Polsko zvažuje zpřísňování potratového zákona aneb měla by mít žena právo svobodné volby?

Interrupce představuje zásadní etický problém. Lze tedy považovat umělé přerušení těhotenství za něco společensky přijatelného nebo nikoliv?

K zamyšlení nad touto složitou otázkou mě vede současná situace v Polské republice, kde již platí přísný potratový zákon. Aktuálně se však opět projednává jeho další zpřísňování, což by například znamenalo, že by žena nemohla podstoupit umělé přerušení těhotenství ani v případě vážného poškození plodu.

Problematika vykonávání umělých potratů odjakživa vedla k rozsáhlým diskuzím. Je asi přirozené, že se může lišit názor věřícího člověka od ateisty, ženy od muže, zdravého od nemocného. Náš názor může ale také formovat kultura, z které pocházíme, naše materiální zázemí, zkušenosti či životní přesvědčení. Ať už budeme na problematiku nahlížet z hlediska etického, zdravotního, legislativního či jiného, měli bychom mít na paměti, že těhotenství každé ženy je zcela individuální záležitostí, a proto zastávám názor, že by měly mít ženy v této záležitosti vždy svobodnou volbu.

A jak tomu bylo v minulosti? Víme, že interrupce se prováděly už ve starověku, mnohdy však za použití drastických metod. Ve středověku však začaly vůči potratům panovat odmítavé postoje, neboť křesťanství považuje za počátek lidského života okamžik, kdy dojde k oplodnění vajíčka. Postupné tendence k legalizaci umělého přerušení těhotenství nastaly až ve 20. století. Například v Československu došlo ke zrušení interrupčních komisí až v roce 1986 a žena si tak mohla o potratu rozhodnout bez jakýchkoli omezení do třech měsíců těhotenství.

Je třeba uvědomit si, že zákaz interrupcí nevede k tomu, že se v daných zemích nerealizuje. Ba naopak vede k rozmáhání ilegálních a nežádoucích praktik, kdy úkony mohou vykonávat například i nekvalifikované osoby, které tak mohou ohrožovat zdraví a život ženy.

Interrupce nijak neschvaluji, zároveň si však myslím, že těhotenství, porod a následná celoživotní péče o dítě je něčím tak zásadním, o čem by neměl rozhodovat stát, ale pouze žena spolu s partnerem.

Tento názor zastávám i přes to, že se v minulosti dotkla tato otázka bezprostředně mojí rodiny. Maminka otěhotněla ke konci střední školy a část rodiny na ni zpočátku intenzivně naléhala, ať jde na potrat. Velmi se obávali, že už studium nedokončí a zároveň byli přesvědčení, že v tak mladém věku není na mateřství ještě připravená. Po konzultaci s gynekologem se však moje maminka rozhodla, že si mě ponechá, měla totiž strach, že by už nemusela nějaké další dítě v budoucnu mít. Jsem jí vděčná, že si prosadila svou a dala mi tak život. A i když to nebylo vždy jednoduché, všechno se nakonec zvládlo. Dnes máme krásný vztah a jsme rády, že jedna druhou máme.

Ale ne vždy to musí žena cítit stejně. Jaký má pak smysl nutit člověka dělat něco proti jeho vůli? Jak se může cítit dítě, které je nechtěné a vyrůstá v dětském domově či v ústavu nebo je ihned po porodu někam odhozeno, v lepším případě vloženo do babyboxu?

A jaká je tedy situace v Polsku? Na otázky odpovídá dvaatřicetiletá Polka Paulina.

Jak nahlížíš na problematiku potratů?

Myslím si, že se jedná o individuální záležitost každé ženy a otce dítěte. Každý by měl mít právo se svobodně rozhodnout. Na druhou stranu je důležité, aby lidé přistupovali k otázce početí zodpovědně, chránili se a předcházeli tak situaci, kdy se těhotenství stává problémem.

Za jakých podmínek může nyní žena v Polsku podstoupit interrupci? Připadá ti váš současný interrupční zákon přísný?

Potrat lze v Polsku provést pouze v nekolika případech, a to například v důsledku znásilnění nebo incestu, v případě vážného poškození plodu nebo ohrožení života matky. Ano, náš zákon je jedním z nejpřísnějších v Evropě.

Pokud by došlo k dalšímu zpřísňování zákona, interrupce by pak tedy nebyly možné ani za jakých okolností?

Ženy by tak nemohly podstoupit interrupci například ani v případě nevratného poškození plodu. Myslím si, že nikdo nemá právo ženy do něčeho takového nutit.

Dá se říci, že náboženství zasahuje razantním způsobem do zákonů?

Negativní dopad církve na formování zákona je v naší zemi zřejmý. A to říkám i přes to, že jsem věřící. Víru vnímám jako pomáhání druhým, jako projevování milosrdenství, snažím se dodržovat svatá přikázání. Víra by však neměla být o fanatismu, kdy bude na lékaře podáváno trestní oznámení za to, že odstranili poškozené plody.

Pokoušejí se ženy ve vaší zemi někdy obejít zákon?

Jistěže. Ženy to řeší například potratovou turistikou, hojně jezdí například i do České republiky. Potratová turistika v Polsku byla, je a bude, v případě zpřísnění zákona se navíc ještě zintenzivní její rozsah.

Jaké názory převládají ohledně potratů ve vaší společnosti?

Názory se různí, většina je ale pro zachování současného konsensu, tj. umožnění potratu v případech, jak jsem již zmiňovala.

Není to ve 21. století jistý krok zpátky?

Ano, jedná se o opatření ke zvrácení a prohloubení genderové nerovnosti.

Požádala jsem ženy i muže, a to jak věřící, tak i nevěřící, různých věkových skupin, aby se vyjádřili k následující otázce: Měla by mít žena možnost svobodně se rozhodnout, kolik dětí bude mít a kdy je bude mít?

"Nemohu říct jedním slovem, zda s potratem jako takovým souhlasím nebo nesouhlasím. Je to složité téma, které ovlivňuje mnoho faktorů, ať už zdravotních nebo sociálních. Ať je to však jakkoliv, lidský život nebo už jen "pouhé" oplození pro mě znamená obrovský zázrak, dar, takže ve chvíli, kdy přijde dítě v nevhodnou dobu nebo je už prostě navíc, tak v takovou chvíli s ukončením těhotenství určitě nesouhlasím. Jako studentka lékařské fakulty však vím, že mohou nastat situace, kdy je plod na hranici životaschopnosti, jeho vývoj je velmi nejistý a zároveň ohrožuje život matky, v takovou chvíli si myslím, že není vhodné vystavovat ji samotnou riziku při takové špatné prognóze."

"Miminko, to je dar - malé, bezbranné a roztomilé stvoření je tou největší radostí v životě ženy." Ne vždy však tomu tak je. Mohou nastat neočekávané situace, které ženu donutí provést nesnadné rozhodnutí a podstoupit umělé přerušení těhotenství. Ženy by měly svědomitě přistupovat k intimnímu životu a chránit se před nechtěným otěhotněním. Ale ani to není tak jednoduché. Pozastavili jste se někdy nad tím, že antikoncepce je finančně nákladná a v některých rodinách se zkrátka na ni v rodinném rozpočtu nenajdou finance? Co má dělat žena, která neočekávaně otěhotní dalece po čtyřicítce? Má porodit miminko a radovat se z toho, že jí ve školce budou říkat babičko? Přivede dítě na svět v pokročilém věku jen proto, že o jejím stavu rozhodl někdo jiný? A jak se bude cítit dítě, jehož matka byla slabá a během porodu zemřela jen proto, že někdo rozhodne za ni? Řeší někdo otázku, jak se cítí dítě, které je nechtěné? Několik let jsem pracovala jako sociální pracovnice a setkala jsem se s mnoha týranými, zanedbanými dětmi, které byly přítěží pro své rodiče. Odbory péče o děti jsou těmito případy přeplněny. I takové matky mají přivádět na svět další děti jen proto, že tak někdo rozhodne za ně? Pokud bych se v této záležitosti nemohla svobodně rozhodovat, chápala bych to jako extrémní zákaz omezující lidská práva ženy."

"Dle mého názoru by se mělo těhotenství přerušovat jen v případě vážných zdravotních důvodů. Žena by měla být zodpovědná a dávat si pozor na to, s kým spí. Jinak je to morální hazard, když budou ženy vědět, že můžou kdykoliv na potrat, bude jim to jedno. Jinak rodičovství není jen otázkou ženy, ale celého páru, vše by proto mělo být ve vzájemné shodě."

"Dítě je obrovský zásah do stávajícího způsobu života. Partneři by si ho měli pořídit, až když jej oba opravdu chtějí a cítí se být na rodičovství připraveni. Jen tak existuje největší pravděpodobnost, že budou všichni šťastní a vytvoří harmonickou a fungující rodinu. Co když žena ví, že čeká postižené dítě, a doma má už jedno zdravé? Není lepší zvolit potrat a svou energii a čas investovat do zdravého dítěte, které jednou bude prospěšné celé společnosti, než na jeho úkor směřovat veškerou péči tomu postiženému? Muži takovou situaci většinou nezvládnou a od rodiny odejdou. Nelze se tomu divit. Ze života se vytratí záliby a promění se v nekonečnou péči. Zdravé dítě by tak přišlo o otce a veškerou pozornost matky. U znásilnění je potrat jasnou volbou. Může mít vůbec žena ráda dítě svého trýznitele? Stále by jí ten hrozný zážitek připomínalo. Pokud ho přivede na svět a pak ho dá k adopci, dítě bude celý život trpět ztrátou své matky. Odložené děti jsou sice šancí pro páry, které sami děti mít nemohou a byly by schopny jim vytvořit nádherný domov, ale přece nebudeme rodit děti "do zásoby" pro tyto případy. Obecně lze říci, že se matka lépe vyrovná se ztrátou plodu během těhotenství, než když dítě porodí, obejme a pak se ho vzdá třeba z existenčních důvodů. Je hrozné, když matka přijde o miminko, ale ještě horší je, když miminko přijde o matku. Poznamená ho to na celý život. Proč by měli trpět oba? Pro věřící je potrat zabitím, ale neplánují snad oni sami své rodičovství, když čekají se sexem až po svatbě? Myslím si, že proti potratům mohou být jen lidé, kteří se sami nikdy nemuseli starat o postižené dítě nebo třeba o nemocné rodiče či prarodiče, neuvědomují si, co to obnáší. Přes můj kladný postoj k potratům si myslím, že mateřství je to nejhezčí v životě každé ženy, i v tom mém."

"Postavení žen v současném západním světě není jednoduché, na jednu stranu je žena tlačena do dalšího vzdělávání a budování kariéry, na druhou stranu do toho, aby byla matkou. Takže mnohdy je vše špatně. Je špatně, když má žena dítě brzy, je špatně, když ho má moc pozdě, je špatně, když je kariéristka, když je závislá na sociálních dávkách nebo je tou, co si kvůli dítěti zkazila život. Přiznejme si, že ženy řešily nechtěné těhotenství, co je svět světem. Osobně považuji potrat za legální možnost pro situace, v kterých není jiné zbytí. Zároveň by se však měla dělat taková opatření, aby společenské či ekonomické důvody nebyly pro potrat příčinou. Je nutné si uvědomit, že to, co je dobré pro nás, nemusí být dobré i pro ostatní, tudíž by se neměly shazovat ženy, co děti nechtějí, stejně tak bychom měli respektovat rozhodnutí mít jedináčka či situaci, kdy má žena dětí i deset."

"Jsem matkou a babičkou, a protože už mám nějaké ty životní zkušenosti, tak si myslím, že by žena měla mít vždy možnost volby. Nikdo přece nemá právo ženám něco nařizovat a rozhodovat tak o jejich životě."

"Umělé přerušení těhotenství nepodporuji, ale ani nezatracuji. Asi bych nechala na každém, jak se rozhodne. Každá žena by v těchto záležitostech měla mít jasno už před početím, pokud děti neplánuje, tak by se měla chránit. Impulzem pro přerušení těhotenství by pro mě bylo například zjištění genetických vad u dítěte a v tom jsme s partnerem zajedno."

A jaký je váš názor? Zastáváte subjektivní pohled PRO-CHOICE - kdy se může žena svobodně rozhodnout nebo PRO-LIFE - neboli právo na život od okamžiku početí?