce na vinici?

Pierre je vinař od minulého roku, kdy převzal malé vinařství po svém otci. Už se jedná minimálně o čtvrtou generaci. Celkem hospodaří asi na 4,5 ha v apelaci Côte Rôtie. Pěstuje se zde odrůda Syrah, která někde v tomto regionu pravděpodobně i vznikla.

Většina lidí si asi představí jen vinobraní a pak degustace ve sklepě, ale je to práce celoroční a hodně fyzicky náročná. Côte Rôtie znamená v češtině pečený svah. V létě je tam fakt horko. Většina vinohradů je na terasách na strmých svazích nad Rhônou. Není zde možné použít mechanizaci a vše se dělá ručně.

V předjaří se provádí zimní řez. Jak začne réva rašit, vylamují se nevhodně rašící očka, pak se vyvazuje k oporám, vylamují se zálistky, aby keře nebyly moc husté, a také se zakracují příliš dlouhé letorosty. V létě se provádí probírka zelených hroznů, nechává se dozrát jen pár hroznů na hlavu, sklizeň je pak menší, ale kvalitnější. Vinobraní na začátku podzimu probíhá taky ručně, takže se zpracovávají jen ty nejkvalitnější hrozny.

Ihned po sklizni se hrozny odstopkují a bobule pomelou. To už se nedělá ručně, ale tzv. mlýnkoodstopkovačem, a pak už začíná kvašení a práce ve sklepě. Rmut kvasí asi 2 týdny, několikrát denně se promíchává a kontroluje se teplota. Mladé víno putuje do dubových barikových sudů, kde zraje 15 měsíců, než se nalahvuje.

Výsledkem je velmi kvalitní červené víno se silným charakterem, které se dá archivovat i 30 let.

(Pokud by se chtěl někdo dozvědět více, může navštívit náš web https://domaine-burgaud.com, zatím je sice jen ve francouzštině, ale chystá se i česká a anglická verze.)

A jedna perlička: Můj tchán se objevil v pořadu Putování za vínem, v díle o řece Rhôně, jako reprezentant Côte Rôtie. Přišel na to můj tatínek. Pan Vala tam vypráví i místní pověst o dvou sestrách princeznách. Každá dostala od otce jeden svah - plavovlasá dcera dostala Côte blond, kde je světlá půda, a tmavovlasá Côte brune s tmavou půdou.

Máš stejný vztah k České republice i Francii nebo ti je Francie už bližší?

Už jsem si našla kamarády, i když mi to trvalo dost dlouho. Nakonec zase přes ty kytky. S lidmi, kteří mají vášeň pro rostliny, si většinou přirozeně rozumím. Zapojila jsem se do dění v naší vesnici a dovedlo mě to na radnici, do skvělého týmu lidí s moc zajímavými nápady a projekty. Jsem moc ráda, že se na těchto aktivitách mohu podílet. Taky mám malou zahradu, což je pro mě životně důležité. Cítím se tu moc dobře.

Ale Česká republika je moje srdcovka a vždycky bude. Prožila jsem tam zásadní období svého života. Moc se těším, až zase přijedu a obejdu svá stará známá oblíbená místa. Nedaří se mi bohužel udržovat aktivní kontakt se všemi lidmi, které mám ráda, protože na to nemám kapacitu. Ale pořád tam mám spoustu skvělých přátel a mou milovanou rodinu. Moc ráda se tam vracím!