VE STAROVĚKÉM EGYPTĚ BYLA KRÁSA HLAVNÍ ŽIVOTNÍ FILOZOFIÍ, KRÁSNÝ ZNAMENALO BÝT DOBRÝ, ŘÍKÁ ARCHEOLOŽKA RADKA KNÁPEK

Co obnáší práce na archeologických výzkumech? Proč starověcí Egypťané používali tak výrazné líčení? Z jakého důvodu tak silně věřili v posmrtný život? A existují nějaké tradované mýty o starověkém Egyptu, které nejsou založeny na pravdě? 

,,Narodila jsem se ve Zbraslavi u Brna, resp. v porodnici v Ivančicích. Ve Zbraslavi jsme bydleli do mých necelých 9 let, než jsme se přestěhovali do obce Žabčice na jižní Moravě (cca 22 km jižně od Brna). Momentálně bydlím v Novém Jičíně. Studovala jsem na Slezské univerzitě v Opavě na Ústavu archeologie pravěkou a raně středověkou archeologii. Ve třetím ročníku jsem vyjela na Erasmus na semestr do Lublaně. Profesně jsem chvíli působila jako archeoložka, kurátorka sbírek archeologie v Muzeu Vysočiny Havlíčkův Brod, poté jsem pracovala pro Archeologický ústav Akademie věd v Brně a v současné době působím jako manažer Geoparku Podbeskydí v Národním Geoparku Podbeskydí a současně v MAS Lašsko (Místní akční skupině) jako administrativní pracovník (oboje se sídlem ve Štramberku). Externě vyučuji výběrový seminář na Ústavu archeologie Slezské univerzity v Opavě. Mezi moje záliby patří starověký Egypt, cestování, turistika, kreslení, malování, geologie, paleontologie, experimentální archeologie, fotografování, móda, četba, hudba (hlavně metal a opera, ale nebráním se téměř ničemu), bylinky, příroda, vaření, jídlo a víno, resp. hodnocení vín lokálního charakteru.”

Když se řekne starověký Egypt...

Proč starověcí Egypťané používali tak výrazné líčení?

Na různých vyobrazeních nás na první pohled zaujme ten typický egyptský "kočičí pohled". Zdůrazňování linie očí bylo z důvodu, že oko bylo odjakživa považované za vstup do duše a také bylo velmi důležitým symbolem boha Hora, tzv. "vadžet", který má léčivou moc související se znovuzrozením. I proto symbol oka, namalování a zvýraznění oka byl pro Egypťany velmi důležitý. Důležitost oka známe např. i z milostné poezie: "Když jsem v Tvém objetí, má tuha barví mé oči, když Tě vidím, mé oči se rozzáří." (z písně Portulák, papyrus Harris 500/soubor III). Malování nebylo výsadou jen bohatých, malovali se i obyčejní lidé. Z Dér el-Medíny máme doklady, že se malovali i dělníci. Líčení nemělo jen estetickou funkci, ale make-up měl očividně i velmi důležitou úlohu praktickou. Silné líčidlo mělo chránit oko proti slunečnímu záření, a složení těchto líčidel ukazuje, že mělo i antibakteriální účinky. Obsahovalo olovo. Samozřejmě každý ví, že olovo je toxické, muselo ho tam být jen určité množství, aby chránilo, ale zároveň nebylo škodlivé. Úplně přesná množství všech přísad v mastech a líčidlech se zatím nepodařilo určit. Líčidla na oči byla dvě hlavní, a to černá líčidla, která byla získávaná z galeny (z olovitého oxidu), a zelená líčidla, která byla vyráběná z malachitu. Tato líčidla byla drcená a míchaná s tekutými složkami, živicí, slídou apod. Stačí se podívat na složení dnešní řasenky, nic moc se nezměnilo, např. slída se do ní dává dodnes. Spousta mastí a jiných pomůcek, kterými se Egypťané udržovali, byly na druhou stranu i velmi praktické. Egypt je sice krásný, ale plný různých nástrah jako horké, slunečné podnebí, prach, hmyz. Z toho důvodu byla potřeba se chránit.

Krása byla tedy hlavní životní filozofií, a nešlo jen o zevnějšek, krásný znamenalo být dobrý. Posedlost krásou byla hlavně proto, aby se tělo uchovalo co nejdéle, aby bylo připravené přiblížit se Božstvům po smrti. Proto se staří Egypťani snažili být dokonalí už za života. Pro Egypťany to byla právě Božstva a Bohové, kteří byli zosobněním toho krásného na zemi. Bohové byli často nazýváni jako "nefer", tzn. krásný, dokonalý. To byl právě ten ideál, kterému se či už za života, a nebo po smrti, chtěli přiblížit. Hlavním reprezentantem těchto Božstev na zemi byl panovník. Faraon měl ve své funkci hlavní úkol, a to přiblížit se a udržovat zákon "maat", tj. základní princip života Egypťanů, spravedlnost, rovnováha a pořádek. A právě pořádek byl zobrazením dokonalosti. Něco, co bylo proti chaosu a tomu zlému, nedokonalému, nedobrému, co nás v životě obklopuje. Proto, aby byl život na zemi, v Egyptě, možný, bylo potřeba tento zákon dodržovat, resp. snažit se přiblížit této dokonalosti. Udržoval ho různými způsoby. Tím, jak se prezentoval, obětoval Bohům a snažil se o to, aby Božstva byla Egyptu nakloněná. Dále udržoval mír a pořádek v zemi. Tím, že byl reprezentantem Božstva na zemi, tak i jeho zevnějšek musel být Božský. 

Proč starověcí Egypťané tak silně věřili v posmrtný život a v čem se to projevovalo?

Staří Egypťané celý jejich život pozorovali cyklus sluneční pouti, kdy slunce každý den umíralo a rodilo se tak, aby zachovalo život na zemi. Podobně tomu bylo i u střídání ročních období, ve kterém viděli neustálé umírání vegetace v důsledku vyprahnutí země, dokud znovu nepřišla záplava řeky Nilu, která dokázala oživit všechny rostliny. Na slunci a řece - dvou životních silách, sledovali neustálý koloběh a rytmus života, smrti a znovuzrození, které pravděpodobně inspirovalo Egypťany, že lidské zrození, smrt, znovuzrození a trvání po smrti bude fungovat na stejném principu. Věřili, že Nil je jejich zdroj života, že pramení v podsvětí a že říční záplavy jsou božským darem, a kdyby jich nebylo, obávali se hladu a smrti. Proto pravidelnost nilských záplav a klima silně ovlivnilo náboženství Egypta.

Víra v posmrtný život zaujímá v egyptském náboženství velmi důležité místo. Základní myšlenka, která spojovala představy ve všech dobách, rozlišovala tři složky člověka: 1) tělo, 2) duše "Ba" a 3) duch "Ka". Duše znázorňovala životní sílu nemající osobního vědomí, byla oživující složkou všeho živého, jakási univerzální podstata, univerzální duch, který byl součástí všeho živého. Naproti tomu duch Ka byl složkou pouze člověka, který určoval jeho individualitu, myšlení, svědomí, rozlišování dobra a zla a uvědomění si. Smrt člověka nastala tehdy, když tělo opustilo Ba. Ve chvíli smrti opouští tělo i Ka, tedy její duch.

Víra v proces, kdy se Ka po smrti odlučovalo od těla, se v různých dobách lišila. Jedna z představ byla, že k odloučení ducha dochází pomocí odstranění masa od kostí zemřelého. Proto Egypťané sami napomáhali duchu a odstraňovali maso od kosti a posléze opalovali. Později věřili, že stav těla zesnulého při odlučování ducha se promítne i na pozdějším duchově novém těle. Pokud tedy zesnulému chybí např. nějaká část těla, bude jeho tělo na druhé straně bytí postiženo stejně. Odtud vznikla představa, že bozi při odloučení ducha musí sestavit tělo dohromady, napravit všechny vady, otevřít oči a ústa a do nosu pustit nový dech. Z této představy se vyvinula ještě jedna, kdy se o úpravu těla již nestarali bohové, ale duch zemřelého, který pokud chtěl mít svoje tělo v pořádku = bez vad, musel sám své pozemské tělo dát dohromady.

Egypťané se tedy snažili usnadnit práci bohům a zemřelému jeho nadpozemskou cestu. Snažili se tělo zaopatřit tak, aby nepodlehlo zkáze dřív, než dojde k odloučení ducha od těla. Tato víra nakonec vyústila v mumifikaci. Smyslem mumifikace bylo zabezpečení těla během odloučení ducha od těla.

Existují nějaké tradované mýty o starověkém Egyptu, které nejsou založeny na pravdě?

Takovým nejrozšířenějším mýtem je, že pyramidy postavili mimozemšťané. Stále je velký počet lidí, kteří jsou o tom přesvědčeni. Důvodem může být možná to, že lidé touží věřit v něco neskutečné, nadpozemské, i když máme důkazy, že to tak nebylo. Dalším důvodem může být, že my vědci kolikrát máme problém vystupovat v médiích (já jsem se tomu bránila také) nebo produkovat lehce srozumitelné a dostupné články. Ty skutečně odborné jsou psány většinou v angličtině, němčině nebo francouzštině a vychází pro běžného člověka v těžko dostupných odborných časopisech, v knihovnách jsou k dispozici jen prezenčně. Základem nedůvěry ve vědu je její neznalost, proto je potřeba najít způsob, jak lidem sdělit, jak jsme k těm našim poznatkům přišli a zároveň i ukázat, že skutečná minulost byla stejně zajímavá nebo dokonce zajímavější než různé fantastické teorie. S tímto nám může pomoci nově vzniklý obor "interpretace", který se právě, mimo jiné, tou srozumitelností a dostupností pro člověka mimo obor zabývá. Ještě je třeba dodat, že poznatky z archeologie nebo egyptologie jsou stále neúplné, výzkumy i bádání stále probíhají, metody se vyvíjí, a to je přesně ta živná půda pro konspirátory.

Dalším tradovaným mýtem je tvrzení, že v Egyptě už se přece nic najít nedá. Realita je taková, že se tam bude nacházet hromada věcí na věky věků. Je tam obrovské množství neodkrytých památek, což krásně ukazuje průzkum pomocí satelitních snímků, pomocí kterého se dá najít velké množství struktur, které nejsou viditelné pouhým okem na zemi, a přitom nezasahovat do krajiny.

Co je z hlediska starověkého Egypta podle Vás přeceňováno? A je něco naopak opomíjeno?

Když se řekne Egypt, každý si hned představí pyramidy v Gíze, Údolí králů, Luxor nebo Karnak. Egypt toho ale nabízí mnohem víc. Ať už "pouhé" sídlištní lokality nebo dokonce paleontologické památky. Jedná se o místo Wádi Hitan, kde je možné vidět zkamenělé důkazy dávné přítomnosti oceánu. Lze spatřit kostry velryb uprostřed pouště staré 40-42 milionů let. Zkamenělé kostry velryb, fosílie mangrove, a nebo drobné nálezy žraločích zubů uprostřed pouště jsou fascinující. Možná i více než samotné pyramidy.

Další zajímavostí je tzv. Černá poušť, nedaleko od Káhiry, která připomíná měsíční krajinu. A když jsem zmínila Černou poušť, tak za návštěvu stojí i ta Bílá. Obrovskou výhodou těchto pouští je absence bodavého hmyzu.

Poslední lokalita sice není neznámá, ale pro svoji vzdálenost lehce opomíjená je. A tou je Abú Simbel, který leží na západním břehu Násirova jezera. Zdejší chrámy jsou ikonické. Pohled na dvaceti metrové sochy sedícího Ramesse II. v průčelí hlavního chrámu, je dech beroucí.

Jak byste charakterizovala svůj vztah k historii, potažmo archeologii?

Zájem o historii, archeologii jsem měla od dětství a snila o tom, že si to jednou vystuduji a budu se tomu věnovat. Pamatuji si, jak se mi smál učitel dějepisu v šesté třídě, že dostat se na tento obor, kde berou pár lidí za x let a uchytit se se jen tak někomu nepovede a ať se raději zaměřím na něco reálného. Taťka ze mě chtěl mít programátorku, babička právničku, ale já měla jasno. Studium archeologie a možnost v oboru působit byl splněný dětský sen, který mi ale právě ať už po finanční nebo psychické stránce pomohli docílit právě taťka s manželkou, prarodiči, dále teta se strýcem a sourozenci. Z cest jim každý večer posílám dlouhé emaily o událostech každého dne, o reáliích dané země a oni tak mají možnost tam být s námi. Samozřejmě postupem času přišlo jisté vystřízlivění a následně i rozhodnutí, že mi archeologie zůstane jen jako koníček, abych se z ní i nadále byla schopná těšit. Je to věda zejména o lidech, pro lidi. Prostřednictvím archeologie se dají monitorovat vzestupy i pády civilizací, jak fungovaly, proč zanikly, jak na jejich základech vznikaly nové a porovnávat tyto procesy se současností. Není to tedy jen o hledání pokladů, ale o celkovém kontextu, o sběru všech možných informací. A to mě na archeologii baví asi nejvíc, že tento obor není jednotvárný a možnosti studia jsou obrovské.

Jak jste se dostala k archeologickým výzkumům právě v Egyptě? Bylo to cílené nebo spíše o náhodě?

Už od svých osmi nebo devíti let jsem chtěla studovat egyptologii. V roce, kdy jsem maturovala, se zrovna po pěti nebo šesti letech otevíral ročník a já jsem se tam nedostala, tak jsem šla studovat archeologii do Opavy. Už ale při studiu jsem se zaměřovala na věci a období, které by se mi třeba někdy jednou mohly do Egypta hodit. Věřila jsem tomu, že se tam jednoho dne dostanu. Proto jsem si zvolila jako zaměření dobu římskou a navštěvovala jsem i přednášky pro historiky zaměřené na toto období. Jak je známo, Egypt a Řím měli velice úzké vztahy, takže mi to pěkně zapadalo do plánu. A tím, že jsem studovala pravěkou a raně středověkou archeologii jsem měla možnost poznat i kamenné štípané nástroje, kostěné i jiné, což se mi teď při kresebné dokumentaci v Egyptě nesmírně hodí. Co mi ale asi nejvíc pomohlo, byla zkušenost z Kosova. Jednou z podmínek, která byla v inzerátu na kresliče do Egypta, byla právě již účast na mezinárodním projektu, dále tedy samozřejmě umět kreslit archeologické nálezy, což jsem už mohla doložit portfoliem. Mojí výhodou byla určitě i digitalizace a kreslení v PC, což se mi hodilo hned v první sezóně v roce 2016, na kterou jsem se dostala, kdy jsme povolení kopat dostali jen na 8 dní a zbytek se tedy digitalizovalo a kreslilo v PC. Další podmínkou byl cizí jazyk. Na projektech tohoto typu se veškerá dokumentace provádí v angličtině, od popisů vrstev v terénu po přesný popis nálezů. Takže se dá říci, že to byla cílená náhoda. Když se objevil onen inzerát na kresliče, tak jsem měla zprvu obavu, že to nebude mít cenu ani zkoušet, protože zájemců z řad studentů egyptologie musí být hodně, ale manžel mi tehdy řekl, že pokud to nezkusím, tak toho budu stejně litovat. Takže vděčím svému muži za nakopnutí ty papíry poslat, za podporu a zároveň za tu možnost na měsíc odjet pryč jako dobrovolník a nechat tady všechno na něm včetně péče o syna.

Na jaké lokality jste se zaměřovali? Co jste tam hledali?

Tell el-Retábí je naše lokalita, která se nachází ve východní nilské deltě. Bydlíme asi 30 km od ní, ve městě Ismáilíja u Suezského kanálu, na břehu Krokodýlího jezera, asi 100 km od Káhiry. Každý den se na lokalitu dojíždí, máme svého místního šoféra s mikrobusem, cesta trvá asi tři čtvrtě hodiny. Přímo na lokalitě se bydlet nedá. V Ismáilíji máme pronajatý dům, nebo domy, kde nás bydlí 10-15.

Tell el-Retábí je částečně zarovnaný vrch, který vznikl z vrstev osídlení za tisíciletí a který vyčnívá mezi okolními zavlažovanými poli. V nilské deltě jsou takové lokality běžné. Jak se Nil rozvodňoval, mezi jeho rameny vznikaly stále nové ostrůvky z usazených hornin, kterým se říká želví hřbety, a na nich se začali lidé usazovat z toho důvodu, že byly položené výše než ostatní zaplavovaná plocha. V posledních letech tu dochází k rychlému rozvoji polního hospodářství a tyto lokality každým dnem postupně mizí. Egyptská populace roste velmi rychle a tím pádem potřebuje každý kousek půdy. Většinou ale, pokud se ví, kde se archeologická lokalita nachází, egyptská vláda se snaží tato území chránit, dokud neproběhne archeologický výzkum.

Celá lokalita má okolo 9 ha, první výzkum tam proběhl koncem 19. a poč. 20. stol., který provedl W. M. Flinders Petrie. Ten odkryl velkou část povrchu a udělal předběžný plánek. My jdeme do hloubky a odkrýváme vrstvu po vrstvě, což je v některých místech i 7 m. Ale právě tyto vrstvy nám ukazují, jak tato sídliště vznikala, rozvíjela se a zanikala. Je tu obrovský potenciál a my jsme doteď odkryli různé důležité části, které jsou nejvíce ohrožené výstavbou nových cest, potrubí, kabelových vedení apod. Přímo přes naši lokalitu byla vybudovaná asfaltová cesta, která ji v SZ části protíná. My musíme v současné době postupovat v souladu s tím, jak se tam žije a buduje.

Výzkum na Retábě probíhá od roku 2007. Pozůstatky lidského života zde sahají od 17. století před Kristem až po dobu římskou, tj. asi 2 tisíce let.

Podařilo se nalézt hradby pevnosti z doby faraona Ramesse III., příkop patřící k pevnosti a zásobovací cestu (13. stol. před Kristem, 20. dynastie).

Sídliště na lokalitě byly z nepálených cihel, jejich zbytky jsou zaváté pískem. Nejdřív se musí písek odstranit a poté se dostaneme k vrstvě, která vznikla rozpadem těchto cihel. To hlavní, co zde v terénu dokumentujeme, jsou zbytky zdí, a když se objeví nějaký zajímavý předmět, tak to je štěstí. Lidé, stejně jako dnes, si na své věci dávali pozor a zvláště ty cennější nenechali jen tak někde válet. V domech z Nové říše (18. dynastie, 16. - 14. stol. před Kristem) se podařilo nalézt dvě bronzové dýky. Kov se v Egyptě recykloval, takže takovýto nález patří mezi vzácný. Dále se podařilo nalézt pece nebo například sila, které sloužily k uchovávání sypkých materiálů, nejčastěji obilí, zrní apod.

Nejslibnější na nálezy jsou hroby, nacházející se pod domy a sídlištními objekty zmíněnými výše. Na lokalitě se podařilo odkrýt část pohřebiště z druhého přechodného období (17. - 16. stol. před Kristem), kdy tam žilo asijské obyvatelstvo, tzv. Hyksósové. Ne všechny hroby jsou bohaté, některé neobsahují žádný milodar a téměř všechny byly vykradené. V jiných se ale podařilo nalézt šperky, zbraně nebo kosmetické předměty. Hyksósové byli poražení a to byl začátek tzv. Nové říše. Egyptští panovníci po jejich porážce a sjednocení Egypta propagovali, že se jim Hyksósy podařilo vyhnat, ale realita je taková, že velká část obyvatel tu zůstala a splynula s Egypťany. I to ovládnutí Egypta Hyksósy ve druhém přechodném období bylo spíše mocenské než válečné. Hyksósové přinesli do Egypta novinky jako bojové vozy tažené koňmi, některé zbraně a to posléze pomohlo Egypťanům v rozšiřování území.

Na Retábě jsou nejdůležitější písemné památky např. skarabové, na kterých bývají často nápisy jako jména jejich majitelů. Což je velice důležitý pramen, který nám řekne kdo a kdy tam žil.

V roce 2019 byla objevena na lokalitě studna. Už pár roků zpátky další studnu objevili egyptští archeologové. Studny jsou zmiňovány i v písemných pramenech a dokonce se východní část wádí (údolí) nazývala "Údolí sedmi studní".

V jakých podmínkách jste pracovali?

Archeologický výzkum není dovolená, takže člověk se musí uskromnit v mnohých oblastech a přizpůsobit se danému prostředí, nevyčnívat a neprovokovat. Sezóna trvá měsíc, většinou se jedná o září, kdy je v Egyptě pořád dost horko. Není neobvyklé, že se pracuje v teplotách 40°C a výš. Potom přijde obvykle jeden mlhavý, dusný, vlhký den, kdy je člověk raději za to horko. Začínáme v brzkých ranních hodinách, po čtvrté a kolem 10 +/- máme oběd na lokalitě (tameje = falafel, cizrnové karbanátky, turši - nakládaná, kvašená, pikantní zelenina, většinou ředkve a mrkve, chleba a Coca Colu, která je v tom horku jako smilování Boží, protože nám ji přinesou studenou, což je oproti teplé vodě nebo horkému čaji balzám) a okolo druhé se jede domů, kde provedeme hygienu, vypereme prádlo a obědvá se (okolo 15. hodiny). Vaříme si sami, vaří ti, kteří zůstávají doma. Pokud je potřeba na lokalitě dokopat a zadokumentovat hrob, tak se v terénu končí později. Na lokalitě není stín, máme tam ale přístřešek, kam se na chvíli můžeme jít "zchladit" a trávíme tam pauzu na oběd, popisujeme pytlíky, štítky, vrstvy, chystáme tabulky na focení atd. Stává se, že vypadává elektřina, neteče nebo naopak velmi teče voda, čistota v pronajatých domech je, řekněme, ne podle našich standardů. Občas bojujeme se šváby, kousavými mravenci, komáry nebo mouchami předem prohraný boj. Člověk se od toho musí oprostit a zaměřit pozornost na něco jiného, což je při všudypřítomném nepořádku dost těžké. Někomu pomáhá vidina večerního "šláftrunku", někomu vidina, že za pár dní bude doma, nebo vidina pátečního výletu (pátek je volný den, kdy jedeme buď k Rudému moři, nebo na nějakou lokalitu v okolí) a dalšímu pěší cesty na nákup zásob. Zajímavé ale je, a na tom jsme se shodli všichni, že i když se většinu času těšíme domů na fungující věci, tak při loučení na letišti brečíme a těšíme se na další sezónu. Ani stovky much, švábů či formulářů nás neodrazují. Je v tom možná jistá dávka masochismu, nebo nostalgie, nebo nadšení a touha objevovat. Kolega Miro, stavební inženýr, to vystihl přesně: "Prídem domov, dám halušky a môžem ísť znova."

Složení lidí je takové, že výzkum je slovensko-polský. Slovenská část jezdí obvykle v září a po nás v říjnu Poláci. Lokalitu máme rozdělenou. Hranicí je silnice, která ji protíná. Ale vědecké výstupy jsou společné. Slovenský tým tvoří tři stálí členové. Vedoucí výzkumu Dr. Jozef Hudec a archeoložky - egyptoložky doktorky Veronika Dubcová-Verešová a Lucia Hulková. Ostatní členové týmu se každý rok mírně mění. Jedná se o archeology, egyptology, jazykovědce, konzervátora, antropoložku, pedologa, fotografku, stavebního inženýra, geologa, 1-2 kresliče, geofyzika, religionistku. Účastníci výzkumu jsou dobrovolníci. Tento tým se dá rozdělit na lidi v terénu a lidi doma. Doma pracuje konzervátor, antropoložka, fotografka, kreslič, dokumentátor, umývač keramiky a po odebrání vzorků i geolog, pedolog a některé dny i stavební inženýr. V terénu je vedoucí výzkumu (pokud zrovna neřeší formality, úřady a byrokracii), archeologové, egyptologové, místní pracovníci na pomocné hrubší práce s jejich předákem a komisař, který je nám každý rok přidělen, aby na nás dohlížel a pomohl v jednání s úřady a s komunikací s místními.

Jak se nakládá s objevenými artefakty? Který považujte za nejvýznamnější, u jehož nalezení jste byla?

Artefakty se opatrně vyzvednou, dostanou číslo, a když to vyžaduje situace, tak se zajistí proti poškození během převozu "domů". Doma je konzervátor očistí a zakonzervuje. Jakmile je to možné, tak jsou podrobeny kresebné dokumentaci ze dvou až šesti stran (např. kámen ze dvou, skarabeus ze šesti stran). Poté jsou pečlivě popsány, změřeny a zváženy. Každý artefakt (kromě keramiky, tu zpracovávají Poláci) má svůj formulář. Poté je fotografka pečlivě nafotí ze všech stran se všemi detaily. Podobný postup je i u kosterních pozůstatků. Doma je popisuje a očišťuje antropoložka a následně je pak fotografka pečlivě nafotí. Nálezy zůstávají v Egyptě. Není možné si něco odvézt domů a zanalyzovat, zpracovat nebo popsat na Slovensku. Bylo by to samozřejmě pěkné, kdybychom mohli vzít některé předměty na přírodovědné analýzy, ale to bohužel není zatím možné. Musíme tedy dokumentovat poměrně rychle. Po práci v terénu začíná další šichta doma. Co bychom nestihli udělat v tu danou sezónu, k tomu už bychom se nemohli v dalším roce vrátit. Komisař, který nám je každý rok přidělen, si pak poslední den výzkumu pro nálezy přijede a odveze je uložit do muzea, resp. do depozitáře.

Když se řekne Egypt, tak si každý představí bohaté hroby. I já jsem jeden bohatý hrob měla tu čest kopat přímo s docentkou Květkou Smolarikovou. Hrobová výbava byla na poměry na lokalitě obrovská a luxusní. Jednalo se o mužský hrob, který obsahoval několik skarabů, skaraboida, stříbrné předměty, korálky a nádoby.

Já jako kreslič nálezů se moc do terénu nedostanu, ze tří sezón se mi to podařilo jen v jedné sezóně, kdy jsme kresliči byli dva, střídali jsme se a tím pádem se vždy jeden mohl dostat i na lokalitu. Já mám tu čest nálezy vidět jako druhá a ze všech stran si je nakreslit a pomáhat fotografce určovat strany. Což je např. na mých oblíbených kamenných koulích dost oříšek.

Netradiční a málo běžný artefakt, který mi prošel pod rukama, jsou tzv. "klapačky" - ruce vyrobené z klů hrocha nebo ze slonoviny, kterými se ťukalo - klapalo o sebe. Patří mezi nejstarší rytmické nástroje ve starém Egyptě. Měli i symbolický a magický význam související s bohyní Hathor. Ve Střední a Nové říši je používali v hudbě, při pohřbech a rituálech.

Jak náročné je dostat se k archeologickým výzkumům v Egyptě nebo obecně v zahraničí? Co musí člověk udělat pro to, aby se tam vůbec dostal?

Pokud chce člověk provádět výzkum v Egyptě, musí mít na to potenciál, resp. musí být navázaný na nějakou vědeckou instituci nebo na konkrétní osoby, které jsou způsobilé výzkum vykonávat. Jsou to egyptologové s praxí v Egyptě nebo jinde ve světě. Poté se podá oficiální žádost a je potřeba získat povolení. Polsko-slovenský výzkum lokality Tell el-Retábí probíhá s povolením Nejvyšší památkové rady (Supreme Council of Antiquities - SCA) už od roku 2007. Zastřešuje jej Nadácia Aigyptos spolu s Ústavem orientalistiky SAV. Při podpoře tohoto výzkumu Nadácia Aigyptos spolupracuje s Archeologickým ústavem Varšavské univerzity a s Polským centrem středomořské archeologie v Káhiře. Dále potřebujete bezpečnostní povolení od policie. Stává se, že dostanete všechna možná povolení, ale povolení začít kopat nedostanete nebo jej dostanete jen na pár dní nebo až po plánované sezóně. Všechna potřebná povolení vyřizuje za slovenskou stranu vedoucí výzkumu Dr. Jozef Hudec. My ostatní vyplníme security form formulář s fotografií, pošleme aktuální životopis a scan pasu, v letadle vyplníme příletový/odletový formulář, po příletu koupíme na letišti turistické vízum. Vybavení na výzkum některé vozíme s sebou ze Slovenska a další máme uložené u kolegů v Polském centru. Technická pera na kreslení si vozím svoje.

Ani u nás si nemůžeme kopat, kde chceme. K provádění archeologických výzkumů je třeba získat oprávnění, které vydává Ministerstvo kultury ČR a zároveň uzavřít dohodu o podmínkách a rozsahu provádění archeologických výzkumů s Akademií věd ČR. Základní podmínkou k udělení oprávnění je, aby žadatel sám nebo jeho zaměstnanec absolvoval vysokoškolské vzdělání získané studiem v akreditovaném magisterském studijním programu se zaměřením na archeologii a nejméně 2 roky odborné praxe. Oblast činnosti oprávněné organizace je ve většině případů omezena na území okresů nebo krajů. V případě, že chcete např. začít kopat nezáchranný výzkum na nějakém poli, na základě satelitního snímku, tak potřebujete souhlas majitele pozemku, domluvit se s ním, že např. začnete, až sklidí úrodu.

Co se týče rozdílu mezi výzkumy u nás a v zahraničí, tak bych řekla, že výzkumy probíhají víceméně stejně. My si do Egypta vozíme své zkušenosti odtud, abychom je tam aplikovali nebo poupravili podle situace. U nás je rozdíl možná v tom, že posíláme z výzkumu materiál nebo vzorky geologům, pedologům, archeobotanikům, antropologům, osteologům atd. V Egyptě jsou všichni odborníci na různé obory zájmu studia v tu danou sezónu přítomni a neposílá se nikomu nic nikam, protože to není možné. Další rozdíl je ten, že např. na jednoho cizince (na nás) jsou 3 Egypťani. Tzn., že když náš tým bude tvořit 10 Slováků, musíme zaměstnat na pomocné práce 30 Egypťanů. Tato logika do jisté míry pomáhá oběma stranám. My se nesedřeme s fesy (taková obrovská motyka) a oni dostanou práci. My se nemusíme věnovat odstraňování hromad nánosů a písku, ale můžeme preparovat a provádět jemnější práce, dokumentovat.

Jak je to s archeologií v době Covidu? Máte nějaké plány, až se situace zlepší? A jakého výzkumu byste se do budoucna ráda ještě zúčastnila?

Záchranné výzkumy při dodržování opatření probíhají. Kvůli pandemii byla zrušena naše sezóna v Egyptě v roce 2020. Jestli proběhne sezóna 2021 se bohužel ještě neví, vše bude záviset na aktuální situaci. Věřím tomu, že se situace zlepší natolik, aby sezóna mohla proběhnout. Dále jsem před pandemií měla domluvenou účast na výzkumu v Tarquinii a v Portugalsku, ani tyto akce neproběhly.

Do budoucna bych se ráda nadále účastnila sezón na Retábě. Mezi další sny bych zařadila účast na výzkumu Terakotové armády nebo Mayské civilizace.

Jakých dalších archeologických výzkumů jste se účastnila, na co byly zaměřeny?

Z České republiky jsem zkusila projít výzkumy zaměřené na různá období od paleolitu po novověk. Účastnila jsem se např. paleolitického výzkumu v Krumlovském lese, neolitu a středověku v Ústí nad Labem, neolitu ve Studénce-Butovicích a Pustějově, doby římské v Pasohlávkách (výzkum před stavbou Aqualand Moravia) nebo v Jevíčku, stěhování národů na Mušově-Rovinách, slovanského hradiska Chotěbuz-Podobora, středověkých jímek v Opavě nebo novověku v Praze na Karlíně. S Geoparkem Podbeskydí provádíme experimentální archeologii zaměřenou např. na tavbu bahenních místních železných rud, barevných kovů, vápenictví. Manžel s kolegy a nadšenci z řad sklářů provedli 4 tavby skla v replice renesanční sklářské pece.

V Kosovu se poprvé jednalo o výzkum římského municipia Ulpiana a podruhé o dokumentaci nálezů v muzeu z lokality Vindenis. Ulpiana se nachází asi 7 km jižně od Prištiny, pozůstatky se nachází v okolí města Gračanica na východním okraji náhorní plošiny Kosovo Polje. Od 2. do 5. stol. hrála Ulpiana, součást římské pro­vincie Moesia Superior, ležící na obchodní cestě mezi městy Lissus (dnešní Leshë) a Naissus (dnešní Niš), důležitou roli v zásobování říše drahými kovy. Na začátku 6. stol. došlo k zemětřesení v regionu; obnova města za císaře Iustina I. znamenala jeho vrcholný rozkvět a Ulpiana byla od té doby nazývána Iustinana Secunda. Město existovalo až do poč. 7. stol., kdy bylo zničeno společným tažením Avarů a Slovanů. Ústřední otázkou projektu, v jehož rámci jsme zde působili, bylo, zda na poč. 2. stol. n. l. bylo město založeno plánovaně ("na zeleném drnu") jako centrum těžební oblasti, nebo jestli se jednalo pouze o reorganizaci města místního obyvatelstva, které zde existovalo již dříve. Nové terénní práce začaly v roce 2008. První fáze výzkumu se soustředila na použití nedestruktivních metod - systematického povrchového průzkumu a geofyzikální prospekce - pro zjištění rozsahu a struktury města. Druhá fáze se zaměřila na zázemí řím­ského města, především v oblasti Kosova Pole. Zároveň byly prováděny výkopy menšího rozsahu na území Gračanice na základě výsledků geo­fyzikálního průzkumu. Cílem výkopů bylo objasnit stratigrafické sekvence a chronologický vývoj města. V roce 2009 bylo otevřeno několik ověřova­cích sond a až v roce 2010 se přistoupilo k větším odkryvům v místech, která se podle výsledků průzkumů zdála být klíčová pro poznání historie lokality. O rok později Kosovská strana od projektu ustoupila a výzkumy nemohly nadále pokračovat.

Specifikem zde byla národnostní pestrost jednotlivých skupinek, aby práce, v oblasti typické napětím a nestabilitou, měla také sociální a stmelovací efekt. Jedna pracovní skupina tak zahrnovala Němce nebo Češku (odpovědná osoba = student archeologie), Srby, Kosovské Albánce a Romy. K tomu v srpnu přibyl tzv. Work Camp, v němž asi 30 dětí a teenagerů poznávalo základy archeologické práce.

Díky geofyzikálním průzkumům, zjišťovacím sondám z roku 2009 a letecké fotografii jsme dokázali s určitou jistotou kopat v důležitých místech, kde se objevily domy i celé části ulic, východní brána s mozaikami, část nekropole blízko baziliky a dvě pece se zachovanými vchody a zbytky kupolí.

Zažila jste někdy během nějakého archeologického výzkumu nějakou kuriózní situaci či nezapomenutelný zážitek?

Jednou ráno jsme v Kosovu přišli pracovat na lokalitu a všude černo. Přes noc, jak je na Balkáně zvykem, někdo vypálil pole. To by bylo možná to nejmenší, ale shořelo nářadí, resp. jeho dřevěné části, kola od kolcí se spekla atd. Do konce pobytu pak člověk vypadal jako kominík.

V Egyptě bylo asi nejkurióznější, když jsme se šly po výzkumu s kolegyněmi projít městem ještě předtím než večerně ožije. Byly jsme špinavé, unavené, procházely se uličkami a dostaly jsme se na jednu, kde probíhalo svatební focení. Nevěsta nás hned odchytla a chtěla se s námi fotit.

Doba římská a stěhování národů - jedno z vašich zaměření. Jak jste se k tomuto tématu dostala? Mohla byste nám trochu přiblížit historii tohoto období?

Tím, že jsem se nedostala na studium egyptologie, tak jsem si zaměření vybírala podle toho, co by mě nejvíce bavilo a zároveň mělo jisté paralely k Egyptu. Rozhodovala jsem se mezi paleolitem, a dobou římskou. Hranice římské říše byly obrovské, zahrnovaly podstatnou část Evropy, severní Afriku, část Asie. Viděla jsem v tom potenciál, a jelikož ráda cestuji a antiku zbožňuji, tak doba římská nakonec zvítězila. Lákaly mě ty kontakty, expanze, množství předmětů různého charakteru, písemné prameny, umění, architektura, zkrátka studium doby římské nejsou např. jenom šutry. 

A co ta doba římská u nás vlastně je? Ve 2. pol. 1. stol. po Kristu, po úpadku keltské moci, pronikají do Čech první polabští Germáni - Svébové, aby toto území ovládli, zejména SZ, střední a jižní Čechy a poté Čechy východní. Přinesli si unifikovanou groβromstedtskou kulturu. Charakteristické jsou tzv. plaňanské poháry - ostře profilované poháry na nožce. Tyto Svéby popisuje už Caesar v Zápiscích o válce galské. Měli dlouhé vlasy, ze kterých si splétali uzly na pravé straně hlavy. Střední Morava byla částečně pod kontrolou východních Germánů s przeworskou kulturou. Jaká byla situace na jižní Moravě před zlomem letopočtu se úplně neví, jelikož archeologických pramenů je z tohoto období nedostatek.

Já se věnovala období následujícímu, tj. 2. polovině 2. století, kdy Labskogermánské osídlení na území Moravy, Dolního Rakouska a západního Slovenska bylo ve starší době římské velmi intenzivní. Po zániku Marobudovy říše se centrum Markomanů a Kvádů přesouvá z Čech do středního Podunají. Nejzřetelněji je tento proces formování elit patrný v prostředí knížecího kostrového komorového hrobu z Mušova. Trvalý zájem Římanů mít pod kontrolou okrajové oblasti severně od středního Dunaje vedl představitele římské moci k dosazování barbarských vládců. O čemž svědčí klientní vztahy Kvádů vůči římské říši (rex Quadis datus - tj. Kvádům byl dán král) za vlády císaře Antonia Pia (vládl 138-161). Ovšem ani tato promyšlená římská diplomacie nezabránila náporu Germánů a dalších barbarů v době vlády císaře Marka Aurelia (161-180), který nakonec vyústil do tzv. markomanských válek (166-180).

K tomuto přispívá i výzkum pohřebiště v Jevíčku IV, kterého jsem se účastnila po několik sezón (jako pomocná síla, jako vedoucí terénní pracovník nebo jako řešitel studentského grantu). Jeho krátkodobá existence, vazba na markomanské války, četné římské importy a rovněž kontakty przeworské a wielbarské kultury, to vše vede k hlubšímu poznání římsko-germánských vztahů. Propojování germánských kultur a kulturních skupin s římskoprovinciálním prostředím je nejmarkantnější v římském pohraničí. Jevíčko, resp. Malá Haná, které jsou od římského limitu (hranice římské říše, tzv. Limes Romanus) daleko, byly v zájmové sféře římského impéria.

A jak se dostávaly předměty římské provenience na germánské lokality? Třemi způsoby: římským obchodem, jako barbarská kořist nebo s římskými vojenskými jednotkami. Největší rozkvět všech těchto tří složek byl ve 2. století. Mezi takový římský sortiment patří keramické, bronzové a skleněné nádoby, různé typy spon (spínadla oděvu), pásových garnitur, skleněné korálky, římské mince. Otázka, jak s mincemi Germáni nakládali. Ti, kteří žili u hranice říše, s nimi možná mohli platit, a ti, kteří bydleli dál na severu, je pravděpodobně využívali jako surovinu (stříbrné mince) pro výrobu šperků.

Kromě vlivů z antického světa, máme u nás doklady ze severu, tj. z území Polska. V době římské tam existovaly dvě významné germánské kultury, a to przeworská a wielbarská. Prošli přes Malou Hanou, na jižní Moravu až do Podunají. Nacházíme po nich např. některé kovové předměty, jako jsou spony, náramky.

V roce 2016 byl v Jevíčku objeven dočasný římský tábor, dosud nejsevernější od Dunaje. Jde o tábor, který Římané vystavěli v průběhu markomanských válek (mezi Římany a barbary => Germány a Sarmaty) za vlády Marka Aurelia (161-180). Ve své druhé fázi měly své ústřední území ve Weinviertlu, na Jižní Moravě a na Jižním Slovensku. Zde sídlili Markomani, Kvádové a Labskogermánské kmeny, které nejvíce ohrožovaly provincie a samotnou Itálii. Proto v 70. letech musely římské legie proti nim zaútočit. Legie pronikly až k Trenčínu, Olomouci a Jevíčku. Základnou římských sborů byl Mušov na jižní Moravě, který se měl patrně stát centrem pro nově plánovanou římskou provincii Marcomanii. Tato obrovská koncentrace římských vojsk je u nás doložená početnými pochodovými a dočasnými tábory. Předčasná smrt Marka Aurelia (180) zabránila plánu vzniku nové provincie. Jeho syn a nástupce Commodus s Germány uzavřel mír.

Tímto starší doba římská končí a pokračuje mladší a pozdní, ale těmto obdobím už se nevěnuji.

Následuje stěhování národů, které začíná zhruba ve 2. polovině 4. století, kdy začínají velké migrační posuny, zejména na Východě. Tyto procesy dorazily i do středního Podunají a na jižní Moravu. Došlo k průniku nových skupin obyvatel - Hunů, nejen na území podunajských římských provincií, ale postupně i do barbarika. Tyto smíšené skupiny nově příchozích si vytvořili zcela novou kulturu, pro níž je typické propojování různých stylů a způsobů života. Původní osídlení, kde sídlili Svébové končí. Většina obyvatel opouští svá sídla a spolu s Vandaly a Alany odchází na konci 4. stol. na západ. Usadili se v Galicii na SZ cípu Španělska a v severním Portugalsku. Tam lze zřejmě hledat stopy po našich Svébech. Pokud ovšem takový přesun přežili.

V průběhu 5. století se již vytvářejí zcela jiné mocenské struktury, které jsou zkoumány ve třech příbuzných labskogermánských oblastech, každá s různým výpovědním potenciálem bohatých hrobů: Čechy (vinařická skupina), střední Německo (pozdní fáze niembergské skupiny a Durynkové) a jihozápadní Německo (Alamani).

Moje oblast zájmu v období stěhování národů je kmen Langobardů, resp. jejich zbraně. Ti kolem přelomu 4. a 5. století opustili svá sídla v Polabí a vytáhli na jih. Jejich cesta vedla přes Čechy, Moravu do Podunají, tzv. Rugilandu, kde dříve žili germánští Rugiové. Langobardi tu žili několik generací a postupně ovládanou oblast rozšiřovali. V prvních desetiletích 6. století vytlačili z jižní Moravy Heruly a obsadili západní část Karpatské kotliny, odkud odešli v 70. letech 5. stol. Ostrogóti. Langobardi se rozšiřovali dále na východ, až ke Gepidům. Šíříce se expanze vyústila ke konfliktům, které chtěli Langobardi vyřešit spojenectvím s Avary. Langobardi Gepidy nakonec porazili a Avařům postoupili území Gepidů. Ovšem usedlým Langobardům se nelíbilo žít v sousedství kočovných Avarů a proto roku 568 odtáhli do severní Itálie (odtud název Lombardie). Samozřejmě neodešli úplně všichni, z nálezů se soudí, že část Langobardů ve střední Evropě zůstala.

Pokud by se chtěl někdo o vaší práci dozvědět více, co by si od Vás mohl přečíst?

Pokud by někoho opravdu zajímala moje publikační činnost, tak všechny odborné studie, články, populárně naučné příspěvky a některé postery z konferencí jsou ke stažení dostupné zde: https://independentresearcher.academia.edu/RadushKnapek

Knihu Mušov - Neurissen 1993-1994 je možné zakoupit na: 

https://osw-web.avcr.cz/arub/index.php?route=product/product&product_id=298

https://www.cupress.cuni.cz/ink2_ext/index.jsp?include=podrobnosti&id=465703

(citace: Šedo, Ondrej - Knápek, Radka 2019: Mušov - Neurissen 1993-1994. Nálezové kontexty z doby římské. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 63, Brno, 272 stran. ISSN 1804-1345, ISBN 978-80-7524-028-6).