MŮJ ŽIVOT S ASHRAFEM

V severovýchodní části České republiky, v obci jménem Stonava, která se nachází nedaleko města Karviné, jsme již před lety, při zahájení povinné školní docházky, usedly spolu s Petrou do stejné lavice. Z tohoto období si uchováváme v paměti mnoho společných zážitků. Každý, kdo Petru znal, by ji jistě charakterizoval jako mladou, pohlednou ženu, oplývající dobrou náladou, která nikdy nezkazí žádnou legraci. Petra byla neustále obklopena lidmi, měla ráda hudbu a tanec, vždy se velmi výrazně smála, prostě byla ukázkovým příkladem extroverze.

Po ukončení základní školy jsme se však viděly už jen zřídka. Když se ke mně donesla po téměř osmi letech zpráva, že Petra konvertovala k islámu, překvapilo mne to stejně jako většinu lidí z jejího okolí. Jednoho dne jsem se jí proto rozhodla zavolat a poprosit ji, zda by mi nevypověděla svůj příběh. Petra mi chtěla vyjít vstříc, nepřistoupila však na setkání v restauraci, nadiktovala mi tedy svou adresu a již následující dopoledne mě očekávala u sebe doma. Přivítala mě velmi vřele, oděna do dlouhých šatů s ornamenty a ozdobena výraznými šperky. Vyzařovala z ní dobrosrdečnost a upřímnost, působila celkově klidným, vyrovnaným dojmem.

Během našeho rozhovoru Petra připravovala oběd, jejich tolik oblíbený kuskus s kousky jehněčího masa a pálivými papričkami. Jedla jsem něco takového poprvé a příjemně mě překvapilo, jak moc dobré to bylo. Mezitím mi vyprávěla, jak se začala pravidelně setkávat s muslimy, když nastoupila jako ošetřovatelka do místních Lázní Darkov. Svou práci považovala za velmi náročnou, musela se zúčastnit mnoha školení a kurzů, zlepšit své komunikační dovednosti v anglickém jazyce a dále si zvyknout na třísměnnou pracovní dobu. Petra tak průběžně získala zkušenosti s ošetřovatelstvím muslimských žen i mužů, u nichž je ve většině případů lázeňská léčba dlouhodobější záležitostí, řádově se zde vážnější případy léčí šest až devět měsíců. Z tohoto důvodu bývají muslimští pacienti během svého pobytu v lázních často doprovázeni svými příbuznými, neboť jsou velmi vázáni na svou rodinu a odloučení zvládají mnohdy obtížně.

Jak ses seznámila s tvým nynějším manželem?

Ashraf se přijel léčit do lázní a já se stala jeho ošetřovatelkou. Patřil k těm složitějším případům, pokud totiž dojde k zasažení míchy, naděje na vyléčení se snižuje. Ve svých dvaatřiceti letech strávil nehybně rok a tři měsíce na lůžku, lékaři mu už přestali dávat naději. Trávila jsem s ním mnoho času, mnohdy jsem u něho zůstávala i dvanáct hodin, postupně tak mezi námi vzniklo silné pouto. Jeho rodina mi je velmi vděčná za to, že jsem mu dodávala sílu a zachránila mu tak život.

Proč ses zamilovala právě do Ashrafa?

Cítila jsem se v jeho přítomnosti moc dobře, ráda jsem si s ním povídala, byl charismatický a samozřejmě se mi i velmi líbil. Dával mi pocit jistoty, bezpečí, dokázal mě rozesmát a ve všem jsem se na něj mohla spolehnout. 

Jakým jazykem spolu komunikujete?

Komunikace mezi mnou a Ashrafem byla hlavně v počátcích velmi legrační, hodně jsme se nasmáli. Ze začátku nám sloužila k dorozumívání pouze angličtina, postupně se však Ashraf naučil trochu česky a já zas něco arabsky, takže spolu nyní hovoříme směsicí těchto tří jazyků.

Proč jsi přestala pracovat jako ošetřovatelka v lázních?

Rozhodli jsme se, že to bude nejlepší řešení. Ashraf vlastní v Libyi dřevařskou firmu, která nás bez problému uživí, takže není nutné, abych chodila do práce. Mám tak na sebe i na Ashrafa daleko více času, můžu ho tedy denně doprovázet jak na procedury do lázní, tak o něho pečovat doma, což působí velmi pozitivně na jeho psychiku i celkový zdravotní stav.

Co tě přimělo konvertovat k islámu?

Pracovala jsem v prostředí, kde se člověk denně potkával s několika desítkami muslimů. Často jsem si s nimi vyprávěla o jejich stylu života, který mě začal postupně čím dál tím více přitahovat. Přečetla jsem si i nějaké knihy, nejvíce mě však ovlivnil Korán. Konverzi k islámu jsem nijak neplánovala, jednoho dne jsem prostě měla takový zvláštní vnitřní pocit, který mě ujistil v tom, že je to správné rozhodnutí a mám to udělat.

V čem se změnil tvůj život po konvertování k islámu?

Můj život se změnil takřka od základu. Začala jsem se stýkat s jinými lidmi, jinak se oblékat, stravovat, pravidelně se modlit. Jak jsem již uvedla, přestala jsem chodit do práce, tudíž jsem se naučila organizovat svůj den zcela jiným způsobem. Můj život mi teď připadá celkově klidnější, mám více času na sebe i svou rodinu.

Jak na tvé přijetí víry reagovala tvá rodina a okolí?

Reakce byly různé. Když jsem s Ashrafem začala trávit více času, některé kolegyně v práci na mě nahlížely skrze prsty, donesly se ke mně i nějaké pomluvy. I v tomto ohledu se mi islám líbí, jedno z jeho nařízení totiž pomlouvání zavrhuje, pokud se tedy někomu něco nelíbí, má mi to říct přímo do očí anebo raději mlčet. Moje rodina respektovala mé rozhodnutí. Své mamince jsem se od začátku svěřovala o mém vztahu k Ashrafovi, takže když se mě pak jednoho dne zeptal: "Ty manželka moje?" a já řekla ano, nebyli rodiče tolik překvapeni a se sňatkem souhlasili.

Jak vzpomínáš na den, kdy jste byli oddáni?

Tento den budu mít navždy v živé paměti. Byli jsme oddáni v brněnské mešitě, kde jsem si mohla stanovit podmínku a já si proto přála, abych byla jeho jedinou manželkou. Tento den považuji za jeden z nejvýznamnějších, vždyť jsem taky učinila jedno ze svých zásadních rozhodnutí v životě. Měla jsem krásné šaty, vyměnili jsme si prsteny, Ashraf mi dal nádherný mohutný zlatý prsten a já jemu stříbrný, neboť muži by neměli nosit zlato. Poté jsme oslavovali v krásném hotelu.

Proč bývají, dle tvého názoru, muslimové v naší zemi často odsuzováni?

Myslím si, že největší roli hraje neznalost této kultury. Lidé se většinou soustředí jen na katastrofické příběhy a články, na základě kterých pak posuzují celou islámskou společnost. V lázních jsem se jednou setkala se skupinkou Arabů, kteří navštěvovali téměř každý večer jeden místní podnik, v němž se opíjeli alkoholem a hráli hazardní hry, obklopeni téměř vždy mladými dívkami. Většina lidí si pak kvůli předsudkům bude i toho nejslušnějšího muslima představovat v tomto světle, což by se ho však hluboce dotklo.

Z jakého důvodu ses začala zahalovat?

Islám vnesl do mého života něco zcela nového. Udává mi jakýsi směr a ovlivňuje vše, co dělám. Konvertovat k islámu bylo mým svobodným rozhodnutím stejně jako tomu bylo v případě zahalování. Jsem přesvědčena o tom, že takto budím mezi muslimy více respektu, dávám tím ostatním mužům najevo, že nejsem k mání a jsem tak i důstojnou Ashrafovou manželkou.

A nezasteskne se Ti někdy po bývalém stylu života?

Pokud chce být člověk šťastný, vždycky musí něco obětovat. Na islámu se mi však líbí, že se dá mnohé racionálně zdůvodnit, například alkohol a vepřové nejsou pro člověka zdravé. Kdybych nebyla přesvědčena o tom, že má pro mě islám větší hodnotu než dosavadní způsob života, tak bych to všechno přeci nemohla dělat. Můj život je teď celkově bohatší, můžu tedy upřímně říci, že se mi nestýská.

Plánujete zůstat tady, nebo uvažujete o usazení v Libyi?

Zatím budeme bydlet v České republice, Ashraf se tady léčí a máme tady již vybudované zázemí. Životu v Libyi bych se však později nebránila, zřejmě by se nám tam žilo lépe jak z finančního, tak sociálního hlediska, soudržnost rodiny a vzájemná pomoc mezi příbuznými jsou tam totiž samozřejmostí.

Od našeho prvního rozhovoru uplynulo celých jedenáct let, což je hodně dlouhá doba na to, abych se Petry zeptala, jak na svou konverzi k islámu nahlíží nyní.

Myslíš si, že by sis našla cestu k islámu, i kdyby ses nezamilovala do svého manžela?

Pokud jsem měla poznat islám, myslím si, že by si ke mně našel cestu, i kdybych Ashrafa nepoznala.

Jak na tebe nahlíží lidé žijící v Karviné?

Někdy jsou lidé velmi útoční a zlí, ale samozřejmě ne všichni. S negativními reakcemi se setkávám hlavně na procházkách a v obchodech. Někdy mě hlasitě pomlouvají, myslí si totiž, že jim nerozumím, o to více jsou pak zaskočení, když zjistí, že jsem Češka. Je docela zajímavé, že například v Polsku mi nikdy nikdo nic zlého neřekl, a to tam jezdíme dvakrát do roka na deset dní, naopak jsou milí a přátelští. Stejnou zkušenost má i moje kamarádka, která taktéž konvertovala. Možná to je tím, že v Polsku jsou lidé více nábožensky založení než u nás.

Proč si myslíš, že někteří lidé zaujímají k muslimům tak negativní postoj?

Těžko říct. Možná za to můžou tak trochu i média, neustále totiž vykreslují muslimy jako teroristy nebo nějaké násilníky. Lidé si i často myslí, že žena je ve vztahu s muslimem utlačovaná a vlastně nic nemůže. Existuje mnoho knížek, které popisují, jak jsou ženy týrané svým muslimských manželem, ale o klidném soužití si přečteme jen málokdy. Lidé si neuvědomují, že senzace se čtou a prodávají daleko lépe. S domácím násilím jsem se nikdy nesetkala, manžel se mi přizpůsobil v mnoha ohledech, žije se mnou v České republice a nikdy na mě nenaléhal, ať se přestěhujeme do jeho rodné země, tak jak se to často uvádí. Dalším problémem může být i jazyková bariéra, například v Karviné neumí hodně lidí anglicky a tudíž se s muslimy nemohou domluvit. Pro lidi je to pořád něco zvláštního, dlouze si nás prohlíží, různě nás komentují, v zahraničí je většinou už situace trochu jiná.

Stýkáš se teď převážně jen s muslimkami?

Nestýkám se jen s muslimkami, ale i s kamarádkami ze střední školy a z bývalé práce.

Žije v Karviné hodně konvertitek?

Pár jich znám, většina se ale přestěhovala do země svého manžela. Jiné zase raději zvolily život v Londýně, Německu či Rakousku.

V čem spatřuješ největší rozdíl mezi muslimy a nemuslimy?

Rozdíl spatřuji hlavně v rodině. Muslimové stojí při sobě, ať se děje, co se děje. Někdy jsou možná také více tvrdohlaví.

Jak často se vídáte s Ashrafovou rodinou? Nestýská se mu po domově? Vyhovuje mu život v České republice?

V Libyi jsme byli už několikrát, vždy na delší dobu. Je tam moc hezky. Určitě je to pro něho těžké, ale díky internetu se vidí denně. V České republice jsme spokojenější. Ashrafovi se tady líbí, akorát tady máme podle něho moc dlouhou zimu.

Jak s manželem nejraději trávíte čas?

Rádi chodíme na procházky a podnikáme různé výlety. Jsme docela rozdílní, každého z nás baví jiné věci, ale vždy se snažíme najít nějaký kompromis.

Nelituješ někdy svého rozhodnutí konvertovat k islámu?

Ne, nelituji. Vím, že pro většinu lidí je to něco nepředstavitelného, ale mně můj způsob života vyhovuje, jsem takhle šťastná.

Část rozhovoru byla použita z diplomové práce: Hanzlová, N. Pohled do života muslimské ženy. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2010.