PŘEDSTAVTE SI, ŽE BYSTE ZA VÁLKY UKRÝVALI PARAŠUTISTY NA PŮDĚ A VTOM BY DO VAŠEHO DOMU NAPOCHODOVALO PÁR ESESÁKŮ SE SAMOPALEM, ŘÍKÁ HISTORIK A ARCHIVÁŘ TOMÁŠ ADAMEC

Povězte mi na úvod něco o sobě…

Všichni se už dlouhá desetiletí rodíme v nějaké okresní porodnici. V matrice mám tedy uvedeno, že jsem se narodil v Novém Jičíně, ale protože jsem prvních dvacet pět let života prožil ve Štramberku, považuji se za Štramberáka. Co se týče studia, absolvoval jsem novojičínské gymnázium a poté jsem nastoupil na Ostravskou univerzitu v Ostravě, Filozofickou fakultu, obor Učitelství pro střední školy, aprobace český jazyk a dějepis. Dva roky jsem pak působil jako učitel v Novém Jičíně a Kopřivnici. Jelikož ale má nastávající pocházela ze sousedního okresu, zamířil jsem po svatbě blíže k Beskydám a nastoupil jako archivář do Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku. Ve školství bylo tenkrát docela plno a v archivu se zrovna uvolnilo místo. Takže ačkoliv jsem si od dětství představoval, že budu jednou učitel, nakonec to dopadlo jinak, je ze mě archivář. Bylo to pro mne dobře nebo špatně? Mnohokrát jsem nad tím přemýšlel, že se ten život vydal jinudy, škola mi chyběla, ale zaměstnání v archivu mi zase dalo možnost badatelské práce. Mohu se plně věnovat historii, což v podstatě koresponduje s mým hlavním zájmem. Také mě vždy bavilo psát, na gymnáziu jsem tvořil třídní časopis. A moje práce přináší hodně publikačních příležitostí. Teď už se ovšem jedná o jiné psaní, už to není studentská legrace, jsou to knihy s historickou tematikou. Vše má svůj čas.

Jaké jsou vaše oblíbené etapy dějin?

Během života se můj vztah k historii samozřejmě vyvíjel. Člověka může někdy ovlivnit třeba i to, jaký dějepisář vás zrovna ve škole učil. Jako školák jsem samozřejmě měl rád starší dějiny, jsou takové příběhové, a neměl jsem rád nové dějiny, které byly pro dítě nudné. Nemůžu říct, že bych přímo některé období neměl rád, mě dějiny baví celkově, ale jak už je patrné i z té mé publikační činnosti, blíže mám k těm novějším. Co tady ostatně chcete bádat o Přemyslovcích? U nás? To snad ani nejde! Takže musíme vycházet i z toho, k čemu máme podklady. Nejvíce se tedy zajímám o regionální dějiny od konce 19. století a přes takřka celé 20. století, hodně jsem se věnoval například odboji za druhé světové války.

Jak jste spokojený s výukou dějepisu na školách?

Já už jsem z toho školství docela dlouho pryč, spíše mám obavy z některých nových pohledů či metod, o kterých se tu a tam dozvídám. Hovoří se například o tom, že dějepis by se měl jako samostatný předmět rušit, s tím naprosto nesouhlasím. Když pozoruji, jak někteří lidé v tomto ohledu nic nevědí, jak jsou nevzdělaní, tak si naopak myslím, že by měli nějakou tu hodinu týdně přidat.

Někdy se používá tvrzení, že historie se opakuje nebo se z ní můžeme něčemu přiučit? Jaký je Váš názor?

Něco na tom je, ta historie je tady s námi pořád. Neustále se odkazujeme k něčemu co bylo, mnohdy však zcela falešně, protože tu historii dobře neznáme, respektive odkazují na ni ti, co ji znají jen povrchně. A ostatní jim pak na tyto chybné informace skáčou a tradují se naprosté nesmysly. Jak už jsem říkal, je potřeba prohloubit historické vědění a kde jinde s tím začít než na školách. Znát něco málo o Karlu IV. a Masarykovi opravdu nestačí! Řekněme si to na konkrétním příkladu. Takový pravěk nás už dnes nijak neovlivňuje, takže kdybychom ho v uvozovkách vynechali, tak se nic nestane, ale tím se nechci dotknout někoho, kdo ho má rád. Kdežto posledních dvě stě let je důležité znát, protože mají vliv na naši současnost. Každý by měl znát kořeny novodobých států, znát kořeny naší současnosti. Nestačí také ukončit výuku osvobozením v roce 1945. Pokud chceme být v obraze, tak se ve školní výuce musíme dostat co nejblíže k dnešku.

Co obnáší práce archiváře?

Širší veřejnost má hodně nepřesnou představu o archivu, často se s tím setkáváme. My archiváři jsme v podstatě úředníci. Archivy uchovávají archiválie, které vznikají zejména na úřadech, třeba také ve školách, firmách apod. Ne všechno, co na úřadech vznikne, je však archiválie. Existují přesné spisové a skartační plány, které určují, co se vyhodí a co se nechává. Mívám tady v archivu exkurze pro děti a já jim vždy uvádím takový příklad. Představte si třeba náš magistrát, kde zasedá městská rada. Z toho zasedání vznikne zápis, za leden, za únor… A pak se to za celý rok založí do složky a uloží do spisovny. Podle spisového plánu se taková složka nadepíše A 10. Jako další příklad mohu uvést poplatky za psy. Až vyberou roční poplatky za psy, složku nadepíšou S 3 a také dají do spisovny. A takovýmto způsobem se v té spisovně hromadí složky nadepsané buď písmenem A, nebo S. Ty složky, které mají znak A, to jsou archiválie. Jedná se o dokumenty trvalé hodnoty a z toho dotyčného úřadu se pak po nějaké době převážejí k nám do archivu. Takže když tam bylo napsáno A 10, tak to ve spisovně nechají deset let, a pak to přivezou k nám, kde to už zůstane natrvalo uloženo. Pokud tam bylo napsáno S 3, tak to ve spisovně nechají tři roky, pro případ, že by někdo potřeboval do složky nahlédnout. Poté se tato složka zničí, písmeno S totiž značí skartaci. Takže jednoduše řečeno, na každém úřadě vznikají dvě hromádky dokumentů, A jako archiválie, které jsou poselstvím pro další generace, které později v archivu opečováváme, oprašujeme a ty druhé, které jsou po dané době určeny ke skartaci. Byli bychom moc rádi, kdyby se k nám dostávaly i materiály ze spolků, protože si vedou různé knihy zápisů, ale bohužel pro nás, nemají povinnost archivace, to se opravdu týká jen těch státních institucí. Ale život není jen o úřadech… Za sto let tady přijdou lidé, kteří se budou chtít něco dozvědět třeba o těch spolcích, které působily v obcích, ale moc se toho zřejmě nedozví. Ono je to tak, lidé, co se o tyto spolkové věci starají, je většinou opečovávají jako svoji vzácnost, vnímají to tak, že je to svým způsobem jejich. Jenomže pak ten předseda spolku, u kterého se to doma všechno nachází, zemře. Jeho potomci po nějaké době rekonstruují dům a všechno, co po tomto člověku zůstane na půdě, vyhodí a nezachová se téměř nic, kromě některých ojedinělých dokumentů, které se k nám do archivu náhodou dostanou. Takže není v našich silách pokrýt tu historii do takové šířky, jak bychom si přáli. O zahrádkářích, hasičích či dalších spolcích toho zachováno opravdu moc nezůstane, což je velká škoda! Mylná je i představa, že tady na člověka najdete všechno. Takhle to není. Můžete narazit na jméno, které se objevuje v nějakých úředních dokumentech jako jsou zápisy z rady, školní katalogy či listiny ze sčítání lidu, ale složku na každého člověka tady opravdu nemáme. (smích) Abych to shrnul: archiváři uchovávají archiválie, zpracovávají je a zpřístupňují veřejnosti.

Může Vás v archivu navštívit kdokoliv?

Ano, my jsme velmi otevřená instituce. U nás v podstatě dostanete co chcete a nemusíte za to nic zaplatit, což je dnes už taky výjimečná věc. Přijdete, předložíte občanský průkaz, vyplníte badatelský list, a pak už se jen posadíte do badatelny a my vám nosíme co si vyžádáte. Můžete si to pročítat, dělat si poznámky, ale klidně si daný materiál i nafotit mobilem či foťákem.

Do jak daleké historie se ve Vašem archivu můžeme dostat?

Náš archiv jako samostatná instituce vznikl až v roce 1954, resp. 1955, což je dost pozdě, protože až tehdy se začalo s tím organizovaným sběrem archiválií. A čím později začnete ty archiválie sbírat, tím více se jich ztratí, takže se to odráží i na složení našich fondů. Když to řeknu fanfarónsky, tak se v našem archivu dostaneme až do 15. století, což by si někdo mohl vyložit i tak, že se u nás dozví spoustu informací o husitech. Ale když to upřesním, tak my z toho 15. století máme pouze jednu listinu, která pochází z roku 1438. Ze 16. století už máme dokumentů více, nicméně stále to jsou jen střípky. Čím více se blížíme k dnešku, tím více těch archiválií samozřejmě přibývá. Ale jak jsem už zmiňoval, ani dnes tu historii nemáme pokrytou celou.

A o čem tento nejstarší dokument z vašeho archivu pojednává?

Jedná se o listinu, kterou vydal tehdejší hukvaldský pán Jan Čapek ze Sán a který v ní Niklovi Jarčovičovi ze Staříče dává nějaké pozemky s tím, že na nich může hospodařit, lovit ryby, zvířata atd. To se přenáší i na jeho potomky, právo je tedy dědičné. Hukvaldský pán si tam však dává jednu podmínku, a to takovou, že obdarovaný Nikl Jarčovič a jeho potomci přispěchají bránit hrad v případě, že by byl napaden. Jedná se o běžnou dobovou listinu. Kromě toho, že je tato listina u nás nejstarší, je také zajímavá díky osobě svého vydavatele, protože Jan Čapek ze Sán to nebyl jen tak nějaký místní šlechtic. Jednalo se o husitského hejtmana, ve své době to byla postava známá v celé střední Evropě. Kromě toho, že husité působili a válčili u nás, v českých zemích, vyráželi i do zahraničí, říkalo se tomu spanilé jízdy. Cíl těchto spanilých jízd byl dvojí, jednak šířit myšlenky husitství, jednak opatřit si zásoby. A právě Jan Čapek ze Sán vedl jednu ze spanilých jízd. Dojeli až k Baltu. Svatopluk Čech pak napsal velkou básnickou skladbu Husita na Baltu.

Kdo nejčastěji zavítá do archivu?

Složení badatelů je velmi různorodé, nechodí jich ale zase tak moc. Navštěvují nás například studenti, kteří třeba pracují na své bakalářské či diplomové práci. Dále nás navštěvují zájemci o tvorbu rodokmenu, těch však ale postupně ubývá, neboť žijeme v éře digitalizace. Spousta archiválií je už dnes zdigitalizovaná a jsou k nalezení na našich webových stránkách. Týká se to samozřejmě i matrik, lidé už k nám tudíž nemusí chodit, mohou si informace dohledat v klidu ve svém obýváku. K nám už pak třeba přicházejí pro nějaké doplňující informace, které jsou jen v analogové formě. Dále tady chodí jednotlivci pro dohledání určitých jednotlivostí týkajících se nějaké rodinné záležitosti či koupě domu. Snažíme se ale sloužit všem zájemcům o historii.

Co je další náplní vaší práce v archivu?

Vydáváme také sborník článků, do kterého přispívají jednak archiváři, jednak naši badatelé, kteří se chtějí s výsledky svého studia podělit s ostatními. Dále pořádáme výstavy, nebo nás navštěvují školní exkurze v rámci výuky dějepisu. Snažím se žákům vysvětlit co je archiv, k čemu slouží a zároveň se můžu tak trochu realizovat v tom svém původním povolání.

Jste autorem knihy Frýdek-Místek: Historie/Kultura/Lidé. Jak takové knížky o historii obcí a měst vznikají?

Upřímně řečeno, většině lidí je úplně jedno, jaká byla historie jejich obce nebo města. Ale pak existuje menší skupina lidí, kterou to zajímá, ráda by si o tom něco přečetla, a pak je ještě menší skupina lidí, která o této historii bádá a třeba i něco píše. Dříve tomu bylo tak, že historii obce psal právě nějaký místní nadšenec, třeba kronikář. V každé obci se většinou takový člověk, historií posedlý patriot, najde. Dnes už se ale čím dál častěji zadává zpracování takové knihy profesionálním historikům. Nerad bych se vyjadřoval k tomu, kdo je lepší nebo horší, takhle se to nedá říci a já se nechci nad nikoho vyvyšovat. A slovo amatérský užívám jen proto, abych odlišil historika profesionála. Já sám jsem ostatně potomkem jednoho z amatérských historiků. Oni udělali obrovský kus práce, spíše je tam problém v tom, že to opravdu berou tak nadšenecky, obrozenecky, že tam mnohdy chybí potřebný odstup od popisovaného. Bývá tam někdy i jistá osobní zainteresovanost, stranění. Často chybí i větší kritika pramenů, která se právě od toho profesionálního historika očekává. Dnes už se vytvořil jakýsi vzor nebo model pro zpracovávání obecních dějin. Možná jste si všimli, že za posledních dvacet let vznikla taková móda, že jedna obec za druhou vydávají knihy o své historii a nechávají to zpracovávat právě ne těm svým dobrým rodákům, ale už někomu z vědeckého historického pracoviště, nejlépe regionálního. Často se jedná o muzejníky, archiváře či pracovníky univerzit, pokud jsou poblíž a nutno taky podotknout, že se většinou jedná o kolektivní práci. Málokdy to píše jeden člověk, i když jsou i takové případy. Historie je dnes velmi specializovaná, dříve jeden člověk obsáhl všechno, dnes to máme rozškatulkované jako v medicíně. (smích)

Dá se při psaní takové historické knihy udělat nějaká zásadní chyba?

Samozřejmě, že ano! Ale hlavně nechtě. Stačí někde něco špatně opsat nebo narazit na nějaký nevěrohodný pramen, který nemáte s čím porovnat. Rozhodnete se z takového pramene čerpat, ale pak někdo jiný náhodou objeví něco jiného a tu vaši informaci vyvrátí. Popisujeme něco na základě znalostí, které momentálně máme, ale později se může objevit nový poznatek, o kterém teď netušíme, a všechno to nabourá.

Dne 8. května si v naší zemi připomínáme oficiální konec druhé světové války. Co tento den před 78 lety znamenal?

První co mě napadne, je slovo úleva, obrovská úleva a asi i radost. Ale samozřejmě ne ve všech rodinách, protože právě ten konec války byl u nás hodně tragický. U nás se celých těch šest let v podstatě neválčilo a válka k nám dorazila až v těch posledních dnech, společně s Rusy, kdy docházelo i k nějakým těm menším bojům. Konec války proto s sebou nesl i vzestup místního odbojového hnutí a na to navazující represe už slábnoucí německé armády, různých jagdkomand, gestapa atd. Poslední dny války tedy byly poznamenány značným počtem mrtvých v důsledku přímých střetů s ustupujícími okupanty, nebo v důsledku jejich zvyšujících se represí. Takže na jednu stranu nastala velká úleva, že to skončilo, na druhou stranu tyto dny přinášely velké tragédie.

Víte, spojení "přepisování dějin" nemám rád, ale pro mnoho lidí je to oblíbená disciplína. Například když už jsme u tohoto tématu, úloha osvoboditelské armády se dnes mnohdy relativizuje. Předtím se neskutečně oslavovala, řekněme do roku 1989, používalo se i označení slavná ruská armáda. Po roce 1989 se začalo ledacos přehodnocovat. Přehodnocovat je v pořádku, protože ne všechno bylo popisováno správně. Určitě bylo dobře, když se poukázalo i na ty stinné stránky, ale nelze to celé zcela překlopit, změnit plus na mínus, tak jak to někteří dělají. Dnes někteří lidé tvrdí, že jsme nebyli osvobozeni, ale dobyti. To už je zase jiný extrém, souvisí to hodně s tím, jak dobře tu historii známe a jestli ji opravdu známe nebo ji chceme jen propagandisticky využívat, zneužívat a mást lidi. Konec války, to je téma na historickou konferenci. 

A co běžný život lidí za druhé světové války?

Dneska už pamětníků není mnoho, maximálně si ji někdo pamatuje jako dítě. A dítě samozřejmě vnímá svět jinak. Mnoho lidí válku přežilo relativně v pohodě, byť to zní zvláštně, když použiju toto spojení. A je to samozřejmě nepřesné, snad to bude chápáno tak, jak to myslím. Ale ti, kdo chtěli pohodlně přežít, se nesměli o nic starat, v ničem se angažovat a vážit slovo, aby na sebe nijak neupozorňovali. A také dávat pozor, před kým co říkají. My máme někdy trochu zkreslenou představu, že tady byla na jedné straně německá armáda, gestapo, na straně druhé zalezlí lidé ve svých domech. Ale i tenkrát se normálně žilo. Normálně dospělí chodili do práce, děti do školy, existovala kina, hrálo se divadlo, byla i nějaká kultura. Sice byla bída a všechno na lístky, ale dalo se to přežít. Pak ale byla menší skupina lidí, která se chtěla nějakým způsobem zapojit do boje proti nacistům. Někdo třeba jen poslouchal rozhlas a pak šířil jeho informace, jiný zase tiskl letáky nebo podporoval rodiny těch, kde byl třeba otec zavřený a neměli tak živitele. No a pak se našli i takoví, kteří se přímo zapojili do nějakých sabotáží, postupně do otevřeného boje, ty formy byly opravdu různé. Samozřejmě nejhorší část protektorátního obyvatelstva byli ti, co donášeli gestapu, co nějak spolupracovali, škodili vlastním spoluobčanům, jejichž životy měli pak na svědomí. Nikdy jsem nepochopil, že se našli ochotní konfidenti ještě v posledních měsících války. Ne, že by to byli dlouholetí konfidenti, ale takoví, co s udáváním teprve začínali. Vždyť už všichni věděli, jak to dopadne. 

Podělíte se s námi o nějaký příběh z druhé světové války?

Napsal jsem kdysi brožurku, kde je dvanáct příběhů odbojářů, všechny jsem je tenkrát vyzpovídal. Mohl bych tedy připomenout příběh jednoho parašutisty původem z Kunčic pod Ondřejníkem, ten byl poměrně dramatický… Jak už jsem říkal, část lidí se aktivně zapojovala do odboje, hned na začátku okupace jich mnoho odešlo do zahraničí a pak se zapojili do války jako příslušníci československé zahraniční armády. Její součástí byli i parašutisté, kteří k nám byli s různými úkoly posíláni z východu i západu. V září 1944 v katastru Morávky seskočil výsadek Wolfram, který se pak přesunul do katastru obcí Staré Hamry a Ostravice, zejména dnešní Bílé. Podzim 1944 byl v Beskydech velmi divoký. Těch partyzánských skupin se tu na malém prostoru sešlo víc a samozřejmě vzbudili pozornost místních protipartyzánských německých jednotek, které se s nimi několikrát střetly. Nakonec to vyvrcholilo akcí Tetřev, což byla velká pročesávací akce. Představte si cestu od Frýdlantu, směrem na Ostravici, poté na Hamry, Bílou, přes Bečvy do Rožnova a z Rožnova pak na Frenštát, Kunčice, Čeladnou a skončíte zase u Frýdlantu. Takhle Němci v polovině listopadu 1944 obklíčili Beskydy. Právě na této cestě byl uzavřen takovýto kruh a asi 13 000 německých vojáků pročesávalo daný prostor. Dohlížel na to osobně K. H. Frank. Probíhalo to 4 až 5 dní uprostřed listopadu, vyčkávali až napadne sníh, aby mohli sledovat stopy. Od této akce si slibovali, že po pročesání tam nezůstane žádný partyzán. Partyzáni však dostali echo, že se něco chystá a prostor víceméně vyklidili. A skupina, ve které byl pan Řezníček, o něm tady hovořím, navzdory všem poučkám, kdy se parašutisté neměli vázat na svoje rodiny, se ukryla právě u jeho rodiny v Kunčicích. Řezníčkovi bydleli jen pár desítek metrů od cesty, na které byl každých sto metrů německý kulomet namířený na ty kopce. Byli už tedy vně toho kruhu, ale blízko německému kulometu. A protože byla zima, tak se chodívali Němci od toho kulometu ohřívat do toho jejich domu, dali si i čaj, a vedle domu, v holubníku nad chlévem se schovávali partyzáni. Pro ty rodiče to muselo být naprosto šílené. Když mi to pan Řezníček popisoval, říkal, že jeho matka během několika dní zcela zešedivěla. Nicméně ta akce Tetřev skončila neúspěšně, našli pár zbloudilých partyzánů, ale dá se říci, že past sklapla naprázdno. Umíte si vůbec představit, že Vám napochoduje do baráku pár esesáků se samopalem a vy ukrýváte kluka, kterého hledají, na půdě? Já ne.

A co nastalo po válce?

Po šesti letech, kdy se v lidech nahromadily všechny ty emoce a stres, vše vyvřelo na povrch. Situace se pak otočila a někteří lidé se začali nelidsky chovat na oplátku k Němcům. Nemyslím teď ty Němce, kteří si nějakou "odplatu" zasloužili, ale na obyčejné Němce. Nedá se to omluvit, ale asi se dá do toho vcítit, dá se to svým způsobem pochopit. Hlavním problémem bylo to, že do role těch věznitelů a vykonavatelů "spravedlnosti" se často pasovaly osoby pochybné, darebáci, s kterými byste si normálně nesedli ke stolu. Často ti, kterým se za války nic nedělo. Nejdříve dělali zlo Němci, a pak se to otočilo. Je to těžké soudit, kdyby válku Němci nerozpoutali, mnohé věci by se následně neudály. Srovnávat to takto prostě ale nelze. My tu neporovnáváme běžné škody, hovoříme o lidských životech o lidských osudech. Jakkoliv je třeba uznat, že po válce došlo z české strany k některým zločinům na německých spoluobčanech, ta hrůza, kterou přinesli okupanti, byla nepoměrně větší. Udává se, že za války zahynulo celkem asi 360 000 československých občanů. Ale tyto excesy nebyly hlavními událostmi, které hýbaly dobou. Lepší odpověď na otázku, co nastalo po válce, by byla, že nastal mír. Se všemi možnostmi rozvoje mírového života. Bohužel po několika letech přišla opět zlá doba. Ale to je opět téma na historickou konferenci. Celá historie je tak složitá, že si málokdy vystačíme s nějakým stručným konstatováním. Historie není matematická rovnice, kde je vše jasné. Ledacos z toho, co jsem se pokusil ve zkratce říci, může někdo jiný rozporovat a můžeme o tom hodiny debatovat.