VELIKONOČNÍ ZVYKY A TRADICE USTUPUJÍ DO POZADÍ NEBO SE MĚNÍ JEJICH CHARAKTER, ŘÍKÁ VYSOKOŠKOLSKÝ PEDAGOG VLADIMÍR ŠILER
ThLic. Vladimír Šiler, Dr.
Vladimír Šiler se narodil ve Znojmě. Během studia na gymnáziu si velmi oblíbil některé přírodovědné předměty, nejvíce však matematiku a fyziku. Po maturitě se rozhodl nastoupit na elektrotechnickou fakultu v Brně, později však přestoupil na Husitskou teologickou fakultu v Praze. Pak působil jako farář Církve československé husitské v různých farnostech na Ostravsku. V roce 1990 se zúčastnil konkurzu a byl přijat na tehdy nově založenou Katedru filozofie rovněž nově ustavené Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Zde vyučoval středověkou filozofii, religionistiku a později převážně etiku. Licenciát z teologie získal v roce 1993 a doktorát z filozofie v roce 1995 na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Na katedře léta vykonával funkci vedoucího katedry. V letech 1998-2008 působil rovněž na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, kde na Katedře žurnalistiky vyučoval etiku a filozofii. V roce 2015 odchází do důchodu, ale dál působí na částečný úvazek na Katedře filozofie, ale vyučuje také vybrané předměty pro Pedagogickou fakultu a Fakultu sociálních studií.
,,Kdybych o sobě měl říct něco podstatného, tak hlavně to, že jsem se snažil být především učitelem, ne vědcem, badatelem. V závěrečných letech svého fungování na katedře jsem doháněl to, co jsem za oněch rozlítaných excesivních časů zanedbal: hodně jsem četl, a nejen odbornou literaturu, překopal jsem své výukové předměty, podstatně je inovoval, sestavil jsem nové výukové materiály, nově koncipoval jejich pojetí. Výsledkem byly různé učebnice - podle mě vhodně uzpůsobené novému digitálnímu věku. Hodí se jak pro denní studium, tak i pro dálkové, hodně využívají možností, jež distribuce digitalizovaných obsahů nabízí. Ještě jsem si tu novou koncepci a formu výuky trochu vyzkoušel a postupně jsem šel do útlumu. Teď už učím jen pár předmětů - abych nevyšel ze cviku, abych neztratil kontakt s realitou. Ale své učebnice a materiály nabízím i dalším, mladší generaci učitelů."
Dá se říci, že jsou
Velikonoce v naší společnosti čím dál častěji považovány spíše za svátky
příchodu jara nebo dny volna navíc a ztrácí tak svůj náboženský význam?
Velikonoce jsou dnes většinou veřejnosti vnímány opravdu především jako svátky jara, s minimálním reziduem křesťanství. Ale to je projev onoho obecnějšího trendu, jemuž říkáme sekularizace, tedy odnáboženšťování, vytěsňování náboženství na okraj společnosti a života. Postupně ale zjišťujeme, že sekularizace funguje spíš tak, že náboženství vyhnané dveřmi vrací se lidem okny zpět. Mluvíme proto o postsekulárním věku, religionisté shledávají ve zvycích dnešních lidí všelijaké jevy pseudo-, para-, kvazi- náboženství. Na druhé straně se ukazuje, že lidé se sice obejdou bez Boha, kostela, zvyků a tradic, ale to neznamená, že jsou ateisty v pravém slova smyslu, naopak, i nadále mají nějaké duchovní potřeby, jen je artikulují jinak. Nové religiozitě a spiritualitě se dávají různá nová odborná pojmenování. Částečně se možná vracíme k něčemu původnějšímu, staršímu, předkřesťanskému (dalo by se říct k "pohanství", ale bez onoho hanlivého smyslu slova). Ale částečně se v tomto novém klimatu doby prolínají i vlivy jiných náboženských tradic, například tzv. orientálních.
Dnešní lidé především nemají jasno sami v sobě, chybí jim diskursivní nástroje, jimiž by svou situaci popsali, jimiž by své stavy a pocity artikulovali. Křesťanské pojmy a termíny vyhasly, ztratily sémantickou nosnost.
Z křesťanských svátků a zvyků přežívají nejvíc Vánoce. Tehdy jsou lidé ochotni třeba i zajít do kostela, jen tak, z jakýchsi obecně kulturních důvodů, ne z vyznavačských. O Velikonocích už to neplatí. To mnohem spíš o Dušičkách. To je paradox, protože svátek všech svatých a svátek zemřelých v rámci křesťanského církevního liturgického roku není nijak významný. Zato v našem sekulárním prostředí zbytněl do orgií pseudoreligiózního sentimentu.
Velikonoce jsou tedy v našem sekulárním prostředí jakýmsi okamžikem, v němž se koncentrují očekávání jara do symbolického slavnostního výbuchu radosti, projevovaného různými drobnými rituály, jejichž náboženské a folklórní relikty už jsou jen sotva patrné.
Jak se měnilo prožívání Velikonoc během poslední stovky let?
V tomto duchu se samozřejmě sekularizace projevuje už minimálně od sklonku 19. století, ačkoli za její skutečný startovní impuls je možno pokládat už osvícenství, a možná už roztržku způsobenou reformací a následnou třicetiletou válkou.
U nás byla sekularizace vždy rozsáhlejší a hlubší, a to už od onoho 19. století. Říká se, že je to možná husitstvím, tedy jistým odtržením českého živlu od katolicismu. Možná potom i nešťastně prováděnou rekatolizací, násilným převedením většinově utrakvistického obyvatelstva zpět do lůna katolické církve. Taky likvidací vlastních domácích elit po Bílé hoře a vyhnáním podstatné části vlastní inteligence do exilu.
Fakt je, že jsme v Evropě výjimkou, možná předvojem, protože teprve v posledních desetiletích vidíme podobně rychlý postup sekularizace i v zemích, dosud pokládaných za ještě tradičně náboženské, jako je třeba Skandinávie nebo Skotsko.
Na prožívání velikonočních náboženských a folklórních zvyků měla samozřejmě vliv moderna, tedy všechno to, co přišlo s industrializací a urbanizací. Venkovské obyvatelstvo, které se v našich zemích prudce nahrnulo do nově rostoucích měst a industriálních center, si udrželo svůj tradiční způsob života jen v první, maximálně druhé generaci, pak se zcela adaptovalo na městské prostředí a jeho novou kulturu.
Později proběhla i proměna venkova, u nás opět razantněji než v jiných zemích, zejména v souvislosti s násilnou komunistickou kolektivizací v 50. letech 20. století. Dnes už venkov prakticky neexistuje. V zemědělství pracuje 3-4 % lidí, dalších pár procent se podílí na následném zpracování zemědělských produktů. Lidé žijící na venkově, žijí v podstatě městsky. (V některých zemích, a to i v těch západních, "vyspělejších", venkov v některých regionech pořád ještě existuje, například někde ve Francii, v Itálii...)
Pravda je, že po roce 1989, po pádu nenáviděného režimu, který vše náboženské násilím potlačoval, se na venkově někde aktivisté pokoušejí oživovat zaniklé folklórní tradice. V některých regionech a lokalitách se jim to daří.
Myslíte si, že velikonoční tradice a zvyky v naší zemi ustupují do pozadí?
Ano, už jsem na to vlastně odpověděl. Zejména velikonoční zvyky a tradice ustupují do pozadí nebo se mění jejich charakter. Náboženský obsah ostatně v tradicích venkova byl vždy často kontaminován původními "pohanskými" vrstvami slavností spíše "přírodních". To, že dnes náboženský obsah velikonočních zvyků vymizel téměř docela a zůstaly jen relikty folklóru, tedy není nic neobvyklého.
Tradiční versus moderní Velikonoce aneb spatřujete u velikonočních svátků trend přechodu od duchovního pojetí směrem ke konzumu a komerci?
Můžeme srovnávat dnešní komerční praxi s tím, co dělával kdysi komunistický režim. Komunisté jako zavilí ateisté potírali náboženství, jak jen mohli. Velikonoční a vánoční pohlednice musely být důsledně bez jakýchkoli náboženských symbolů (křížek na věži kostela na Ladových pohlednicích byl vždy uříznutý). Stejně tak výzdoba v obchodech nebo třeba ve školních třídách. Rovněž vysílání státní propagandistické televize.
Po roce 1989, tedy v prostředí, v němž se komerce, marketing,
konzum může rozvíjet svobodně, bez ideologického dohledu, můžeme vidět, že se
vlastně zdánlivě nic moc v tomto ohledu nezměnilo. Obchodníci, reklama si
přece přejí zákazníka získat, nalákat, ne odradit. Dávají mu tedy to, co
zákazník očekává, trefují se mu do jeho představ, do jeho vnitřního hodnotového
světa, do jeho zvyků. Že se obchodníci snaží vytřískat kapitál třeba i
z náboženství? To je logická podstata kapitálu, svobodného trhu, mamonu. A
že se obchodníci snaží naladit se na onu "pohanskou" rovinu folklórních
představ a dělají z Velikonoc jen svátky jara a nového života? No, jistě
to mají marketingově dobře prozkoumané, že takto to lépe komerčně funguje.
Pokud jsou křesťané a jejich církve rozumní, tak se tomu trochu brání a
kritizují to komerční, co jejich někdejší lidové svátky překrylo. Své věřící
nabádají, aby nepodlehli pustému konzumu, obžerství, ale aby naopak prožívali
Velikonoce duchovně, nábožensky, jak se sluší a patří.
Mohl byste uvést, jaké regionální odlišnosti živých tradic a oslav Velikonoc se v české republice vyskytují?
Na to by mohl kvalifikovaně odpovědět nějaký folklorista. Dnes existuje spousta knížek a jiných informačních zdrojů, populárních, byť třeba i sepsaných odborníky na etnologii a folklór, kde se o těchto regionálních tradicích dočteme a dozvíme se i, co se s nimi po letech stalo. Namátkou - myslím, že všichni víme, že v různých regionech se rozmanitě pojmenovává to zařízení spletené z vrbových proutků, kterým muži o Velikonočním pondělí sexuálně stimulují pozadí žen. Méně už se ví o rozmanitých regionálních výtvarných podobách malovaných vajíček. Asi se ví, že někde se spíš polévá vodou. Dokonce se kdysi objevil i nový zvyk postříkat ženy voňavkou. Nevím, mám pocit, že vyhynul. Zřejmě budou místní rozdíly v tom, z čeho se chlapi o Velikonočním pondělí tak opijí (slivovice? fernet?).
Vnímáte, že do pojetí oslav Velikonoc vstupují také aktuální trendy jako například genderová rovnost, politická korektnost, multikulturalismus a další?
To je zajímavé. Jako že dnes musíme povinně z ideologických důvodů do všeho namontovat genderovou rovnost a politickou korektnost a multikulturalismus? Cancel culture? Jdeme vylučovat machisty a rasisty a xenofoby? Nová inkvizice?
No, tak trochu žertuji... Ale progresivistická levice nežertuje. Před tou nás Pánbůh chraň!
Gender... Zřejmě by se dalo uvažovat o tom, jak se asi naše místní velikonoční zvyky dají vysvětlit někomu ze zahraničí, vlastně komukoli z jiných kulturních a civilizačních okruhů. Pamatuju si, jak jsem se kdysi hádal s Klárou Kubíčkovou, tehdy to byla mladá feministická aktivistka. Běsnila, že je to brutální machistický zvyk mlátit veřejně ženy spletenými pruty. Vysvětloval jsem jí, že to kdysi byla februa a že to byl zvyk římský a mělo to symbolicko-rituální charakter. Marně. Tak jsem zkusil, aby to brala jako legraci, lidovou zábavu... Prskala - to je mi nějaká zábava! Ještě jsem to zkusil - vlastně taky žertem - obrátit na pozitivní stranu: Zajíci, když kopulují, tak tu zaječici tlapičkami plácají po zádech. Oni jsou zajíci vůbec boxeři, při soubojích o samičky si hodně vzájemně nafackují, stojí na zadních a urputně se mlátí. Jenomže jak zjistili etologové, té zaječici se právě teprve tím plácáním spouští ovulace. Jedna z teorií sexuálního chování hovoří o jakési formě ritualizované agrese, která skutečným násilím není, ale nějakou roli v tom sbližování a rozmnožování hraje. Doufám, že mě i teď, po letech, nějaká vydivočená genderová citlivka nařkne, že jsem patriarchální násilník... Jenomže my je přece šleháme po zadku, protože je máme rádi... Dovolil bych si ocitovat závěr z Vlastního životopisu Ladislava Klímy. Vyjma několik návštěv v bordellech a potkání v noci na mezích "nic vážného": ne že by se mně to nebylo líbilo, ale neměl jsem k tomu čas, stejně jako k "povolání". Jinak jsem důsledně kde kterou ženu na potkávání poplacával..., aniž bych byl kdy od kterékoli nebo eventuellně přihlížejícího manžela dostal facku. Dělal jsem to ani ne tak proto, že mně to bylo příjemné, ale proto, že jsem to považoval za příkaz slušnosti a zdvořilosti, instinktivně; jak pravila má královna nymf: "Ty hulváte nevzdělaná, vidíš tu 30 krásných žen a nemáš tolik cti v těle, abys aspoň jednu poplácal po prdeli." Jinak hodlám ještě obohatit sexuální "pathologii" odkrytím asi 20 "perversit", jí dosud neznámých: což znamená, žil jsem eroticky, příšerně mnoho, skoro jen ve fantasii.
Že je v tom nerovnost pohlaví? No právě! O to přece jde. Traduje se, že v některých regionech si to pak ženy a muži prohodí a holky chodí s vařečkama na kluky...
Multikulti - asi to prožíváme už tehdy, kdykoli se v rodinách
setkají lidé z trošku odlišných regionů. Co kraj, to jiný velikonoční
zvyk. Zvykli jsme, že někde to mají jinak, dělají jinak. V tom je přece ta
pestrost sympatická. I když se vždycky najde někdo, komu jistá odlišnost vadí a
nikdy se s ní nesmíří a nikdy si ji neosvojí. Ani v rodinách. Natož
pak mezi etniky, kulturami...
Jak jsou vnímány některé ryze české zvyky v zahraničí a existují naopak nějaké zajímavé zahraniční zvyky, které u nás neznáme?
V německy mluvících zemích bývala tradice velikonočních zajíčků. To v českých zemích myslím nebývalo, ale v pohraničí, nebo tam, kde se obě jazykové komunity stýkaly, se to vzájemně prolínalo. Dětem se o Velikonoční neděli (nebo možná Velikonočním pondělí, nejsem si jist) namluvilo, že jim v zahradě zajíček schoval košíček s dárky. A děti vyrazily do zahrady hledat, co jim tam předtím rodiče do košíčků ukryli. Byly to zvláštní malé košíčky, vlastně kopie normálních košů na brambory. Jen byly trošku opentlené. A v nich byla malovaná vajíčka a taky sladkosti. Podobný, vlastně tentýž malý košíček nosívaly družičky, tedy dívky, v procesí na Boží tělo a vyhazovaly z něj na cestu, po níž průvod kráčel, okvětní lístky pivoněk a růží.
Dnes nám obchodníci, vesměs tedy mezinárodní, globální řetězce, firmy, dodavatelé, nabízejí to, co se jim vyplatí vyrábět ve velkém. Takže na Velikonoce je tu záplava zajíčků, i ve vizuálním stylu reklamy a propagace, i když si myslím, že ti zajíčci jsou vlastně spíš germánští... Ale nejsem si tím úplně jist.
Naopak ty naše "karabáče", "žíly", "tatary" a jak všelijak se tomu
machistickému náčiní říká, moc do světa asi nepronikají. Všímám si, že
donedávna byly tyto kruté mučicí atributy násilnického mužství k dostání
jen někde venku, na farmářských trzích nebo prostě na ulicích a náměstích, od
nějakých dědků a babek, kteří je zřejmě opravdu po několik týdnů vyráběli.
V posledních letech jsem je zaregistroval i v hypermarketech.
Zvláštní - byznys je byznys, i germánští handlíři nebo jiní cizáci, kteří u nás
provozují řetězce, si najdou cestičky, jak vydělat i na těchto pro ně jistě
ekonomicky zanedbatelných kšeftech. Že by si to nechávali vyrábět v Číně?
Jedna pikantnost: Před několika lety naši poslanci usoudili, že by se hodilo dodat našemu bezbožnému národu trochu toho zbytkového křesťanství, abychom se přiblížili Evropě, dosud ještě jakžtakž zbožné, dosud ještě možná ctící jakési "evropské hodnoty". Říká se tomu poslanecké kutilství. On totiž byl už tehdy Zelený čtvrtek den pracovního volna. A oni iniciativně přidali jako den pracovního volna i Velký pátek. Prošlo to snadno, protože všichni usoudili, že lidi uvítají hodně prodloužený víkend. Ekonomicky uvažující experti jim ovšem vyčítali, že každý den pracovního volna stojí naše národní hospodářství a celé HDP miliardy. Nicméně Velký pátek prošel. Já jsem to tehdy kritizoval, zejména proto, že to prosazovali katoličtí poslanci, zejména z řad lidovců. Velký pátek je totiž z hlediska katolického liturgického roku, toho dramatického znázorňování dějin spásy, ten nejhorší den, vlastně den-neden, žádný svátek to není. Jediný den v roce, kdy katolíci neslouží žádnou mši. Naproti tomu evangelíci, zejména kalvinisti, pokládají tento nejtragičtější den za významný svátek, vlastně tak trochu paradoxně za vyvrcholení onoho velikonočního dramatu spásy. A tak slaví Velký pátek výraznou slavnostní bohoslužbou. (Na Velký pátek bývá v televizi bohoslužba evangelické církve, nikoli katolické.) Možná je v tom rys jistého kalvinistického masochismu, té jejich truchlivé tragiky. No ale díky tomu máme pět dnů volna v kuse. Češi jedou lyžovat do Alp. Nebo něco podobného...
Ostatně s tím je potíž - lidi nevědí, co je státní svátek, co je
jen svátek a co je den pracovního volna. (Ani já to neumím rozlišit.) Někdy
jsou zkrátka povinně zavřené obchody, včetně hypermarketů, ale někdy ne. Takto
už před časem poslanci zavedli volno i na den 24. 12., tedy tzv. Štědrý den
(Štědrý večer), ačkoli přísně vzato to z křesťanského hlediska,
z hlediska církevních tradic je pořád ještě všední den, poslední den
adventu, dokonce postní den. Teprve až večer začíná onen církevní svátek, a to
jen jako předvečer vlastního svátku, totiž Božího hodu vánočního - datum
údajného Ježíšova narození totiž připadá na 25. 12. Stejně tak myslím je dnes den
pracovního volna i na Silvestra, ačkoli to není ani církevní svátek ani státní
svátek.
Zajímavosti pojící se k velikonočním svátkům
Popeleční středa
Tímto dnem začíná předvelikonoční období zvané půst neboli postní doba. Půst má trvat 40 dní. Období však zahrnuje i šest nedělí, které nemohou být dny postními. Datum Popeleční středy se vypočítá tak, že se zpětně od Božího hodu velikonočního (Neděle velikonoční) počítá 46 dní. Jde o symbolické znázornění buď Ježíšova čtyřicetidenního půstu nebo čtyřicetiletého putování Židů do zaslíbené země. Postní doba samozřejmě neznamená hladovění nebo přísnou vegetariánskou dietu. Je to spíše výzva k pokoře a kajícnosti. Na venkově se však v této době dříve nekonaly žádné veselé slavnosti a dokonce ani svatby. Den má svůj název od obřadu, který se tradičně koná v kostele. Kněz spálí ratolesti (kočičky), které byly před rokem na Květnou neděli posvěceny, a vzniklým popelem dělá věřícím na čele kříž na znamení pokání. Židé konali pokání tak okázale, že si posypávali hlavu popelem, umazali si tváře, anebo se přímo posadili na smetiště. Proto se tomuto dni lidově říká také Škaredá středa. (Lidé, ale i média a oficiální instituce, si to dnes často pletou a myslí si, že Škaredá středa patří do pašijového týdne, kde předchází Zelenému čtvrtku.)
Zelený čtvrtek
Připomíná předvečer Ježíšova ukřižování. V tento den se podle evangelního podání Ježíš loučil s apoštoly poslední večeří. Výraz Zelený čtvrtek má nejasný význam, ale pochází už ze středověku. Liturgický výraz Ježíšova utrpení lze v pašijovém týdnu nalézt v oproštění chrámové výzdoby od všeho nadbytečného, oltáře jsou zakryty, stejně jako kříže s tělem ukřižovaného. Na Zelený čtvrtek umlknou i kostelní zvony a varhany.
Velký pátek
Je to jediný den, kdy se v římskokatolické církvi neslouží mše. Tím se má připomenout tragédie Ježíšova ukřižování. V chrámu se konají pouze pobožnosti, při nichž je odhalen a uctíván kříž. Někde věřící líbají kříž položený na zemi.
Bílá sobota
Má svůj název snad z doby prvokřesťanské, kdy se v tento den před největším křesťanským svátkem konaly hromadné křty těch, kteří se na přijetí do církve určitou dobu připravovali (katechumenů). Křtěnci bývali oblečeni v bílé roucho. Na českém venkově však v tento den bylo opravdu všude bílo. V závěru postní doby (v době plného nástupu jara) se v obydlích i kolem stavení uklízelo, pralo, natíralo a bílilo, aby kajícímu očištěnému nitru odpovídala i čistota zevnějšku. Tento den je také v chrámových obřadech spojován se symbolikou ohně a světla, která má nepochybně už předkřesťanský půdorys. Bílou sobotou končí postní doba. Večer tohoto dne, kdy podle starověkého počítání času vlastně už začíná nedělní Boží hod velikonoční, se proto slaví první slavnost vzkříšení. Od posvěceného ohně, který by měl být rozdělán venku před kostelem, se zapálí paškál, velká svíce s písmeny alfa a omega a pěti kadidlovými zrny připomínajícími pět ran Kristových, která bude potom po celou dobu velikonoční hořet před oltářem. Od Zeleného čtvrtku poprvé zazní zvony a varhany, slaví se vzkříšení.
Boží hod Velikonoční - Neděle velikonoční
Ráno se slouží nejslavnější bohoslužba připomínající vzkříšení Ježíše Krista. Lidé přinášejí do kostela k posvěcení typické velikonoční pokrmy: beránka, mazance, vejce. Doma potom před slavnostním obědem každý dostane kousek z posvěceného jídla.
Pondělí velikonoční
Liturgicky je tento den pouhým dozvukem slavnosti vzkříšení. Na Velikonoční pondělí však připadají dodnes velmi živé lidové tradice. Pomlázka má předkřesťanský původ. Ozývají se v ní římské luperkalie, ale i stará slovanská víra v převtělování duší do stromů. V pozadí vysvítá magická představa, že stejné plodí stejné: ženy a dívky jsou symbolicky švihány mladými vrbovými proutky, v nichž počíná proudit jarní míza, aby byly podobně ohebné a svěží, mladé a plodné. Také se zde objevuje i myšlenka koledy a požadování výkupného. Děvčata se vyplácejí malovanými vajíčky. Vejce je prastarým symbolem života, zejména života na jaře obnovovaného. O barvení vajec máme zprávy dokonce už ze starého Babylónu. V některých krajích se udržuje zvyk polévání vodou nebo házení do vody. Symbolika tohoto živlu je přítomna v celých velikonočních svátcích, které představují také svátky probouzející se jarní přírody, v nichž hraje svou roli magická rituální očista.
Použité zdroje:
Šiler, V.: Církevní liturgický rok, 2003.
Klíma, L: Vlastní životopis filosofa
Ladislava Klímy. Vydal Jaroslav Picka v Praze 1937 podle původního
rukopisu z února 1924. Druhé vydání: Polička: Argo, 1992