JAROSLAV WOJNAR: JAK PŘEKONAT TĚŽKOSTI ŽIVOTA A NAJÍT CESTU K LEPŠÍMU ZDRAVÍ

14.01.2025

Jaroslav Wojnar je inspirativní osobnost, která svým příběhem dokazuje, že i v těžkých chvílích je možné najít cestu k uzdravení a osobnímu růstu. Jeho život je protkán nejen bojem s vážnými nemocemi, jako je roztroušená skleróza, ale také mnoha úrazy, které ho formovaly a posílily. A proč jsem ho oslovila pro rozhovor? Protože jeho zkušenosti a pohled na zdraví mohou inspirovat mnohé z nás. Dlouhodobě se také věnuje zdravotnímu cvičení, díky kterému pomáhá ostatním najít cestu k lepšímu zdraví a životnímu stylu. Mezi jeho další zájmy patří výroba košíků a dalších výrobků z proutí, kterými přináší radost sobě i lidem v okolí.

Na začátku jste zmínil, že kdyby vám někdo před lety řekl, že napíšete knihu, nevěřil byste. A přitom jste nedávno představil svou knihu "Moje cesta k lepšímu zdraví". Co vás vedlo k jejímu napsání?

Skutečně jsem si tehdy nepředstavoval, že jednou budu psát knihu. Ale život mě na tuto cestu přivedl. Každý máme svou vlastní cestu ke zdraví, a ta moje nebyla vždy jednoduchá. Prošel jsem různými technikami, cvičením a učil se, co na mě funguje. Nakonec jsem se ocitl v situaci, kdy jsem překonal klinickou smrt. Tento zážitek mě přiměl hluboce se zamyslet nad zdravím – nejen tělesným, ale i duševním.

Kniha má osobní nádech. Napsal jste v ní krásnou větu: "Odpouštím všem, kteří mi v životě ublížili." Je odpuštění důležité pro naše zdraví?

Určitě. Odpouštění není jen o druhých, ale hlavně o nás. Pokud držíme zášť nebo staré křivdy, může to zanechat stopu na naší psychice a zdraví. Při relaxacích a cvičení lidem často doporučuji, aby se uvolnili, odpustili ostatním i sobě, a uviděli, jak na ně negativní emoce přestanou působit. Myslím, že v dnešní době se lidé často snaží chránit před jakýmkoliv nepohodlím, ale právě tyto náročné momenty nás mohou posílit.

Myslíte, že nás negativní zážitky mohou v životě dlouhodobě blokovat?

Jistě, mohou. V životě nás mnohdy formují nejen příjemné momenty, ale i ty těžké. Dneska se často říká, že je jiná doba, a že současné generaci možná chybí situace, kdy zažívají opravdový diskomfort nebo kdy jednoduše něco nesmí – a hotovo. Dnešním mladým se dovoluje mnohé a myslím, že to nemusí být vždy ku prospěchu. Přísnější přístup někdy neuškodí. Mně například školní zážitky hodně ovlivnily; zažil jsem tam chvíle, kdy jsem se úplně uzavřel. Nechtěl jsem se učit, protože mě učitelka zesměšnila a spolužáci se přidali. Vzpomenu si na to pokaždé, když je mi těžko – v tu chvíli se uvolním, nechám to odeznít a jdu dál.

Zmínil jste školu a své špatné vzpomínky na ni. Co pro vás bylo nejtěžší?

Škola pro mě byla opravdu náročná, hlavně kvůli zdravotním problémům, které mě provázely. Kvůli opakovaným zánětům dutin a středního ucha jsem měl problémy se sluchem a i moje paměť byla po různých zraněních oslabená. Když jsem se jednou odhodlal recitovat básničku před třídou, chtěl jsem si dokázat, že to zvládnu. Paní učitelka byla překvapená, že se hlásím, a já se v sobě hecnul. Jenže jakmile jsem stanul před tabulí, začal jsem koktat, slova mi vypadávala, a třída se začala smát. Byl to pro mě ohromně zahanbující okamžik. Rozbrečel jsem se, a tehdy mě to vnitřně úplně zlomilo – škola pro mě ztratila smysl. Na učňovské škole jsem ale později konečně našel, co mi sedí, objevil jsem talent na řemeslo a pocítil, že mám ve světě své místo.

Hned v úvodu knížky píšete, že každý z nás má velkou sílu něco udělat se svým tělem. Mohl byste to trochu rozvést?

Ano, věřím, že každý z nás má v sobě obrovský potenciál, jak se postarat o své zdraví a posílit ho. Kdybych někomu tvrdil, že když udělá to či ono, bude zdravý, mohlo by to znít zavádějícím způsobem. Přesnější je říct, že když se budeme o sebe starat, můžeme se cítit zdravěji, silněji, lépe. Není to o tom, že bychom se vyhnuli všem nemocem, ale jde o to najít způsoby, jak přirozeně podpořit své tělo a mysl, abychom v životě měli více energie a odolnosti.

Často si přejeme zdraví při různých příležitostech, jako narozeniny, ale ve skutečnosti ho možná ani nevnímáme tak vážně, jak bychom měli. Jak to vidíte vy?

To je pravda. Dnes je zdraví vnímáno skoro jako takové klišé – přejeme si ho automaticky, ale mnohdy mu chybí opravdový obsah. Člověk by si měl přát být zdravější, protože jen přání zdraví nestačí, na tom musíte pracovat. Možná dnes o zdraví mluvíme častěji, ale sami pro sebe si to v hlavě správně nepojmenujeme a nepřijmeme. Pro mě má zdraví daleko hlubší význam a vím, že to nejde jen tak lusknutím prstu nebo pilulkou. Zdraví vyžaduje péči o tělo i mysl, důslednou práci, každodenní volby, které se vrátí třeba až za léta, ale přinesou výsledky.

Myslíte, že společnost má až přílišný sklon spoléhat na léky a lékaře? Jakou roli podle vás mají lékaři ve vztahu k dlouhodobému zdraví?

To je zajímavé, protože určitě existují chvíle, kdy lékařská pomoc a léky jsou nezbytné a mohou vám opravdu zachránit život. A přesně v těchto chvílích jsem za lékaře neskutečně vděčný. Lékař je první pomoc a základní podpora v krizi – já sám jsem zažil situace, kdy jsem bez pomoci lékaře sotva vstal z postele, to nepopírám. Na druhou stranu je třeba mít na paměti, že léky vás nevyléčí z dlouhodobého hlediska; lékaři mohou dát tělu první impuls k uzdravení, ale potom je potřeba, abyste vy sami přiložili ruku k dílu. Myslím, že spoléhat se pouze na léky, aniž bychom změnili náš životní styl, je cesta, která vede spíše do slepé uličky.

V životě jste si prošel mnohým, vyslechl jste si různé diagnózy a strávil čas v mnoha nemocnicích...

Ano, dá se říct, že kromě porodního oddělení jsem se asi ocitl všude. Právě díky těmto zkušenostem bych chtěl lidem poradit, aby se nepokoušeli stanovovat diagnózy sami podle informací na internetu. Měli by v první řadě zajít k lékaři, který má potřebné vzdělání a zkušenosti. Poté si klidně mohou pomoci i jinými způsoby, ale je důležité mít základ v odborném posudku. Lékař je lékař a měli bychom k němu mít respekt.

Narodil jste se ve vesničce Nebory u Třince a často popisujete různé zážitky z dětství. Mohl byste se s námi o některé z nich podělit?

Nebory jsou krásné místo, údolí plné lesů a rybníků. Chodili jsme často na houby, rybařili – jeden rybník byl plný kaprů, další pstruhů, a mezi nimi jsme sbírali houby, které jsme pak nosili domů. Stavěli jsme si bunkry, lyžovali a trávili celé dny venku. Dnes už to tam vypadá úplně jinak, ale ty zážitky jsou pro mě stále živé.

Hodně času jsem tehdy trávil i mimo domov. Chodil jsem k rodině, kde jsem se cítil opravdu dobře. Byla tam velká láska, klid, a to mi moc pomohlo, dodalo mi to sílu a pocit jistoty. Doma jsme měli hospodářství, chovali jsme krávy, nosili seno, a když tatínek brzy ráno odcházel na šachtu a vracel se až pozdě, pomáhali jsme mamince s domácností. Byl jsem velmi živé dítě, často mě bylo všude plno, ale v kostele jsem se vždy uklidnil.

Zmínil jste se o svém psu Bosíkovi a o tom, jak jste ho dostal. Ten příběh je velmi emotivní, a popisujete také zvláštní pouto, které jste s ním měli. Jak vás Bosík ovlivnil?

Bosík byl pro mě v dětství obrovskou oporou. Už od chvíle, kdy jsem ho dostal, jsem věděl, že to není jen obyčejný pes – byl to kříženec, takové zvláštní štěně, ale pro mě byl nádherný a velice výjimečný. Stal se mi parťákem a kamarádem.

Pamatuji si, že dostával stejné jídlo jako prase, protože babička říkala, že je "chudý" a že ho musíme pořádně krmit. Když jsem šel do školy, rval řetěz, dokud se neuvolnil, nebo se z něj sám vysmekl, a pak si lehnul před školu a hlídal. Nikdo se dovnitř nedostal, dokud jsem já nevyšel. Táta ho pak jednou dal řezníkovi v jiné vesnici, ale Bosík se stejně vrátil zpět. Byl mi oddaný jako nikdo jiný a ukazoval mi věrnost v době, kdy jsem to potřeboval nejvíc.

V knize popisujete i mnoho úrazů, které jste jako dítě prodělal, včetně vážného zranění noh. Povyprávíte nám o tom?

Ano, měl jsem těžké zranění noh ve dvanácti letech, když jsem spadl z kola. V nemocnici mě tehdy drželi dlouhé týdny, během kterých mi lékaři čistili rány a zachraňovali, co se dalo. Bylo to těžké období – nejen kvůli bolesti, ale i proto, že to byly roky, kdy jsem přišel o velkou část běžného dětství. Navíc mi to způsobilo problémy ve škole; musel jsem dokonce opakovat třídu, protože jsem kvůli zranění hodně vynechal. Tento úraz mi ukázal, jak křehké je lidské zdraví a že bolest může být dlouhodobým společníkem. Člověk musí být připraven na to, že někdy nejde všechno napravit, a musí najít sílu se s tím vypořádat.

Váš příběh zahrnuje i těžkou nehodu, která vás na dlouho upoutala na nemocniční lůžko. Můžete nám o tom říct víc?

Je to přesně tak. Splodil jsem děti, postavil dům, zasadil strom – takové to klasické životní poslání, které každý muž často slyší. Prvně jsme s manželkou přivítali dceru, pak syna, a nakonec jsme se nastěhovali do nového domu. Bylo to právě na podzim, počasí sychravé a všechno venku mokré. Rozhodl jsem se ještě před zimou rozebrat lešení, ale nohy mi podjely a já spadl. Skončil jsem v nemocnici, nejdřív na urologii, kde jsem ležel víc než půl roku. Pak jsem prošel oddělení chirurgie, ortopedie a neurologie. Bylo to dlouhé a těžké období, kdy se všechno muselo hojit postupně. Můj imunitní systém dostal velký zásah, což vedlo k dalším komplikacím, včetně neurologických problémů a roztroušené sklerózy. Snažil jsem se však nezdávat a bojovat dál. Naštěstí mi pomohla má rodina a přátelé, kteří mě podporovali.

V knize popisujete i to, jak jste se snažil najít psychickou rovnováhu po všech těch událostech. Jak se to projevovalo ve vašem každodenním životě?

Po lázeňské rehabilitaci jsem začal chápat, že cesta k uzdravení nebude jednoduchá. Objevil jsem potřebu najít psychickou rovnováhu. Začal jsem s drobnými cvičeními a ručními pracemi, které mě uklidňovaly a učily mě soustředit se na detail. Postupně jsme s lékaři našli způsob, jak vyvážit fyzickou a psychickou zátěž, což mi pomohlo překonávat bolesti i bez léků.

Jak vnímáte svůj zdravotní stav dnes? Cítíte zlepšení, nebo je to spíš boj s každodenními obtížemi?

Dnes se cítím mnohem lépe, i když jsou dny, kdy mám potíže. Naučil jsem se zvládat bolest bez toho, abych ji vnímal jako něco, co mě zastaví. Každý den mám své rituály – krátké procházky, cvičení a meditace, které mi pomáhají udržet se v dobrém psychickém rozpoložení. Naučil jsem se naslouchat vlastnímu tělu a vážit si jednoduchých radostí, jako jsou procházky v přírodě nebo čas strávený s rodinou. Myslím, že v dnešním světě je důležité najít si čas na sebe, odpočinout si a zamyslet se, co je pro nás skutečně důležité.

Co byste poradil lidem, kteří se potýkají s vážnými zdravotními problémy?

Doporučuji najít si vlastní způsob, jak se s tím vyrovnat. Když jsem byl na dně, pomohlo mi zaměřit se na drobné radosti a na to, co mohu ovlivnit. Hlavní je být trpělivý sám k sobě a hledat podporu u rodiny, přátel nebo terapeutů. Klíčové je najít motivaci v tom, co dává smysl právě vám. Ať už to bude jóga, meditace nebo cvičení, důležité je udělat krok k lepšímu zdraví. Každý máme svou cestu, a ta by měla být respektována.

Mluvil jste o klinické smrti. Co si z této zkušenosti odnášíte? Jak ovlivnila váš pohled na život?

Moje zkušenost byla jiná než to, co jsem slyšel od ostatních. Měl jsem pocit, že jsem se dostal do jakési "cesty," kde bylo všechno neuvěřitelně příjemné. Na konci jsem viděl úžasné barvy a cítil jsem, že život je v tu chvíli naprosto dokonalý. Bylo to jako stav naprostého uvolnění, kde neexistovaly žádné starosti. Tato zkušenost mi otevřela oči a uvědomil jsem si, jak moc je důležité cítit se živý. Po tom zážitku jsem přehodnotil mé priority a snažím se užívat si každou chvíli.

Jak se díváte na svůj život dnes?

Dnes se snažím mít v životě řád a naučit se říkat "ne". Chci se setkávat s lidmi, užívat si chvíle radosti a nezapomínat na to, co mě činí šťastným. Když vidím někoho smutného, snažím se ho povzbudit. Vím, že každý z nás má nějaké trápení, ale důležité je, jak s tím naložíme.

A nějaká myšlenka na závěr?

Chtěl bych všem vzkázat, aby si na sebe udělali čas. Zkuste se zastavit a popřemýšlet, co byste pro sebe mohli udělat. Věřím, že je důležité najít v životě rovnováhu a věnovat se nejen povinnostem, ale i sobě. Zkuste se odpojit, najděte si chvíli klidu a radosti, a třeba zjistíte, že se cítíte lépe.

Na závěr bych chtěl poděkovat svým blízkým, kteří mě při psaní knihy podporovali a pomáhali mi s jejími úpravami. Jsem za to velmi vděčný!