HA THANH ŠPETLÍKOVÁ: ČLOVĚK JE NÁVŠTĚVNÍK NA TÉTO PLANETĚ, JEDNOU ZMIZÍ A JE ÚPLNĚ JEDNO JESTLI HO MÁMA PORODILA TAM NEBO TAM

Narodila jste se ve Vietnamu, v Hanoji. Jak na tuto zemi vzpomínáte?

Žila jsem tam do necelých pěti let a nějaké vzpomínky mi zůstaly, ale i tak jsem přesvědčená o tom, že jsem si vztah k Vietnamu vytvářela až zpětně, i když je to paradoxní. Vietnam jsem procestovala docela dost, ale ne celý a velmi se těším až tam pojedeme s mým přítelem Arthurem, protože to bude zase úplně jiné, nebudeme navštěvovat jen turistická místa, ale poznám tuto zemi i z toho přírodního hlediska, protože on tam má kontakty na různé ochranáře, organizace, takže se podíváme určitě i do pralesa. Pocházím z této země a když vidím tu nádhernou přírodu, tak cítím určitou hrdost. Když jsem byla v Dračí zátoce Ha Long, tak mi proletělo hlavou, jak je to překrásná země, jak přírodně, tak kulturně, ale samozřejmě k ní mám výhrady... Lidi si tam přírody neváží, ničí to tam, stavějí tam obrovské zábavní parky, kvůli kterým si myslí, že zvýší turismus, ale neuvědomují si, že turisté tam jezdí s úplně jiným záměrem. Vietnamci jsou trochu kýčaři, protože dohání absenci hojnosti. Představte si nádhernou jeskyni, která je třeba v UNESCO a oni ji vysvítí RGB barevnými světýlky, ale oni to tak mají rádi no. A když říkám oni, tak je to zvláštní, protože když jsem vyrůstala v České republice, tak jsem vnímala, že jsem fyzicky jiná, takže ONI byli Češi a ve Vietnamu to byli taky ONI, sice vypadali stejně, ale smýšlejí jinak. Takže teď už neřeším a nedělím lidi na oni a my. Člověk je návštěvník na této planetě, jednou zmizí a je úplně jedno jestli ho máma vyprdla tam nebo tam. A pak jsou další věci, třeba jako politický systém, ve Vietnamu je komunismus a já jsem nesmírně ráda, že můžu žít ještě ve zdánlivě svobodné zemi, a to je to nejvíc, co pro mě mohli rodiče udělat.

Jak jste se vůbec dostala do Česka?

Část mého příbuzenstva už v České republice byla. Myslím, že jako první tady přijel strejda za prací v továrně, protože tehdy mělo Československou spolupráci s Vietnamem v rámci politických vztahů. No a pak když padl režim, tak tady Vietnamci zkoušeli podnikat. Tenkrát strejda zavolal mé mámě a nabídl jí, že si tady může přijet vydělat. Potřeboval, aby u něho někdo prodával přes Vánoce a oni často věřili jen těm svým, roli samozřejmě hrála i jazyková bariéra. Máma tehdy musela prodat strašně moc majetku a všeho, co jsme doma měli a my jsme toho právě moc neměli, aby to mohla použít jako investici. V devadesátkách v Česku nic nebylo, takže se tady tomu prodeji dařilo a mámě pak přišlo líto se toho všeho vzdát, a tak chtěla zkusit ještě jeden rok a ještě jeden, a pak už život plynul směrem, že už nebylo cesty zpět. A tak jsme s tátou přiletěli v lednu a já tady poprvé viděla sníh a pamatuji si, že byla hrozná zima. Cestovala jsem v červeném kabátku s obrovským hermelínem a nedá se ani slovy popsat, jak moc jsem se těšila až uvidím mámu. Rodičům to nevyčítám, dělali nejvíc co mohli, ale z psychologického hlediska, když víme, co můžou jisté situace na dětech zanechat... Poněvadž bych chtěla mít v blízké době děti, tak bych nikdy nevolila tuhle variantu, ale pravdou zase je, že máme úplně jiné podmínky, máme co jíst a máme se dobře.

Takže jste musela nějakou dobu zůstat ve Vietnamu jen s otcem?

Ano a byl to pro mě velmi těžký rok. Můj otec byl docela neempatický a mnohými legráckami mě zraňoval, takže nejen, že jsem zůstala sama s tatínkem, ale s tímhle tatínkem...

Když jste se přestěhovala do České republiky, bylo vám teprve necelých pět let, začali jste pak postupně slavit Vánoce podle českých tradic? A jak je to vůbec s Vánocemi ve Vietnamu?

Když jsem byla malé dítě, tak jsme ve Vietnamu nikdy Vánoce neslavili, to je až móda posledních let. Vietnamci mají totiž Ameriku jako vzor, a proto začali přejímat jejich svátky jako jsou například svatý Valentýn, Halloween a samozřejmě i Vánoce se Santou Clausem. Nemá to ale nic společného s vírou, jedná se jen o komerční svátek, jinak tam velmi prožívají nový lunární rok. Vzpomínám si, že když jsme se přestěhovali do České republiky, tak jsme jako děti iniciovaly některé věci pojící se s Vánocemi. Pamatuji si, že jsem si moc přála takovou tu obrovskou panenku, co vodíte za ruku a ona chodí. Měla ji moje kamarádka a já ji chtěla taky. A rodiče si mysleli, že Mikuláš je něco jako Santa Claus, a tak ho k nám zavolali, aby mi předal tu obrovskou panenku. A já jsem byla tenkrát hrozně naštvaná, protože jsem věděla, že takhle to být nemá a měla jsem ji najít pod stromečkem. No a když jsme pak byli starší, tak jsme jeden rok hráli pro rodiče pašijové hry ve vietnamštině, jednoduše jsme to překládali, abychom jim tento křesťanský svátek trochu přiblížili. Ségra tenkrát hrála Marii, bratranec Josefa a my ostatní jsme byli andělé, Tři králové... no jako fakt sranda. 

Bylo pro vás obtížné naučit se česky?

Rodiče mě naučili asi deset českých slov, barvy, napočítat do pěti a šoupli mě do školky a já do chvilky začala mluvit. Pamatuji si, že mi máma tenkrát koupila i tři nebo čtyři kazety Krtka, abych se naučila česky, ale tam se člověk nenaučil vůbec nic, ale zase jsem aspoň dostala výborný výtvarný základ. (smích) Děti jsou jak houby, dorozumívání mi nikdy nečinilo problémy.

Je pravda, že jste se v mládí společně s mámou, otčímem a mladší sestrou hodně stěhovali? Z jakého důvodu se tak dělo a kde jste všude bydleli?

Já jsem říkala mámě, že by bylo nejlepší, kdyby koupila maringotku a byl by klid. Byla přesvědčená o tom, že je dobrá podnikatelka, ale v těch devadesátkách to nebylo o tom, kdo je dobrý podnikatel, prostě kdo byl pilný, ten si vydělal. Ale později, když stánky vymizely a Vietnamci se museli adaptovat na novou dobu, tam se teprve ukázalo, kdo je dobrý a kdo špatný podnikatel. A máma nikdy nezůstala na jednom místě, kde by své podnikání budovala, neustále měla pocit, že vedle je tráva zelenější. Tady nejsou kšefty, tak se odstěhujeme vedle. Obnášelo to mnoho vložené energie pro nás pro všechny, věci zabalit, najít nový dům, začít nově, zabalit krám, rozdělat krám... My se sestrou jsme byly součástí toho všeho, rodiče třeba jeli na dovolenou a my jsme musely hlídat obchod. A další věc byly vztahy ve škole, přišlo mi to od mámy velmi necitlivé. Ono to člověka zocelí, ale chybí ten pocit domova. Jak se říká, sto mužů dokáže vytvořit tábor a jedna žena domov, ale to u nás teda nefungovalo. A kde jsme bydleli? Nejdřív v Chomutově, Jirkově, dále pak v Hřensku, Františkových Lázních či v Zábřehu na Moravě. Zatímco jsem bydlela v Prostějově, tak se rodina odstěhovala také do Českých Velenic, Suchdolu nad Lužnicí, Třeboně, Jindřichova Hradce a do Bystřice. Od patnácti let žiji v Praze a snažím se zde zapustit kořeny. Rodiče nám někdy vyčítají, že jsme my mladí ztratili kořeny ve Vietnamu, ale opak je pravdou. My jsme zakořenění tady a oni jsou vykořenění a o Vietnamu ví pramálo. Jezdí tam jen za nějakým účelem, protože příbuzní něco řeší nebo někdo umře. My jsme se sestrou Vietnam procestovaly, ale rodiče svou zem, kde se narodili, neznají. A proto se snažím v Praze budovat dlouhodobé vztahy, zázemí a snažím se pozitivně ovlivňovat okolí třeba zrovna tou mou kavárnou.

Zmiňovala jste, že se podnikání proměňuje v čase. Máte ze svého podnikání taky určité obavy?

Mám z toho strach pořád. Svou kavárnu se snažím vést v moderním konceptu a nejlíp jak to umím, ale stejně se bojím, že to za pár let bude jinak a já už to třeba nedokážu dohnat. Vidím, že se věci mění v čase, už dnes se ta doba otočila třeba více do online, takže mě to přinutilo udělat například e-shop.

Dá se říci, že nahlížíte na určité věci už jinak než vaši rodiče?

No jasně, mí rodiče mají jistý ideální model a byli by moc rádi, kdybych žila podle něho. Máma s tátou jsou zakonzervovaní v nějaké době, ale největší paradox je, že i v tom Vietnamu už to mají jinak... Tak třeba, rodiče mi pořád kladli na srdce, že si musím vzít Vietnamce, zatímco ve Vietnamu mi řekli, ať si klidně vezmu Čecha. A tak to bylo i s dalšími věcmi. Takže podle mých rodičů jsem se měla nejprve pořád jen učit, učit, učit a během studia nemít žádného kluka. V den, kdy jsem si šla pro diplom, jsem si měla najít svého osudového muže, nejlépe ředitele něčeho. Samozřejmě, že by bylo nejlepší, kdybych studovala ekonomku nebo medicínu, a pak pracovala třeba v kanceláři a měla jistý plat. No a pak bychom s manželem měli ten svůj živůteček s dvěma dětmi, které bychom počali jak jinak než o svatební noci a do té doby bych byla samozřejmě panna. (smích) 

Baví vás ještě působení v Ordinaci v růžové zahradě?

Myslela jsem si, že natočím jen pár dílů a víc jsem od toho ani neočekávala. Říkala jsem si, že si tou epizodní rolí něco přivydělám a brala jsem to jako skvělou brigádu. Na začátku jsem v tom neuměla vůbec chodit, mám na mysli rozhovory s bulvárem a tyhle ty věci, oni totiž používali takové ty tradiční triky. Měla jsem pocit, že tak trochu reprezentuji vietnamskou komunitu a bála jsem se, co si na základě určitých titulků, které na mě vrhaly špatné světlo, budou o mě myslet. Dokonce jsem se bála hrát milostné a erotické scény, i když je to vlastně vtipné, protože ordinace se vysílá v hlavním vysílacím čase, takže herci udělají mucky mucky pod peřinou a tradá, vypne se světlo. (smích) To, co si o mě budou lidé myslet, to ve mně pěstovali právě ti rodiče, ale postupně se mi podařilo propracovat k osobní svobodě, kdy se nemusím na nikoho ohlížet. Vietnamská komunita má dobré i špatné stránky a já se to snažím prezentovat tak, jak to je. Věci říkám subjektivně sama za sebe, nejsem žádný vietnamský velvyslanec. Jsem vděčná za ordinaci, zažila jsem dobu, kdy skončila a jsem moc ráda, že nyní pokračuje, že to ty lidi pořád baví a přináší jim to radost.

Uvedla jste, že být Vietnamkou herečkou není vždy úplně jednoduché. Mohla byste to trochu rozvést?

Pořád dostávám role Vietnamek, ještě jsem hrála Thajku. V české kinematografii jsou Vietnamci pořád vykreslováni jako mafiáni, pěstitelé marihuany, večerkáři apod. Je mi to nesmírně líto, film by měl odrážet realitu, měl by být i v něčem napřed, a to se neděje. Vždyť jen v naší rodině, kolik tam máme profesí - tři lékaře, automechanika, účetní, datového analytika, auditora... Třeba takový Netflix má kvóty a Češi se na to moc netváří, ale já to chápu. Ve filmech tak musí být Afroameričané, homosexuálové atd., jenže americká společnost je rozmanitá, ale u nás ty kvóty aplikovat nelze. Navíc mám pocit, že vždy, když existují nějaké kvóty nebo se něco diktuje, tak je to špatně. Prostě být Vietnamkou herečkou má svoje výhody i nevýhody, na druhou stranu jsem výrazný typ a možná se tak díky tomu k něčemu dostanu. Zároveň mám však pocit, že Češi se bojí udělat krok deset, i když ještě neudělali krok jedna, jako by se už báli předčasně. 

Nedávno měla premiéru inscenace Linda Vista, kterou uvedl pražský Činoherní klub v režii Ondřeje Sokola. Jak jste se sžila se svou rolí mladé dívky Minnie?

Pro svoji první echt divadelní hru jsem si nemohla vybrat lepšího režiséra, lepší partu, lepší místo a lepší styl. Když člověk pracuje s takovými profesionály jako jsou Vasil Fridrich, Lucie Žáčková, Ondřej Malý, Dalibor Gondík, Sandra Černodrinská, Markéta Stehlíková, tak jsem si na začátku řekla, tak to jsem vážně v prčicích, tak teď se ukaž Sokole, jaký ty jsi režisér! Ale on nám dal takové zadání, že jsme byli v prčicích nakonec úplně všichni, a nakonec já možná i míň než ostatní, protože jsem byla nepopsaný list, bez jakýchkoliv návyků. Je to neskutečně živé, skutečné a zároveň tak smutné, že se máte tendence počůrat smutkem smíchy. Je to tak tragické a vy se vlastně pořád smějete. Hraji tam čtyřiadvacetiletou holku, pokérovanou, která to má fakt strašně u prdele, ale strašně, a navíc nechodí pro sprostá slova daleko. Autorovi této hry, kterým je Tracy Letts, se povedlo něco neuvěřitelného, vyvolat v člověku dojem, že jsme nikdy v této konkrétní situaci nebyli, a přesto jsme v ní mnohokrát byli.

Jste herečka, kostýmní výtvarnice, podnikatelka... Jaké to je pohybovat se mezi třemi obory?

Schizofrenní. (smích) Dřív se mi dařilo, že se věci nepřekrývaly, ale za poslední dobu to bylo jinak a bylo to pro mě velmi náročné. Covid mě velmi zasáhl, neměla jsem příjmy hrozně dlouho a od května, jak se to otevřelo, jsem se to snažila dohnat a sáhla jsem si na dno svých sil. Bylo to pro mě psychicky tak náročné období, že jsem se rozhodla, že na nějakou dobu musí jedna věc z kola ven, a tou věcí byla scénografie. Nemyslím si, že jsem byla špatná výtvarnice, ale nechodily ke mně ty správné projekty. S kavárnou jsem v podstatě začínala od znovu a díky covidové situaci ve velkém mínusu, ale díky energii celého týmu jsme to zvládli a z těch šílených čísel jsme se nakonec dostali do velmi dobrých, a to i v době, kdy jsme měli pět měsíců zavřeno, takže to považuji za neskonalý úspěch.

Nastínila jste, že byste se ráda vyjádřila k situaci ohledně očkování proti onemocnění koronavirem...

Ta situace mě velmi mrzí, jak se to vyhrotilo, že se lidé dělí na očkované a neočkované. Já chápu obě strany a chápu i to, že lidi jsou vůči tomu nedůvěřiví a mají strach, ale někdy argumenty typu, že ať si každý se svým tělem dělá, co chce, není podle mě na místě. Dneska už to totiž podle mě není jen o tom těle, ale i o jakési občanské povinnosti, protože jinak se z té situace asi nedostaneme. A tak si někdy říkám, že ti lidi, co jsou tak proti tomu očkování, jak by se z toho chtěli dostat jinak... Ale bůhví, co bude, to se ukáže až za čas.

Co vaše Kafe Pragovka všechno nabízí?

Naše kavárna je dějištěm nejrůznějších kulturních akcí pro celou rodinu, a také se může stát místem pro narozeninové oslavy, svatby či firemní večírky. Všechny jarní a letní víkendy také pořádáme pravidelně komunitní večeře, u kterých je vítán každý, kdo k nám zavítá. Moc ráda vařím a vymýšlím nové věci, takže mě to neskutečně baví. Práce je tam už tolik, že mám už dvě provozní a obě jsou moje pravé ruce. Ale čeho si cením nejvíce je to, jaké tam máme mezi sebou vztahy, že držíme spolu jako tým a máme se vzájemně rádi. Můj přítel Arthur má na mě dobrý vliv, na to, jak smýšlím, takže hodně dbáme na to, aby kavárna byla šetrná k životnímu prostředí. Máme tam například vlastní žížalové kompostéry, v nichž se snažíme proměnit kuchyňský odpad v čerstvé bylinky. Dále bereme kávu od organizace Kukang, což je česká organizace, která sídlí v Liberci a pomáhá na Sumatře chránit outloně váhavé. Funguje to tak, že tam pěstují kávu, věnují se její produkci a zároveň mají podepsané smlouvy s těmi pěstiteli, že nesmí pytlačit, jinak s nimi ukončí spolupráci. Vybíráme si takové značky, které jsou zapojeny do různých ochranářských projektů a jsou fair trade, takže třeba prodávaná káva Bird Song je BirdFriendly®, to znamená BIO kvalita, a navíc pěstována v agrolesnictví, zastíněných plantážích. Nově tam budeme mít i skříně pro dobročinný second hand Moment, o. p. s., takže pokud budete vyřazovat nějaké zachovalé kousky oděvu, sportovní náčiní nebo třeba i nějaké nádobí či domácí výbavy, přineste vše k nám do speciální sběrné skříně.

A prozradíte i něco o svém novém koníčku?

No nevím, zda to můžu říct, aby mě lidi neměli za totálního magora. (smích) Bavila jsem se se svým sousedem o tom, že ho učili ohnout lžíci myslí, ale on to nedokázal. No nedalo mi to a rozhodla jsem se, že to musím zkusit taky. Něco jsem si nastudovala a zpětně mě velmi překvapilo, kolik času jsem té přípravě věnovala. A i když nejsem žádný ezoterik a doteď jsem úplně nevěřila na energie, tak se mi pomocí cvičení a meditace podařilo naladit na svoje tělo a soustředit tak cíleně energii do krčku lžíce, kterou jsem se předtím snažila ohnout a nešlo mi to. Ale poté co jsem soustředila tu energii a přesvědčila svůj mozek o tom, že to je možné, tak jsem vzala lžíci a dvakrát ji jako gumovou zkroutila, aniž bych se u toho fyzicky namáhala. Byla jsem z toho zděšená, tekly mi slzy a já jsem si říkala, do prdele, tenhle svět funguje jinak, než si myslíme. No a tenhle jev vysvětluje kvantová fyzika, takže někdo chodí ve volném čase na golf a já se zajímám o kvantovou fyziku. (smích)

Blíží se zároveň Silvestr a příchod nového roku, co byste čtenářům popřála?

Sama jsem se přesvědčila o tom, jak může mít myšlení fyzické projevy. A nemyslím jenom to, že nějak smýšlíte, konáte, a to, jak konáte se pak odráží ve vašem životě. Ale jak může být samotná myšlenka silnou vibrací, že dokáže dělat věci, o jakých jsem hovořila. Takže bych jim popřála, ať jsou si vědomi toho, jak myslí a kam chtějí směřovat svoji pozornost a energii.