MŮJ PSEUDONYM VZNIKL DÍKY BUSKOVÁNÍ, ŘÍKÁ ZPĚVAČKA KACZI

Jmenuje se Kateřina Koulaková, ale všichni ji znají jako KACZI. Je českou zpěvačkou, písničkářkou, textařkou, hudební skladatelkou a multiinstrumentalistkou. Narodila se ve Frýdku-Místku, celá její rodina však pochází z Palkovic. Po maturitě na ekonomickém lyceu, uvažovala nad tím, kam bude směřovat její další cesta, a tak si podala přihlášku na JAMU, což sice nevyšlo, na druhou stranu tam navázala přátelství, které trvá dodnes. Začala studovat na Katedře rekreologie na Univerzitě Palackého v Olomouci, v roce 2013 pak nastoupila na Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze se zaměřením na populární a jazzový zpěv. Je milovnicí přírody, horské turistiky, cestování a kempování. Hudba je pro ni prací i koníčkem, za což je neskutečně ráda.

https://www.kaczi.cz/

https://www.facebook.com/KACZIofficial/

Jak vzniklo tvoje umělecké jméno KACZI?

Nějakou dobu jsem vystupovala pod svým jménem a příjmením, ale pak jsem jednou vystupovala v zahraničí a došlo mi, že mé celé jméno je dlouhé a těžce zapamatovatelné. A navíc cizinci absolutně neuměli vyslovit písmeno ,,ř" v mém jménu Kateřina. (smích) Takže můj pseudonym vlastně vznikl díky buskování, což je hraní na ulici. Doma mě oslovují Kačo, Kači, což je mi přirozené, a tak moje umělecké jméno vzniklo. Navíc se KACZI neskloňuje, což vnímám jako výhodu. A velmi se mi líbí, že můžu říct, že to "cz" uprostřed znamená, že jsem zástupce České republiky. Zároveň mám velmi blízko k Polsku, polština je mi sympatická...

Vím, že pocházíš z hudební rodiny. Nenapadlo tě někdy, že se ve svém životě budeš věnovat něčemu jinému než hudbě?

Začínala jsem v Sagaru, rodinné kapele, kteří mě v podstatě hudebně vychovali. Za tuto zkušenost jsem vděčná. Prošla jsem si s nimi různými zábavnými akcemi, koncerty, což pro mě byla úžasná a nejlepší škola. Pořád jsem ale vnitřně cítila, že se chci věnovat vlastní hudbě. Nikdo mě neznal a já musela nějak začít, a tak jsem se rozhodla, že zkusím buskování. Ulice dá člověku opravdu hodně - je tvrdá a stojíte tam před těmi lidmi opravdu úplně "nazí".  Odmalička jsem cítila, že jsem zpěvačkou, s tím se jedinec, duše, asi rodí. Mým snem bylo, abych mohla lidem dělat hudbou radost a rozdávat jim skrze své písně energii. Postavit se před lidi je pro mě pocit absolutní nirvány, a když pod tím pódiem ještě někdo stojí, tak je to úplně super! (smích)

Na pódiu působíš hodně energicky a sršíš dobrou náladou, ale co když zrovna nemáš svůj den?

To se samozřejmě někdy stane. Každého z nás občas něco trápí nebo mu není zdravotně nejlépe. Proto si myslím, že by měl člověk dbát na svou životosprávu, aby byl co nejvíc v pohodě. Takže určitě není nejlepší nápad pařit do rána, když vás na druhý den čeká vystoupení. Někdo to zvládá, já už ne! (smích) Je to riziko každého povolání, vnímám to i u jiných profesí, kde je kontakt s lidmi. Vnímám to tak, že ode mě lidé očekávají pozitivní energii, kterou chci publiku vždy dát... Když přijdou lidé, kteří se těší, chtějí mě slyšet, to pak člověk na všechno negativní zapomene...

Máš vystudovanou hudební konzervatoř, jak vzpomínáš na studijní léta?

Úplně nejlíp! Nedávno jsem byla v Praze a nostalgie ve mně vyvolala všechny ty vzpomínky, jak jsme chodívali z hodin, jak jsme se potkávali s přáteli, jak jsme se hodiny a hodiny dokázali spolu bavit o muzice. Toto období bylo hodně o sdílení, chození na koncerty, i profesoři byli úžasní. Na půdě školy jsem nasála spoustu informací, ze kterých čerpám dodnes a zároveň jsem zde navázala velké množství kontaktů, hudební svět je totiž taková malá vesnička. V Praze to mám celkově ráda, je to úplně jiný svět. Pamatuji si, jak jsem tam tenkrát přijela, hotový mistr světa omeleta, člověk zjistil, že vlastně vůbec nic neumí, ale vůbec nic. A tak jsem s pokorou sklopila uši a naslouchala všemu, co ke mně přicházelo...

Kromě zpívání a koncertování také učíš lidi zpívat. Je o hodiny zpěvu velký zájem?

Nemám na to už moc časovou kapacitu, tak se tím ani příliš nechlubím. Ale teď už mám opravdu pocit, že bych mohla někomu dalšímu předat něco ze sebe. Nasbírala jsem nějaké zkušenosti, zhruba vím co a jak a zároveň ve zpěvu jsem si jistá v kramflecích, což je obrovská svoboda. A navíc mě velmi těší, když ty moje hodiny někoho posouvají dál. Stačí, když si vzpomenu na sebe, jakou jsem měla touhu a vášeň na sobě pracovat a jak jsem byla šťastná, když se to po malých krůčcích dařilo. Hlavně práce na sobě je nekončící proces, protože i teď mám co zlepšovat, takže makám na sobě neustále. Jak řekl Albert Einstein: ,,Genialita je 1% talentu a 99% tvrdé práce." I ve škole jsme se učili, že v jazzu se prosadili ti, co na sobě tvrdě dřeli. Lidé si často myslí, že je to o nějakém daru či obrovském talentu, ale spíše je to o tom, kdo má tu houževnatost, cílevědomost a obrovskou píli. U mě cítím, že byl ten progres jen díky nepřetržité píli, samozřejmě, že jsem dostala něco do vínku, ale od třinácti let chodím na lekce zpěvu a pracuji na sobě každý den!

Dá se naučit zpívat každého člověka?

Vědecky je prokázáno, že ano. Zároveň si však myslím, že je to i o trpělivosti učitele a studenta. (smích) Nikdy není pozdě začít, ale já přiznávám, že to s mou pedagogickou trpělivostí není úplně nejlepší a baví mě pracovat s talenty, které můžu rozvíjet. Intonovat se dá naučit každého, ale je to opravdu na velmi dlouho...

Na jaké hudební nástroje hraješ?

Začala jsem hrát na piano, tam si myslím, že mám i největší možnosti. Pak jsem se chtěla naučit na kytaru, vždycky jsem chodila za tátou, ať mi zahraje nějaké písničky a tím mě i učil. No a pak moje velká vášeň a touha začít s akordeonem, v tomhle případě mě inspiroval děda, který si přál, ať mu zahraju na tento hudební nástroj na sedmdesátých narozeninách. Nějakých pět let jsem chodila už na ZUŠ, k tomu poslouchala Radůzu, vnímala jsem ji jako vzor. Na akordeonu mě přitahuje ta jeho svoboda a zároveň to, že dokáže pobavit každou generaci, ať už děti, dospělé či seniory. Cítím tam to vyjádření sebe sama! A samozřejmě nesmím zapomenout na ukulele, které s sebou vždy vezu, když někde cestuji. Víš, kde jsem se na tento nástroj naučila? V Izraeli na poušti. (smích) Nyní si začínám hrát s perkusemi, konkrétně djembe, tj. dřevěný buben pocházející z Afriky. Je to pro mě meditativní nástroj.

Dříve jsi hodně hrála na ulicích evropských měst. Kde jsi například hrála a jak na to vzpomínáš?

Úplně poprvé jsem hrála v Praze s kamarádkou, kde jsme se seznámily s jedním buskerem, který cestoval po celém světě, tímto způsobem si i vydělával peníze. My jsme se přidaly k němu, byl to zážitek, pak jsme si šli někam sednout a bavili se o životě a snech... My jsme vyprávěly o svých a já mu tenkrát řekla, že si vlastně žije svůj sen a že já bych po tom taky moc toužila, že bych se chtěla hudbou živit a rozdávat tak lidem radost. A to byl vlastně jakýsi klíčový moment pro mě. A tak jsem pak zkusila vystupovat v Rakousku ve Vídni, v Gracu, Berlíně - tam jsem ale moc dlouho nevydržela, protože mě chytli policajti. Dále pak v Edingburghu, Krakově či v Japonsku.

Jaké to pro tebe bylo, postavit se na ulici a začít hrát?

No těžké! Strašně těžké! Nejtěžší je asi otevřít ten futrál, protože podvědomě to je pořád spjaté s tím, že člověk žebrá. Takže se člověk musí přemoct a vystoupit ze své komfortní zóny. Pořád jsem si opakovala: ,,Buď silná, máš na to!" Ale ta emoce, když ten futrál nakonec otevřeš a začneš, to se asi nedá ani popsat. Lidé pak začali přicházet a někteří mi zůstanou v paměti navždy. Třeba jeden rakouský pár, zůstali mými fanoušky dodnes a dokonce finančně podpořili mé album Nahá. Takové momenty mě velmi těší a jsou pro mě velmi silné!

Vydala ses i do Santiaga de Compostela, že? Kolik kilometrů jsi ušla a za jak dlouho? Co ti tato pouť dala a proč ses pro ni vlastně rozhodla?

Jsem cestovatelská duše, vždycky jsem byla do světa a tohle pro mě byla výzva. Chtěla jsem si ověřit svoje schopnosti, jestli se o sebe umím postarat, poradit si s krizovými okamžiky, nebát se někoho o něco požádat... Tato cesta pro mě neměla proto až tolik duchovní charakter jako možná pro jiné. Měla jsem tenkrát po škole, byla jsem sama a řekla jsem si, tak proč ne. V té době jsem se věnovala spoustě věcí, balancovala jsem mezi tím vším a na té cestě jsem měla hromadu času přemýšlet o tom, co vlastně doopravdy chci. Předtím mě to táhlo všude, chtěla jsem zkusit to i támhleto, ale uvědomila jsem si, že, musím dělat jen jednu věc, abych ji dělala na 100%. A tak jsem do toho pak v roce 2019 naplno šlápla a vydala EP Polonahá. A kolik jsem ušla? Celkem asi 400 km a cestou zpátky jsem stihla ještě buskování v Barceloně. Zvládla jsem to zhruba za necelých čtrnáct dní. A co mi to dalo? Že být sám sebou, potkávat lidi, sdílet a zajímat se o sebe navzájem je moc důležité!

A jak to bylo s tvou cestou ze Španělska na vyhlášení výsledků ankety na Cenu Jantar?

Tak k tomu se váže jedná vtipná historka. Dozvěděla jsem se, že jsem nominovaná a bylo to pro mě něco neskutečného. Tak jsem si honem přebukovala let, ale tím, jak jsem byla taková rozrušená z toho, tak jsem se spletla a místo 27. února jsem klikla na 27. března. Ale pak jsem se v ten den odletu vzbudila v pět hodin ráno a intuice mi říkala, ať se na tu letenku ještě podívám... Tak jsem pokračovala ještě dál na Finisterru (tzn. Konec světa) a našla si novou letenku a vše jsem stihla ... (smích)

Jak hodnotíš po hudební stránce uplynulý rok 2022?

Hodnotím ho jako velmi příznivý, navíc v kontrastu s předešlými dvěma roky klidu. V roce 2019 jsem se začala více prosazovat, a pak přišel covid, který mě do jisté míry zastavil. Díky tomu covidu jsem ale začala vystupovat třeba na Lysé hoře a tak jsem zase měla více času být v kontaktu s přírodou a přemýšlet. Tato sezóna pro mě byla zatím nejúspěšnější, měli jsme mnoho koncertů, kromě jednoho víkendu jsem hrála každý víkend od května do září a toho si moc vážím. A taky jsem ráda, že to všechno, co jsem tomu zpěvu a hraní od malička věnovala se mi zúročuje a sen živit se hudbou se mi tak splnil.

Co bys poradila těm, co by se chtěli ve svém životě živit hudbou?

Nepřestávej! Nepřestávej si věřit, nepřestávej na sobě makat, nepřestávej se zajímat, nepřestávej se rozvíjet a věř sám v sebe a měj odvahu. A když to budeš dělat s láskou, tak to bude určitě fungovat!

Co bys popřála čtenářům do nového roku?

Hlavně zdraví, protože to je to, na čem opravdu záleží. Buďme naplnění láskou a žijme přítomným okamžikem. Přeji, ať jste spokojení, obkopeni radostí a srdečnými lidmi.

Foto: archiv Kateřiny Koulakové, Facebook Kateřiny Koulakové