PROSTŘEDÍ LÉKÁRNY MĚ VŽDY FASCINOVALO, ŘÍKÁ RADKA OLSZAROVÁ

Proč ses rozhodla studovat právě učitelství?

Upřímně... Já vlastně učitelkou nikdy být nechtěla, ale mám moc ráda jazyky. Na gymplu jsem měla němčinu a angličtinu, ve třeťáku pak dobrovolně přibyla ruština. Ta se mi zalíbila natolik, že jsem v jejím studiu chtěla pokračovat i dál. A protože mým oblíbeným předmětem byly i Základy společenských věd, rozhodla jsem se kombinaci těchto dvou předmětů studovat i na vysoké škole. Až na to slovíčko "učitelství" byl pro mě zvolený obor téměř dokonalý.

Jak hodnotíš studium na Filozofické fakultě Ostravské univerzity v Ostravě?

Studium na vysoké škole jako celek bylo fajn. Co mě osobně zaskočilo na studiu Základů společenských věd byla převaha mé neoblíbené filozofie. S tím jsem trochu bojovala a toto hodnotím spíše negativně. Čekala jsem od tohoto oboru více psychologie, sociologie, práva, což byly ve finále vlastně vedlejší předměty. Ale člověk si zvykne téměř na všechno, takže i ta filozofie byla s dalším a dalším rokem tak nějak snesitelnější. Dalším mínusem bylo také to, že se s praxí začalo až ve čtvrtém ročníku, což je podle mě dost pozdě, člověk tak může de facto dva roky před státnicemi zjistit, že pro něho daný obor není vhodný. Pozitivně hodnotím určitě možnost vycestovat přes program Erasmus do Estonska, konkrétně do Tallinu. Strávit čtyři měsíce v cizí zemi, s novými lidmi, pro mě byla zkušenost k nezaplacení. Navíc jsem tady poznala úžasné přátele, včetně mé nejmilejší kamarádky Anety. No a díky studiu na filozofické fakultě mám alespoň širší obzory, umím plynně hovořit cizím jazykem a za to těch pět let studií určitě stálo. Roky strávené na Ostravské univerzitě v Ostravě měly v mém životě velký význam a jsem za ně ráda.

Plánovala jsi po dokončení vysoké školy nastoupit do školství?

Spíše jsem chtěla jít pracovat do nějaké firmy, kde bych uplatnila ruštinu. Nicméně žiju ve "špatném" kraji, co se zaměstnání týče, a do Karlových Varů se mi stěhovat nechtělo. Po dokončení školy jsem odeslala něco kolem čtyřiceti životopisů, kdy jsem se ucházela o práci učitelky na střední škole. Bohužel bez úspěchu, vždy mi jen napsali, že mají plný stav a vedou si mě v evidenci. Takže jsem byla nakonec ráda za jakoukoliv práci ve školství.

Kde jsi tedy začala pracovat po absolvování vysoké školy?

Nastoupila jsem jako asistent pedagoga na základní škole. Po třech letech jsem pak na této škole začala učit i ruský jazyk. Nicméně ihned po studiu se mi podařilo jako "vedlejšák" sehnat místo lektorky ruského jazyka v jedné jazykovce, což mě velmi bavilo. V jazykovce se totiž kurzisté měli zájem něco naučit, a proto se mi s nimi velmi dobře pracovalo. Byla to pro mě příjemná změna. Co si budeme povídat, s některými žáky ve škole je to mnohdy složité. Před odchodem na mateřskou jsem měla možnost vyzkoušet si také práci učitelky v mateřské škole a musím říct, že práce s malými dětmi mě bavila daleko více. Moje celková "kariéra" učitelky tak trvala pět let, pak mě čekalo mnohem hezčí povolání...stala se ze mě máma.

Jak nahlížíš na povolání učitele?

Je to opravdu náročná a společností nedoceněná práce. S některými žáky je občas problém vyjít, je těžké je motivovat k práci, což mi vadilo asi ze všeho nejvíce. Lidé, kteří učí celý život, mají můj nejhlubší obdiv. Já jsem byla tehdy upřímně ráda, že můžu jít po těch pěti letech strávených ve školství na mateřskou.

Kdy jsi začala poprvé uvažovat o změně oboru?

Přišlo to tak nějak samo. Uvědomovala jsem si, že rodičovská dovolená jednou skončí a budu se muset vrátit do práce. Přijde mi, že by člověk neměl dělat celý život něco, co není úplně jeho šálek kávy a k čemu nemá vztah. A taky jsem si říkala, že pokud neudělám nějaké zásadní kroky v okamžiku, kdy jsem doma s dětmi a nemusím chodit denně do práce, pak už je asi neudělám nikdy. A tak jsem si v hlavě srovnala priority a rozhodla se, že nastoupím znovu do školy a dodělám si potřebné vzdělání. Mou největší motivací byla vidina toho, že až mi děti povyrostou, budu mít k novému oboru dveře otevřené...

Jaký obor ses tedy rozhodla nově studovat?

Už delší dobu jsem snila o tom, že bych se stala farmaceutickým asistentem. Prostředí lékárny mě vždy fascinovalo a byla jsem zvědavá, jaké to je stát na té druhé straně, za tárou. Když jsem se pak dozvěděla, že se otevírá dálkové studium na Vyšší odborné škole zdravotnické v Ostravě, neváhala jsem a odeslala přihlášku. Přijímací zkoušky byly z biologie a k mému překvapení jsem skončila na 10. místě, skákala jsem tehdy radostí.

Jak na tvé rozhodnutí reagovali tví nejbližší?

Řekli mi: "Když tě to bude bavit, jdi do toho". Opravdu byli skvělí. Bez pomoci manžela a tchýně bych studovat vůbec nemohla. Obrovské DÍKY jim oběma. Hlavně mému manželovi Peťovi, že to se mnou ty tři náročné roky vydržel, neměl to se mnou opravdu jednoduché, hlavně v období zkoušek.

Jistě to pro tebe bylo velmi náročné období. Uvažovala jsi někdy nad tím, že studium nedokončíš?

Jednou jsem o tom začala vážně uvažovat. Byla zima, měla jsem asi měsíc do porodu druhého dítěte a do toho si můj manžel zlomil nohu, kterou mu nakonec museli i operovat. Měla jsem se tenkrát učit na zkoušky, ale byla jsem úplně rozhozená. Strach o milovaného člověka v kombinaci s těhotenskými hormony dělaly své a já se vůbec nedokázala soustředit na učení, a tak jsem si tenkrát řekla, že na to kašlu a že se nebudu stresovat navíc ještě školou. Tenkrát za mnou přišla tchýně a neskutečně mě podržela, řekla: "Já ti pohlídám malého Ondráška a ty se uč, to zvládneš." Nikdy na ta její slova nezapomenu. Nechtěla jsem ji zklamat a vlastně ani sebe. Nikdy jí nepřestanu být vděčná za to, že mě to nenechala vzdát.

Jak se ti podařilo skloubit učení a péči o děti?

Někdy to bylo opravdu velmi náročné, ale naštěstí jsem měla kolem sebe skvělou rodinu, která do "toho všeho" šla se mnou. Můj muž se od první chvíle naplno zapojoval do péče o našeho syna, takže když jsem musela do školy, neměl problém se o něj postarat. Když byl v práci, nastupovala babička. Dá se říct, že první ročník jsem si ve škole celkem užívala, přišla jsem na jiné myšlenky. Plíny, příkrmy, zuby a jiné mateřské starosti jsem na chvíli vystřídala za poznávání bylinek, výrobu mastiček, roztoků či kapek. Do školy jsem se těšila, pokud mě zrovna nečekala nějaká zkouška a cestou ze školy jsem se zase těšila na syna. Bylo to tak hezky vyvážené. Když přišlo zkouškové, učila jsem se většinou po večerech. Až s druhým dítětem, dcerou Emou, nastala ta pravá jízda, to už jsem byla občas opravdu vyčerpaná. Navíc mě mrzelo, když jsem od své dcery, která měla teprve měsíc, musela odjíždět do školy, bylo mi to líto. Velmi mi pomáhaly moje spolužačky ze školy, které mi posílaly učivo, bez jejich pomoci bych to asi taky nezvládla. Uklidňovala jsem se tím, že to náročné období jednou skončí a pak budu zase normálně žít. Navíc jsem typ člověka, který když se do něčeho pustí, snaží se to za každou cenu dokončit.

Jak studium farmaceutického asistenta / laboranta probíhalo?

Do školy jsem jezdila většinou v pátek a sobotu, jednou za čtrnáct dní. Pátky byly dlouhé, cca 6 až 7 hodin výuky. Co jsem velmi ocenila byla praxe, kterou jsme měli hned od prvního semestru prvního ročníku. Během těch tří let jsme měli mnoho předmětů, některé se učily líp, jiné hrozně. Mezi hlavní oborové předměty patřily například farmakognozie, farmakologie, příprava léčiv, lékárenství, analýza léčiv, ale také cizí jazyk, v mém případě jak jinak než ruština. Abych získala titul DiS. za jménem, musela jsem krom zkoušek ještě napsat a obhájit absolventskou práci. Pro její napsání jsem si zvolila téma Omega-3 mastné kyseliny a jejich význam v doplňcích stravy.

Co se ti na práci farmaceutického asistenta nejvíce líbí?

Myslím si, že je to velmi zajímavá práce, v které může člověk pomáhat a radit lidem. Velmi mě baví práce v laboratoři, nejraději míchám mastičky, to je moje parketa. Ale dají se vyrábět i čípky, plní se tobolky, ředí se antibiotické sirupy, vaří se ušní kapky nebo míchá pleťová voda. U práce v laboratoři je důležitá přesnost, proto se tam vždy snažím pracovat v klidu a všechno si raději i třikrát zkontrolovat.

Jaké jsou tvé zkušenosti se zákazníky?

Lidé jsou většinou milí, ale už jsem měla i tu čest s lidmi arogantními, sprostými či uřvanými, holt i tohle k tomuto povolání patří. Je to práce s lidmi a každý člověk je jiný. Za každé situace se snažím chovat profesionálně a mile, i když to není vždy úplně jednoduché. Často k nám zavítají i drogově závislí, jednou mi takový mladší kluk skoro tancoval po lékárně, jak nedokázal stát na jednom místě a přitom kupoval páté přes deváté.

Máš z něčeho obavy?

No určitě, například, abych někomu neporadila špatně. Teprve v této profesi začínám, takže doufám, že s postupem času bude strach opadat a já nabudu na jistotě. V tomto oboru je obzvlášť důležité se neustále vzdělávat, protože farmaceutický trh se mění a vyvíjí velmi rychle. Vždyť jen v oficíně, což je přední část lékárny, se musíme dokonale orientovat ve všech volně prodejných léčivých přípravcích, doplňcích stravy a také zdravotnických potřebách. Jeden zákazník potřebuje poradit s léky na alergii, jiný třeba s nějakým přípravkem na mykózu nohou. V chladných měsících musíme umět poradit ohledně léků na kašel, rýmu, chřipku či ohledně vitamínů. V neposlední řadě taky prodáváme potřeby pro miminka, nejrůznější čaje, kosmetiku nebo produkty týkající se intimity či aktivního stáří.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

To, že jsem úspěšně dokončila studium dalšího oboru, mi dalo jakousi volnost a pocit svobody. Vím, že mám teď v životě více možností a můžu se tak rozhodnout, čemu se v životě budu věnovat.

A co učitelství, které jsi vystudovala? Má u tebe ještě šanci?

Člověk nikdy neví, jaká příležitost se mu naskytne. Na základní školu bych se už asi vracet nechtěla, ale nikdy neříkej nikdy. Během mateřské jsem si zároveň uvědomila, že mě to více táhne k malým dětem, takže bych se možná nebránila práci v nějaké mateřské škole, přece jenom kus pedagoga ve mně zůstal. No a možná se nakonec někdy dostanu i k té práci středoškolského učitele. Třeba na takovém gymnáziu už to určitě studenti berou víc vážně a mají srovnanější priority než žáci na základce. Tak uvidíme...