STŘÍBRŇANKA JE UŽ STARŠÍ KRASAVICE, ŘÍKÁ JEJÍ KAPELNÍK IVO HORKÝ
Tentokrát jsem v rozhovoru vyzpovídala kapelníka dechové kapely Stříbrňanka. Jedná se o kapelu z jižní Moravy, ve které účinkují profesionální i amatérští, mladí, temperamentní hudebníci. Kapela má svůj typický, nezaměnitelný zvuk, hraje široký repertoár – moravskou a českou lidovou hudbu, koncertní, sólové a taneční skladby. Stříbrňanka má svůj repertoár založen téměř výhradně na svých skladbách.
Když se řekne Stříbrňanka, co Vás jako první napadne?
Jako první mě napadne, že Stříbrňanka vznikla
v malé vesničce pod hradem Buchlovem, ve Stříbrnicích, a to v roce 1970, takže se jedná už o starší krasavici. (smích) V kapele
hraje v podstatě třetí generace. Zpívala tam i moje maminka, která v kapele
skončila před třemi lety. Teď pokračujeme ve zpívání společně s mou
sestrou.
Jak Stříbrňanka vznikla?
Z vyprávění svého otce vím, že se scházelo pár dobrovolníků a tehdejší starosta je začal pobízet k tomu, aby začali společně cvičit. Tak se prý sešli a jak to bývalo, tak se u
toho vypil i nějaký ten rum. (smích) Nejprve hráli bez zpěváků, ale v roce 1973 se k nim pak připojily dvě zpěvačky,
což byla moje maminka a teta. Zpívaných věcí do té doby mnoho
nebylo, dozvěděl jsem se, že je v tomto velmi inspirovala Moravanka. V roce
1974 pak vystupovali na hasičských závodech, protože moje maminka byla shodou okolností hasička a můj tatínek tam tehdy hrál s nějakou jinou kapelou. Zakoukali se do sebe, vznikla z toho velká láska a za nějaký čas pak tatínka oslovili muzikanti ze Stříbrňanky, jestli
by s nimi nechtěl hrát. Tatínek souhlasil, v
roce 1980 se ujal kapelnické taktovky a v
roce 2015 jsem se pak stal kapelníkem já, předal to na má bedra.
Zpívali jste si doma?
Ano, zpívali jsme si. Dokonce i v našem autě, když jsme třeba jezdívali na návštěvu za babičkou. Sestra začala zpívat jako první a já pak nastoupil ve čtrnácti letech na konzervatoř na trumpetu. Muzika je má práce a zároveň i koníček.
Která píseň je pro Stříbrňanku z vašeho pohledu nejtypičtější?
Myslím si, že je to píseň Zahrada Moravy, která se stala jakousi malou hymnou. Hodně oblíbená je však i například Kdo ze srdce dává.
Co si kromě dechovky ještě rád poslechnete?
Cokoliv. Já rozděluji hudbu na dobrou a špatnou, buď se mi nějaká písnička líbí nebo ne.
Kde Vás lidé můžou vidět živě hrát?
Hráváme v podstatě všude, na tancovačkách, na plesech, různých oslavách. Pořádáme koncerty, vystupujeme na předvánočních akcích, je toho opravdu hodně.
Jak často se musíte s kapelou scházet, abyste cvičili?
Než začne sezóna, tak se většinou musíme scházet častěji, abychom nacvičili program a společně se sehráli. Ale když už pak hrajeme o sobotách a nedělích, tak už není moc příležitostí scházet se ještě v týdnu. Spíše se setkáváme podle potřeby.
Vzpomněl byste si na nějakou vtipnou historku v souvislosti s vaší kapelou?
U nás v kapele hrají i kluci, kteří byli mými žáky. Dá se říci, že jsem si je vychoval. Pamatuji si, že jeden z nich za mnou přišel v den vysvědčení s dárkovou taškou v ruce, do které mu jeho tatínek přichystal jako poděkování víno. A ten malý chlapec ke mě přistoupil, měl necelých metr padesát, chtěl mi poděkovat, podával mi tu tašku a pronesl: ,,To máš za to! (smích) Teď je to můj kolega v kapele a já jsem za to moc rád!
Co byste popřál čtenářům?
Hlavně, ať jsou zdraví, protože to je v životě nejdůležitější! Aby měli radost z muziky, a to nejen z té naší. Hudba léčí, jak se často říkává. A ať si užijí krásné a pohodové léto.
