V BARCELONĚ DOBŘE, DOMA V ČESKU NEJLÍP, ŘÍKÁ ADRIANA SNIEGONOVÁ
"Rodiče mě vedli k cestování už od dětství, možná proto pro ně nebylo až takovým překvapením, když jsem jim po složení maturitní zkoušky na třineckém gymnáziu oznámila, že bych si chtěla vyzkoušet život ve Španělsku."
Stejně tomu bylo i u jejího bratra
Arthura, který se rozhodl, že bude v Africe zachraňovat bezbranné slony a
bojovat tak proti pytlákům. Rodina Sniegonových má cestování prostě v krvi.
,,Barcelona je překrásné město, které toho tolik nabízí. Chrám La Sagrada Familia, který lze považovat za ikonickou stavbu fascinující architektury tohoto města, nespočet památek, muzeí, krásné panoramatické výhledy, úchvatné pláže, parky, tržiště, katalánské speciality, fotbal, noční život, ale..."
Momentálně žije Adriana v Katalánsku již jedenáctým rokem, postupem času však začíná na některé věci nahlížet jinak, než tomu bylo na začátku. Jak se v novém prostředí navazují vztahy? Jak obtížné je najít práci? A jaká jsou pozitiva a negativa života v tak rušném velkoměstě?
Kdy jsi začala objevovat krásy Španělska?
Poprvé jsem byla ve Španělsku s rodinou, když mi byly asi čtyři roky. Později, v mých patnácti, jsme vyrazili do této země znovu, tentokrát na okružní jízdu autem. Vesměs jsme byli v přírodě, byl srpen, já v pubertě a nelíbilo se mi nic.😀 Takhle, líbilo se mi všechno, co jsme viděli, španělská příroda je krásná, ale v tomto problematickém věku se mi nechtělo na dovolenou s rodinou a navíc to horko bylo nesnesitelné. V posledním ročníku na gymplu jsem pak vycestovala na týden do Barcelony společně s mou kamarádkou Ivanou. Tenkrát jsme trávily čas jen ve městě, které mi učarovalo v první minutě.
Čím tě Barcelona tak uchvátila, že ses tam rozhodla přestěhovat?
Velmi se mi líbil ten rušný život velkoměsta, kde byli lidé z celého světa. Byla jsem okouzlená místní kulturou, architekturou, a navíc jsem potkala kluka, do kterého jsem se zamilovala, takže jsem pak za ním opakovaně cestovala do Barcelony nebo přijel on za mnou do Česka. Když jsem dokončila střední školu, tak jsem si řekla, že bych si mohla udělat na rok volno, odjet do Barcelony, naučit se dobře španělsky, a pak že se rozhodnu, kde zakotvím.
Jak na tvé rozhodnutí reagovala rodina? A jak jsi vnímala ty, že opouštíš rodinu, zázemí, přátele?
Během dvou let jsem pracovala několik měsíců jako au pair v Anglii, bratr byl taky pořád někde na cestách a poněvadž jsme s rodinou často cestovali různě po světě, tak to vzali skvěle. Samozřejmě jsme to společně probírali, nebylo to tak, že bych jim to prostě oznámila a tečka. Ale shodli jsme se na tom, že Barcelona není zas tak daleko, že to můžu zkusit, a tak jsem to zkusila. Kdyby za mnou nestáli, tak nevím, jestli tady v Barceloně vůbec ještě jsem. Že opouštím rodinu, přátele nebo domov, mi tehdy vůbec nevadilo, věděla jsem, že se budeme vídat. Přece jen jsem se nestěhovala nikam za oceán. Navíc ve dvaceti asi člověk nepotřebuje cítit tolik to zázemí a domov, takže jsem nad tím tenkrát ani takhle nepřemýšlela.
Vybrala sis během studia na gymnáziu jako volitelný druhý cizí jazyk španělštinu?
Na gymplu jsem se španělštinu neučila. Na základní škole jsem se učila angličtinu a taky němčinu, s kterou mi pomáhali prarodiče. Na střední škole jsem pak chtěla francouzštinu, ale jelikož nás bylo málo, tak se neotevřela a musela jsem si vybrat mezi španělštinou a ruštinou. No, a protože se bratr začal rok předtím učit španělštinu, tak jsem si řekla, že se přece nebudu učit to stejné co on a vybrala jsem si ruštinu.😀 Španělštinu jsem se začala učit až poslední rok na gymplu na soukromých hodinách. Začátky španělštiny jsou docela lehké, takže i když nebyly hodiny vždy pravidelné, tak mi to jakž takž šlo.
Jak sis zvykala na život v Barceloně? Bylo to pro tebe zpočátku těžké?
Určitě to nebylo jednoduché. Pořád jsem ještě neuměla skvěle španělsky, takže i hledání práce nebyla žádná legrace, ale nakonec se podařilo. Člověk si musí umět poradit a díky angličtině to nakonec vždy nějak šlo.
Za jak dlouho ses naučila plynně hovořit španělským jazykem? Mluvíš i katalánsky?
S rodilými mluvčími, jsem se dorozuměla bez problémů asi tak po půl roce. Do té doby nebyly konverzace nic moc. Naštěstí většina lidí, se kterými jsem se stýkala, uměla i anglicky, takže jsme se dorozumívali španělsko-anglicky, až nakonec ta španělština postupně začala převládat. Katalánsky nemluvím do teď a už se za to začínám stydět. Takhle, rozumím tomu jazyku, pokud se jedná o nějakou běžnou konverzaci, asi bych tím jazykem dokázala i mluvit, kdybych se fakt rozhodla začít, ale když mně se ta katalánština tak strašně nelíbí! Těžká asi nebude. Je to mix španělštiny, italštiny, francouzštiny a kdo ví čeho ještě, takže nějaké základy z té španělštiny tam jsou. Ale jelikož jsem zatím nebyla nucena mluvit katalánsky, tak se dorozumívám španělsky.
Kde jsi všude pracovala a co děláš teď?
Pracovala jsem devět let v pohostinství. Začínala jsem úplně bez zkušeností jako číšnice, nedlouho potom jako barmanka a propracovávala jsem se výš a výš, až jsem posledních 6 let dělala manažerku ve třech různých restauracích. Ale dělat v pohostinství ve třiceti letech je něco jiného než ve dvaceti, začala jsem se cítit velmi unaveně, a tak jsem se nakonec rozhodla, že toho nechám. A pak mi úplnou náhodou přistála na stole nabídka dělat v jednom coworking centru, což je sdílený prostor, kde lidé vykonávají svou práci nezávisle na sobě. Starám se tam o provoz celého centra, administrativu, fakturaci. Je toho opravdu hodně, ale konečně pracuji od pondělí do pátku, od devíti do šesti a mám volné večery a víkendy. Teď jsem tam necelý rok a nemůžu si to vynachválit, jsem tam neskutečně spokojená.
Co děláš ve volném čase?
Většinou jdu běhat,
ideálně se psy, v létě to však není vždy možné, protože i pozdě večer je
pořád moc teplo a mí čtyřnozí kamarádi to nesnáší moc dobře. Taky dělám box, vídám
se s přáteli, chodíme do kina nebo jdeme na nějakou dobrou večeři. Když je
víc času, tak se ráda podívám někam mimo Barcelonu, ale není to moc často. Jsem
hodně klidná, takže jsem ráda doma a užívám si domácí pohodu.
Co se ti na tomto městě nejvíce líbí?
Město je architektonicky krásné a má hodně zeleně. Žije tady několik kultur najednou. Je zde také pláž, na kterou teda v létě vůbec nechodím. K moři to mám cca dva kilometry, takže jít tam běhat se psy nebo na procházku je fajn, není to daleko. Ale v létě si raději zajedu půl hodinky mimo Barcelonu, kde jsou výrazně klidnější a hlavně mnohem čistší a bezpečnější pláže.
V čem ti přijdou Katalánci jiní než Češi? A jak tě mezi sebe přijali?
Ze začátku mi popravdě moc jiní nepřišli. Tvrdí na povrchu, neusmějí se na tebe jen tak, ale samozřejmě to jsou uvnitř hodní lidé, a když tě k sobě pustí, tak si můžeš utvořit hezká přátelství. Ale s odstupem času si myslím, že tu skořápku mají hrubší než Češi. Dostat se k nim vyžaduje mnohem více práce, v tom Češi až tak složití nejsou. Obecně jsou také opravdu hrdými nacionalisty a vesměs starším generacím vadí, když třeba člověk neumí katalánsky, schválně pak na vás nepromluví jinak než právě katalánsky. Lidé, které vídám často nebo dokonce denně, mě mezi sebe přijali vesměs dobře. Katalánských přátel mám velmi málo - pouze dva! Ostatní jsou jen známí. Ale to si myslím, že je spíš mnou. Obecně mám docela málo přátel, za to ale velmi dobrých.
Co se ti na životě v Barceloně nejvíce líbí?
Kultura a okruh lidí, který jsem si vytvořila. Možnosti dělat cokoli, na co si člověk vzpomene, a to vždy někde blízko a téměř kdykoli. Prostě výhody velkoměsta.
A je něco, co ti na životě v Barceloně vadí?
Když jsem před lety přijela do Barcelony, vyhovoval mi ten ruch velkoměsta a rychlý život. Teď mi ten ruch naopak vadí. Přece jen už mi není dvacet a vidím věci jinak. Samozřejmě je to v mnohém příjemné, takže si vlastně sama protiřečím, ale už mě to tolik nenaplňuje. Třeba ty neustálé stávky kvůli čemukoli a díky tomu třeba zkolabovaná doprava. Také to, že si mnohdy dávají načas a tím pádem se věci řeší dlouho. A také ne úplná zodpovědnost místních lidí při práci. Teď také mluvím velmi obecně, bezesporu jsou takové případy všude, ale myslím si, že my Češi jsme pracovitější než právě Španělé a Jihoameričané. Jo, a taky mi vadí horko. Je vtipné, že jsem se přestěhovala zrovna do Španělska, ale já opravdu nemusím léto. Ani po tolika letech!😀
Uvažuješ nad tím, že by ses někdy vrátila do ČR, nebo to zatím neplánuješ?
Uvažuji nad tím hodně a intenzivně. A ještě víc teď v době koronaviru, kdy se přes půl Evropy s mými psy jen tak jednoduše asi domů nedostanu. Čím jsem starší, tím víc mi chybí rodina. Navíc Barcelona je tak strašně rychlé město, že zde není úplně jednoduché najít pořádný trvalejší vztah, v České republice by to asi bylo reálnější. A já už chci cítit domov...
Jak často se vídáš s rodinou?
S rodinou se vídám
docela často. Jezdím domů tak dvakrát až třikrát do roka, máma mě navštěvuje dvakrát
až čtyřikrát do roka, bratr a táta méně. Jednou jsem byla společně
s rodiči i za bratrem v Kamerunu, byl to neuvěřitelný zážitek. Ale i když
se navštěvujeme, je to už pro mne málo, chci je vidět, kdy se mi zachce, a to
z Barcelony jen tak nejde.
Vánoce trávíš v Barceloně nebo v Třinci? A jak se vůbec slaví Vánoce v Katalánsku, mohla bys zmínit některé zajímavé tradice?
Jelikož jsem skoro celou dobu pracovala v pohostinství a přes svátky jsme měli hodně práce, tak jsem většinou na Vánoce doma nebyla. Myslím, že snad jen jednou nebo dvakrát. V lednu ale potom jezdím domů a děláme si takové "druhé Vánoce".
Taková pro Čechy asi nejzajímavější tradice začíná už v době adventu, kdy si lidé kupují domů dřevěného "Tío de Nadal". Jedná se o špalek stromu, kdy jedna část leží na zemi a druhá má dvě přední nožičky. Zepředu na špalek namalují obličej, dají mu nějakou vánoční čepičku a celá záda se přikryjí dekou, která sahá až dál za něj. Během celého adventu by mu děti měly nosit nějaké drobnosti a dobroty a na Štědrý večer, po večeři, k němu děti jdou, tlučou do něj klacky a zpívají písníčku "Caga Tío"
Caga, tió
¡Caga, tió!
Doslova mu říkají, aby jim "vykadil" dárečky. Rodiče pod deku předem schovají nějaká překvapení, která si pak děti vytáhnou. Jedná se většinou o menší dárky a sladkosti, protože větší dárky nosí až Tři králové.
Ve dnech 25. a 26. prosince se pak rodiny scházejí ve velkém počtu, ať už doma nebo v restauracích a hodují od oběda až do noci. Mezi klasické pokrmy patří polévka, která se podobá našemu vývaru a připravuje se s takovými velkými nudlovými mušlemi a masem. Po polévce se pak dále servírují mísy, na kterých jsou snad veškeré druhy mas, která jsou připravována různým způsobem a podávána se zeleninou. Každý si naloží na talíř podle chuti. A samozřejmě se pije víno a cava, což je španělské šampaňské.
Jaké je tvé oblíbené životní motto?
"Feliz de ser feliz y no infeliz", což znamená, že se raduji z toho, že jsem šťastná a ne nešťastná... Když totiž člověk pracuje v restauraci, kde potkává velké množství lidí a často ne vždy pouze příjemně naladěných, tak si dobře uvědomuji, že nepříjemní lidé dokáží člověku až příliš lehce pokazit dobrou náladu. Já jsem hodně klidný člověk, a tak si vždycky říkám, a to nejen v restauraci, že ten člověk asi musí být kvůli něčemu opravdu nešťastný, že se chová tak, jak se chová. A že já jsem vlastně šťastná a spokojená, že se mám tak, jak se mám.❤️