JSEM RÁD, ŽE OBNOVENÁ BEZRUČOVA CHATA SLOUŽÍ NÁVŠTĚVNÍKŮM LYSÉ HORY, ŘÍKÁ JEJÍ STAVITEL JIŘÍ STEJSKALÍK

Jiří Stejskalík se narodil na Libavé, na samotě, v hájovně, v rodině lesníka. Na Severní Moravu přišel z Oderských vrchů. Je stavař, horal a čestný člen Klubu českých turistů. Díky svému otci, který byl hajný, si vybudoval niterný vztah k přírodě, krajině a lesnictví. "Můj otec byl zároveň velmi pobožný člověk a moc si přál, abych se stal farářem. To se mi však nezamlouvalo, postavil jsem si hlavu a nastoupil na Střední průmyslovou školu stavební v Opavě." Poté pracoval jako technik pro stavební firmu IPS v Třinci a v Ostravě. Nyní je v důchodě, stará se o dům a zahradu v Palkovicích, ve volném čase se věnuje horské turistice nebo tráví čas na rodinné chalupě na Morávce se svými blízkými.

https://www.spolecnenalysou.cz/

Co Vás jako první napadne, když se řekne příroda či turistika?

Nechci, aby to znělo jako klišé, ale první, co mě dnes napadne je ochrana přírody a krajiny. Mnozí říkají, že sílící civilizační efekt se nedá zastavit, že to je vidět i na změnách počasí. Jiní zase tvrdí, že příroda dělá kotrmelce kvůli globalizaci. Nejsem žádný zarytý ekolog, spíše si myslím, že za změny v přírodě a v krajině jsme odpovědní my všichni… Hodně se kolem ochrany přírody mluví, ale málo koná.

Existuje mnoho tzv. nevládních občanských ekologických organizací, které jsou účastníky správních řízení při projednávání územních rozhodnutí apod. Často se stane, že svými připomínkami a obstrukcemi zbrzdí průběh řízení užitečného kvalitního projektu. Stalo se nám to několikrát i na Lysé hoře, při přípravě a projednávání projektu pro územní a stavební řízení pro Bezručovou chatu. Boj s úřady, byrokracií a tak zvanými ekology byl nekonečný. Dosáhnout na vydání souhlasu a vydání stavebního povolení trvalo18 let.

Během návštěvy v zahraničí jsem si všiml, že tamní ekologické organizace posuzují a usměrňují výstavbu v horách s nadhledem. Také se více věnují turistům a návštěvníkům hor a vychovávají je speciálními interaktivními vzdělávacími tabulemi přímo v terénu. Například informují turisty o tom, jak se mají chovat v krajině, jak dlouho se v přírodě rozpadá papírový, plastový nebo třeba skleněný odpad. Když jsem to viděl, nadchlo mne to. Rozhodl jsem se spolu s kamarády, že tyto naučné tabule vybudujeme i u nás, v Beskydech. S pomocí Ostravských lesů jsme vytvořili jeden prototyp na ukázku, a poté jsme požádali Odbor regionálního rozvoje na Krajském úřadě o finanční podporu. Dnes je 40 až 50 takových tabulí po celých Beskydech. Nápad zaujal i za hranicemi v Polsku. Příroda mě neustále fascinuje, dává nám tolik krásy, nádherných zážitků a mrzí mě, že někteří lidé si to neuvědomují a chovají se bezohledně. Rve mi srdce, když vidím, jakým hrubým způsobem těží různé akciovky v lesích dřevo, ničí mladé podrosty, ničí nám značené turistické trasy. Lidé rozdělávají ohně a kolem pak leží poházené plechovky, plastové láhve, všechno možné… Už jsem na to téma hovořil i s ředitelem lesní správy. Příroda je úžasná, umí se regenerovat, ale co je moc, to je příliš. Takové necitlivé zásahy do přírody se nedají omlouvat.

Co podle Vás může turistika nabídnout dnešnímu člověku?

Turistika je nejzdravější pohyb. A není to jen sport, je to i společenská záležitost. Setkáváte se s lidmi, poznáváte nové přátele, přírodu a krajinu, faunu i floru, památky, včetně různých zvláštností v kraji. Příroda nabízí pro turistiku pestré možnosti, jak trávit volný čas…

Je o Vás známo, že jste vzkřísil Bezručovu chatu z popela. Proč jste měl právě k této chatě tak blízký vztah?

Od mládí jsem chodíval na Lysou, v zimě jsem tam lyžoval a občas jsem na Bezručově chatě i přespal. V té době se tam vytvořila parta kamarádů, která chatařovi občas s něčím pomohla. Třeba jsme jednou zachraňovali střechu při velkém větru, nosili jsme nahoru kameny, aby vichr neutrhl plechy. Posléze, kolem roku 1990, když po revoluci docházelo k restitucím, tak nám, KČT postupně začali naše horské objekty vracet. Často zdevastované nebo úplně vyhořelé, jako tomu bylo i v případě naší chaty na Lysé hoře. Podobně dopadla chata Skalka v Mostech. Tam jsme se starostou z Mostů u Jablunkova Gustavem Martynkem a dobrovolníky chatu po požáru znovu postavili. Pravidelně jsme tam brigádničili s partou lidí, vozil jsem je autem a během nějaké té cesty jsem řekl, že jednou obnovíme i Bezručovu chatu. Chlapi se toho hned chytli. To bylo osudové, upletl jsem si na sebe bič.

Jak Vás osobně zasáhlo, když jste se dozvěděl, že Bezručova chata shořela?

Byl to opravdu strašný pocit, když Bezručova chata 11.3.1978 lehla popelem. Nechtěli jsme tomu uvěřit. Hned druhý den jsme se šli s kamarády na Lysou podívat. Meka beskydské turistiky ještě doutnala. Pak následovalo dlouhé vyšetřování a jak je to u nás zvykem, nic se nevyšetřilo. Dle mých informací, tehdejší správce chaty Beskydské hotely chatu nepojistil, takže nebyla ani žádná finanční kompenzace. Byl to naprostý pocit zmaru. Bezručova chata vznikla díky Ing. arch., Knoblochovi. To byl mladý progresivní architekt, který zvítězil ve výběrovém řízení s návrhem chaty ve stylu horského funkcionalismu. Projekt vznikl v roce 1933, v době, kdy byl u nás oblíbený architekt Jurkevič. Možná Vás napadá otázka, jak to v té době mohlo zvítězit? Rozhodla o tom odvaha župního výboru Pobeskydské župy KČST. V té době byli kluboví funkcionáři vážení, vzdělání lidé a hlavně progresivní. Projekt byl na tehdejší dobu docela moderně zařízený. 

Jak jste vnímal Lysou horu poté, co Bezručova chata shořela?

Na Lysou jsem vždycky chodil moc rád a mrzelo mě, jak to tam funguje, respektive nefunguje. Jediné, co tam po tom požáru zůstalo, byl Šantán, bývalá konírna, z které jsme udělali nouzový bufet. Byl to jednoduchý, primitivní objekt, bez tepelné izolace, bez sociálního zařízení, který se nakonec stal velmi oblíbeným turistickým zařízením. A vždy, když jsem vylezl nahoru a rozhlédl se kolem sebe, tak jsem byl čím dál tím více přesvědčený o tom, že se nesmíme s tímto provizoriem smířit, že se musíme o obnovení Bezručovy chaty pokusit. Lysá hora si zasloužila důstojnější zázemí.

Nejedná se o ojedinělý případ, kdy chata v horách shořela. Proč se tomu tak děje?

Máte pravdu, shořelo jich mnoho. Sokolská, Ostravská, Masarykova, chata na Ondřejníku atd. Většinou je to z nedbalosti. V případě Skalky to bylo třeba tak, že chata se vzňala od neodborně zapojených elektrických kamen. V takovém Rakousku nebo i na Slovensku se řídí přísnými předpisy a je běžné, že některé chaty tam mají i 150 let staré. Problém je částečně i v tom, že některé horské chaty jsou u nás pronajímány často lidem, kteří nejsou horalé, nemají k tomu místu žádný vztah, chtějí rychle vydělat a zbohatnout. 

Co považujete za hlavní impulz, kdy jste si řekl, že se do obnovení Bezručovy chaty pustíte?

Dříve jsem se věnoval i hodně atletice, a tak jsem jednou navečer vyběhl na Lysou, už se smrákalo a najednou se přede mnou objevila skupina skautů z Itálie. Holky, kluci ve stejnokrojích a já jsem si v duchu říkal, že je super, že Italové objevili Beskydy. A pak ke mně přistoupila jedna dívka a začala se mě italsky na něco vyptávat, já jsem jí ale vůbec nerozuměl, a tak jsem navrhl, že bychom to mohli zkusit německy. O ona na mě: ,,Wo sind hier die Toiletten?", což v překladu znamená, jestli je tady nějaký záchod.

No a já jí odpověděl, že bohužel není. Byli velmi překvapení a zároveň zklamaní, nezbývalo nic jiného než se rozeběhnout mezi stromečky. A v ten okamžik jsem si uvědomil, jaká je to ostuda. V té době bylo na Lysé několik objektů. Kromě Horské služby, Meteorky, zde stál vysílač, Kameňák a tzv. "plesnivka", teskobarák po výstavbě vysílače. Lysá hora, významný turistický bod, hojně navštěvovaný ovšem bez nejnutnější infrastruktury. Nemyslím tím stavět dlážděné chodníky nebo třeba instalovat koše na odpady, ale hygienická zařízení jsou dle mého názoru nutnost! Když za mnou přijedou kamarádi třeba z Německa, tak sledují, jak to u nás chodí. Mají rádi Beskydy, těší se z toho, když se nám něco podaří, ale na druhou stranu se mě někdy ptají: ,,A Georg, proč to tady je už 30 roků pořád stejné?" Zejména jde o bývalá rekreační zařízení ROH, podnikové chaty apod., které jsou prázdné, mají vybitá okna, chátrají, nikdo se k tomu nehlásí. Přitom byly kdysi vybudované v krásných lokalitách našich Beskyd. Velmi těžko se mi to vysvětluje…

Bezručova chata se znovu otevřela až v roce 2015, proč to trvalo tak dlouho?

Jak už jsem se zmínil, byl to nekonečný boj s úřady. Samotné územní řízení trvalo několik let Museli jsme získat územní rozhodnutí, přestože ta původní chata na Lysé na naší parcele stála. Navštívil jsem Zemský archiv v Opavě, kde se kupodivu našla původní projektová dokumentace z roku 1933. Tehdejší Ostravický stavební úřad nám ale dělal obrovské problémy. Přišli jsme s mým spolužákem Ing. Juráskem za paní vedoucí, ta se na nás dívala jako na blázny, řekla: ,,Vy tam chcete stavět Bezručovou chatu? A máte to vůbec domluvené s Beskydčanem?" Já jsem vůbec netušil o čem to mluví. Paní vedoucí mi vysvětlila, že se jedná o nevládní ekologickou organizaci a bez jejich souhlasu neuděláme na Lysé vůbec nic. Bylo mi jasné, že na tomto úřadě se nepohneme z místa. Požádal jsem Krajský úřad o pomoc. Podařilo se nám přesunout veškerou agendu na stavební úřad ve Frýdlantě. Zde se nám skutečně věnovali a nedělali nám už zbytečné překážky a problémy. Začali jsme to řešit okolo roku 1991, proběhly desítky jednání na různých úrovních, včetně Ministerstva životního prostředí. Pořád zde byly ale tzv. nevládky, které do všeho házely vidle. Zkrátím to, stavební povolení jsme získali až v roce 2010, o rok později bylo dokončeno veřejné projednávání za účasti laické veřejnosti a v roce 2011 jsme mohli začít stavět. Chyběla jen drobnost, peníze. Měli jsme sice různé přísliby finanční podpory projektu, ale to bylo všechno jen nezávazně. 

Kde jste bral pořád tu energii?

To se sám sobě divím. Zoufalý, nekonečný boj s úřady, ekology, Ministerstvem životního prostředí a zlomyslnými lidmi. Víte, jak vypadá bedna od banánů? My jsme za ty roky naplnili tři takové bedny dokumentací, dopisy a jinými záznamy a zápisy. Kolegyně to tenkrát i zvážila, bylo to 38 kg papíru.

Chtěl jste to někdy vzdát?

Napadalo mě to, ale hnali mě ti lidé, kteří se mnou obnovovali chatu Skalku a přátelé, kteří mi věřili. Předtím jsem chodil na Lysou horu 2x týdně, ale poté, když se vyřizování neúměrně táhlo, už jsem se lidem vyhýbal. Chodil jsem na kopec večer nebo brzy ráno, abych se tam s těmi lidmi nemusel potkávat. Ti obyčejní lidé nechápali proč to všechno tak dlouho trvá. Začaly pesimistické řeči, že Bezručka nikdy nebude, že jsem je obelhal. To bylo velmi těžké období, snažil jsem se věci vysvětlovat, musel jsem je přemlouvat, ať jsou trpěliví, že všechno dobře dopadne! Občas jsem potkal brzy ráno na Lysé starého pana Lišku, který už měl téměř devadesát let. Tomu jsem taky slíbil že Bezručka bude! Jak čas běžel, smutně mi říkal: "Synku, ta Bezručka bodejť budě". Chudák, nové chaty se nedožil. Dodnes, když si na to vzpomenu mě bolí u srdce.

S jakými dalšími překážkami jste musel bojovat?

Těch bylo… Jedna ze 72 podmínek, které jsme museli splnit, aby Bezručova chata mohla vzniknout, byl mimo jiné i úkol zajištění osvěty obyvatelstva, zřízení informačního centra a edukační místnosti pro výchovu dětí a mládeže. Tuto podmínku nám stanovilo Ministerstvo životního prostředí a správa CHKO. Díky tomu jsme museli chatu upravit a zřídit v suterénu audiomístnost. Další podmínka byla, že se mohlo stavět jen čtyři měsíce v roce kvůli zvěři, kvůli hnízdění ptáků atd. Všichni víme, jaké jsou meteorologické podmínky na Lysé. Chata neměla funkční zdroj vody, vodovod, elektriku a hlavně jsme neměli peníze. Architekt Havlíček, jehož projekční kancelář projekt pro stavební povolení zpracovávala, přiložila i rámcový rozpočet na závratnou sumu 56 mil. bez DPH.

Co se začalo dělat jako první?

Po vyhořelé chatě zůstala hromada kamení, protože celý suterén původní chaty byl z kamene. A tak jsme začali tím, že jsme vybírali s dobrovolníky kameny. Lidé chodili a vyptávali se. A když se dozvěděli, že máme v plánu obnovit Bezručovu chatu, tak se k nám mnohdy přidali a pomáhali nám.

Jak probíhala už ta samotná realizace?

Od počátku bylo jasné, že bez marketingu, bez Public relations se nehneme dopředu. Poprosil jsem kamaráda Aleše Ulmana, aby nám zhotovil model Bezručovy chaty. Alešovi se to moc povedlo, poté jsem mohl s tímto dílem jezdit po městech a obcích a představovat tak na úřadech jak chata bude vypadat. Současně jsem prosil o finanční příspěvek a o pomoc při propagaci záměru. Na krajském úřadě se nám podařilo získat podporu, generální podporu. Poprosil jsem poslance Karla Sehoře, aby se mnou zašel za tehdejším hejtmanem požádat o podporu našeho projektu. Pan hejtman tenkrát řekl: ,,Máme Lysou horu ve znaku, tak co bychom pro Lysou neudělali". Řekl jsem mu tehdy, že máme málo peněz, nepřiznal jsem, že nemáme vůbec nic. Hejtman prohlásil: ,,Tak dobrá, dejte to co máte a my dosypeme zbytek". Měl jsem strach přiznat o jak náročnou investici jde. Nějaký čas uplynul, než se to začalo řešit. Prošli jsme různými odbory, rozhodující byl Odbor regionálního rozvoje. Výsledek byl nad očekávání, získali jsme 10 milionů korun na spodní stavbu, což byla obrovská pomoc. Vyhlásili jsme výběrové řízení na dodavatele, opravili jsme vodní zdroj na Velkých Větrech a následně se pustili do stavby. Jakmile jsme dokončili suterén, vyhlásili jsme akci "Daruj paletu cihel", která v té době stála asi 4000 Kč. Tenkrát mi v Praze říkali: ,,Jirko, vy jste se fakt zbláznili. Kdo vám dnes dá tolik peněz?" Vzpomněl jsem si jak na počátku předseda KČT, dr. Stráský, řekl, že nám souhlas k obnově Bezručovy chaty nedá. Projekt obnovy Bezručovy chaty nechtěli až na výjimky podpořit ani místní funkcionáři. Pořád to bylo nejisté. Jediný, kdo měl odvahu nás podpořit byl čestný předseda KČT Ing. Havelka. Sbírku jsme rozjeli a do čtyř měsíců jsme měli cihly na celou chatu. Neskutečné! Uvnitř chaty jsme pak instalovali děkovnou tabuli ctí, kde jsou napsáni všichni dárci. Postavili jsme hrubou stavbu, a pak jsem vyhlásil akci " Chceš se podívat svým oknem z Lysé hory? Daruj okno". Znovu se projevila úžasná sounáležitost a nezištná pomoc slezského lidu. Za pár měsíců jsme měli všechna okna a dveře. Kromě toho jsem objížděl i stavebniny v regionu a prosil, zda jim na paletě nezbyly nějaké obkládačky, dlaždice nebo jiný stavební materiál. Navázal jsem spoustu kontaktů, a pak už mi lidé sami volali, že pro nás něco vyšetřili, ať si pro materiál přijedu. Další akce se jmenovala "Chceš si posedět na své židli v Bezručově chatě? Daruj židli!". Tak jsme postupně získali prostředky na celé vybavení chaty. Kdo daroval například židli, tak má na ni dodnes štítek se svým jménem. Vyprávím to teď zkráceně, ono to zas tak jednoduché nebylo.

Uvedl jste, že Bezručova chata byla z velké části obnovená díky finančním darům. Jakými dalšími způsoby ještě lidé pomáhali?

Bylo to opravdu neuvěřitelné, konaly se různé sbírky po celé republice. Turisté na turistických výšlapech dávali do kasičky peníze. Na darech se nakonec podařilo vybrat něco okolo šesti milionů. Pomáhali nám místní podnikatelé, zapojilo se 52 obcí a měst. Třeba Obecní úřad v Ostravici přispěl částkou přes milion korun. Svou práci nabídli brigádnici z celé České republiky. Volali nám lidé z turistických oddílů, aby se zeptali, kdy mají přijít pracovat a co budou dělat… Díky tomu obrovskému nadšení, vzájemnosti a také různými zlepšováky a nápady jsme dokázali stavbu zlevnit cca o dvacet milionů.

V čem se liší původní a současná podoba Bezručovy chaty?

Půdorysně je nová chata na centimetr stejná. Oproti původní chatě je ale celá podsklepená. Na první pohled nepoznáte rozdíl, ale uvnitř je interiér hodně změněný. Zvětšili jsme restaurační část, byt chataře jsme přemístili z přízemí do podkroví a dole v suterénu vzniklo zázemí pro restaurační provoz a také edukační místnost a garáž. A samozřejmě moderní technologie, přišli jsme s něčím, co do té doby nikdo na horské chatě neměl. Přes kamaráda se mi podařilo zřídit Švédské tepelné čerpadlo, země - voda. Vyžadovalo to vyvrtat pět děr ve skále o hloubce 100 metrů. Tím jsme splnili nutné parametry, které jsme pro čerpadlo potřebovali. Pořídili jsme z darů také fotovoltaickou elektrárnu. Zajímavostí je, že jeden zemní vrt proletěl 12 metrů bez odporu. Potvrdily se tak předpoklady geologů, že jsou v hoře velké taverny. Chlapi pak hned říkali, ať se tam spustí kamera, že tam bude určitě poklad. (smích)

Když zavítáte do nově postavené Bezručovy chaty, v čem spatřujete největší rozdíl oproti té původní?

V první řadě je to moderní technické vybavení, ekologické vytápění, moderní kuchyně atd. Ve staré původní chatě ale bylo to, co mi v nové chatě chybí. Když jsem vstoupil dovnitř, do původní chaty, hned jsem uslyšel: ,,Juro, tuž ahoj. A jak je tam důle? A odkaď dneska ideš?" Ten člověk, který tam pracoval byl neskutečný srdcař, horal. Byla tam taková přátelská vesnická atmosféra. A teď? Přijdete dovnitř, přes víkend chata plná, hospodský nemá čas se vám podívat do očí, vládne zde neklid a shon a také byznys. Popravdě jsem z toho nešťastný. Obsluha žádná, takový bufeťácký prodej. Je to tam jak na nádraží. Když to srovnám na příklad s Jeseníky, na Šeráku je podobná návštěvnost, tam si sednete a okamžitě je u vás číšník který vás s úsměvem obslouží.

Dostal jsem za realizaci Bezručovy chaty nejvyšší klubové vyznamenání, stal jsem se čestným členem Klubu českých turistů, ale když jsem chtěl něco ovlivnit, tak mi řekli, ať do toho nemluvím, že už jsem starý a dnes už věci chodí jinak atd. V územním rozhodnutí byly stanoveny limity pokud jde o návštěvnost. Ty se teď několikanásobně překračují, s tím si ale nikdo hlavu neláme. Ale abych stále nebrblal, přes všechny výhrady jsem rád, že chata splňuje moje sny, že poskytuje zázemí turistům a slouží návštěvníkům Lysé hory. Je to sice někdy na úkor pohodlí, ale hlavní cíl byl splněn.

Jaký jste měl pocit při kolaudaci?

Byl jsem šťastný, že jsme to všechno překonali a společně jsme to zvládli. Nejvíce si vážím té sounáležitosti a obětavosti lidí, kteří se na tom díle podíleli. Vzpomínám si, že na tu kolaudaci přijel i bývalý předseda KČT, dr. Stráský, který mne dříve nepodpořil. Seděl venku na lavici před novou Bezručovou chatou, děkoval mi a omlouval se: ,,Vidíš to, Jirko, já jsem ti nevěřil, že to dokážete." To byla pro mne ta největší satisfakce za celé to vynaložené úsilí.

Zmínil jste, že Ministerstvo životního prostředí Vám dalo jako jednu z podmínek vybudování edukační místnosti uvnitř Bezručovy chaty. Mohl byste nám k tomu říci něco více?

Požadovali po nás, abychom se věnovali edukaci a osvětě návštěvníků Lysé hory. Aby vznikla informační kancelář, která by návštěvníkům sloužila alespoň o sobotách a nedělích. Psal se rok 2014, bylo před volbami a tehdejší stínový ministr školství uvedl ve svém článku v novinách, že pokud ve volbách vyhraje, tak bude podporovat i takové organizace jako je například Sokol, Klub českých turistů nebo Skauty. Mně se to moc líbilo, a tak jsem se mu rozhodl napsat email, v kterém jsem mu nastínil své plány, popsal principy projektu, který jsem měl v hlavě, a taky mu tam připsal, že jsem velmi zvědavý, zda svá slova dodrží. Volby vyhráli sociální demokraté a pan Chládek se stal ministrem školství. Následně jsem ho viděl v televizi na olympijských hrách v Soči. Za nějaký čas mi přišel dopis z Ministerstva školství, že se mám k panu ministrovi dostavit na jednání. Podařilo se nám tak získat Záštitu ministra pro edukační projekt pro školní děti, který se jmenuje Společně na Lysou.

Co projekt Společně na Lysou nabízí?

Projekt je určen pro základní školy. Učitel například přijede se svou třídou do Ostravice na nádraží, kde je čekají naši lektoři. Jsou to vysokoškolsky vzdělaní lidé, absolventi Ostravské univerzity. Děti si vezmou pod svá křídla a společně stoupají na Lysou nebo třeba na Prašivou. Je to normální školní den, kdy probíhá výuka v přírodě. Postupně prochází přes pět stanovišť, děti se tak učí za pohybu poznávat krajinu, přírodu. Když si představíte, kolik času stráví dnešní děti u mobilů, tabletů či počítačů, tak je to pro ně velmi příjemná změna. Vedl jsem skautský oddíl, kde jsem pracoval s dětmi. Ony jsou chytré, to ano, jsou ale často závislé na mobilu. To mi v pořádku nepřijde. Navíc statistka uvádí, že každé čtvrté dítě je otylé, takže s naším edukačním projektem udělají i něco pro svoje zdraví. Učí se hrou, poznávají stromy, zvířata, rostliny, pozorují mraveniště, vnímají krajinu.

Začíná se u řeky Ostravice, u vody na peřejích. Máme skvělého lektora, který je rybářem, dokáže děti velmi zaujmout tím, co je možné ve vodě spatřit. Pak jim zase jiný lektor vypráví o fauně, zvířatech, mají s sebou na ukázku kožešiny různých zvířat, parohy. Učí se poznávat květiny, stromy nebo máme na trase vyhlédnuté stromy, kde jsou vyhloubené díry od datlů, nebo jsou na nich hnízda ptáků.

Bohužel často zjišťujeme, že zejména městské dětí mají velmi chabé znalosti o přírodě. Asi tomu nebudete věřit, ale některé děti z města nepoznají ani kopřivu a absolutně se v přírodě neumí orientovat, některé se dokonce ocitají v lese poprvé. Jsem opravdu moc rád, že edukační projekt má velký úspěch a respekt ve školách. Za těch šest let co tuto aktivitu v přírodě provozujeme máme spousty kladných recenzí od učitelů i od žáků. 

A pro veřejnost děláte nějaké akce?

Ano, dobře, že jste to připomněla. Každý rok děláme akci pro rodiče s dětmi. Na poslední akci v září bylo téměř 300 dětí. Rodiče, babičky s vnoučaty, byla to velká oslava pohybu v přírodě. Na našich webových stránkách www.spolecnenalysou.cz se dozvíte více. Při školních výstupech každé dítě, které dorazí do cíle, dostane odznak a účastnický list.

Lysá hora je mezi lidmi velmi populární, neškodí ale tak velké množství turistů přírodě?

Škodí, nedodržují se totiž základní pravidla pohybu v přírodě, nikdo to nekontroluje. Nedávno jsem byl v Německu v pohoří Harz, je to obdobný pás hor jako Beskydy. Překvapilo mne, jak jsou jednoznačně rozlišené veřejně přístupné lokality od přísně chráněných. Všichni to dodržují, jsou zde dokonce i dobře ukryté lesní toalety, kde je toaletní papír a pořádek. Strážci přírody jsou přívětiví, chovají se spíše jako průvodci přírodou, než jako policajti. Zdá se mi, že se tam více pro ochranu přírody koná, všechno bez nějakých prázdných řečí a proklamací. Lysá hora se v posledních letech proměnila ve sportovní arénu. Nejvíce mi vadí, že zvěř nemá klid ani v noci. 

Nějaké moudro na závěr?

Turistika je nejzdravější pohyb, pohyb léčí, pohyb je zdraví. Příroda člověku nabízí neskutečně moc. Však si vzpomeňme, kam jsme se všichni vydávali v době koronavirové krize. No přece do přírody! Měli bychom si přírody vážit, za všechno co nám dává bychom měli být vděční. 

Foto: archiv Jiřího Stejskalíka, Společně na Lysou