FILMU NABARVENÉ PTÁČE JSEM VĚNOVAL 11 LET SVÉHO ŽIVOTA, ŘÍKÁ REŽISÉR VÁCLAV MARHOUL
Řekněte nám na úvod něco o sobě...
Lidé často říkají, že mám
renesanční povahu... Zájmů mám myslím celkem dost, protože nakonec i ta moje
práce je něco, co mě naplňuje, takže vedle filmu mě baví sport, a to konkrétně
nejvíc volejbal, fotbal, plavání a lyžování. Taky moc rád a hodně čtu,
zpravidla třeba až tak tři nebo čtyři knihy za měsíc. Pak určitě divadlo.
Nesmím také zapomenout na mého pašáka - Jeepa z roku z roku 1944,
veterána, je funkční, ale vyžaduje věčnou péči. Mezi mé další koníčky patří aktivity
spojené s Divadlem Sklep, nejen tedy samotné hraní, ale i společné akce, kdy jezdíme
na kolech, na vodu, chodíme po horách, je toho opravdu hodně. V neposlední
řadě věnuji svůj čas svým čtyřem dětem. Pokud tedy mají zájem. (smích) Už jsou
dnes všechny pomalu dospělé. Celkově tedy nemám pocit, že bych se nějak nudil
nebo tak něco.
Václav Marhoul se narodil v lednu 1960 v Praze. Je českým režisérem, hercem, scenáristou, a producentem. Absolvoval Filmovou a televizní fakultu na Akademii múzických umění (FAMU). Filmy: Mazaný Filip (2003), Tobruk (2008), Nabarvené ptáče (2019)
Kdy vás poprvé napadlo uvažovat nad tím, čemu se budete ve svém životě věnovat?
Už jako dítě jsem se zamiloval do filmu, odjakživa mě absolutně fascinovaly příběhy, ty pohybující se obrázky na plátně. Jako malý jsem měl moc rád klukovské romány a to všechno mě nakonec uchvátilo natolik, že když jsem se na devítiletce rozhodoval, kam bych měl jít studovat, byla moje představa a volba v podstatě hned úplně jasná. Tenkrát existovala jediná střední filmová škola v Československu, průmyslovka v Čimelicích. Tam jsem vystudoval obor produkce a v roce 1979 jsem i odmaturoval. A pak se na druhý pokus dostal na FAMU. Ale vedle přednášek a školních cvičení, kdy jsem tam vyprodukoval přesně 52 studentských filmů, jsem po celou dobu sbíral zkušenosti, kde se dalo. Tak jsem postupně jako asistent produkce na praxi prošel Československou televizí, Krátkým filmem, Barrandovem, Bratislavskou Kolibou, Bratislavským Krátkým filmem, Slovenskou televizí, bylo toho opravdu mnoho.
Zmínil jste, že k filmům jste měl vztah již od dětství. Máte nějaký nejoblíbenější?
Nemám. Podívám se na
jakýkoliv žánr, úplně na cokoliv, ale pouze pod podmínkou, že se bude jednat
opravdu o dobrý film. Může to být dobrodružný film, komedie, drama, tragédie,
psychologický film, horor, je mi to úplně jedno, ale v každé té kategorii
se musí jednat o výjimečně kvalitní kousek. Nejoblíbenější
film nemám, ale v každém žánru bych byl schopen vyjmenovat alespoň deset
filmů, které jsou podle mého názoru nejlepší na světě. Ale říct jeden jediný,
to se nedá.
Jak se jako tvůrce velmi propracovaných filmů, mnohdy s těžkými tématy díváte na situaci, kdy je kvantita upřednostňována před kvalitou, což v praxi znamená, že divák velmi brzy zapomene o čem daný film vůbec byl, děje těchto příběhů často splývají a ničím zvláštním nevynikají?
Tobruk i Nabarvené ptáče
jsou vážné filmy, to je pravda. Nicméně první celovečerní film v mé režii
byl Mazaný Filip, sklepácká parodie, a i když je to s prominutím
ptákovina, i tak se úplně odlišuje od toho, co je většinově ke zhlédnutí. Ale
máte pravdu, v Česku se natočí přibližně 35 celovečerních filmů ročně a bez
přehánění, 30 z nich jsou komedie. A popravdě řečeno ty komedie se mezi
sebou dost pletou. Důvodů je hodně, ale tím nejzásadnějším jsou peníze,
producenti chtějí vydělat co nejrychleji a co nejvíce, což se ale ne vždy
podaří, natočit film není sázkou na jistotu. Můžete natočit vtipnou komedii a
stejně vám třeba propadne. Každopádně mnozí jedou podle tohoto vzorce. Je ale
nutné dodat, že mnohé z takových filmů nedostanou grant od Státního fondu
kinematografie, což v důsledku znamená, že struktura jejich financování
zvětšuje tlak na diváckou, tedy podbízivou, úspěšnost. Další kousek té
skládačky pak je to, že mnoha filmům není věnována dostatečná péče ve fázi
psaní literárního scénáře, vývoje a příprav. Čím dál tím více se tlačí na to,
aby se natáčelo co nejrychleji, a co nejlaciněji. Vyjmenované problémy ale
zdaleka nepostihují celý výčet pro to, abyste správně analyzovala stav současné
kinematografie. Je to složitý a komplexní problém a jasná odpověď neexistuje.
Jak dlouho se připravujete, studujete, než se pustíte do samotné realizace?
Mazaný Filip mi trval 4,5 roku, Tobruk sedm a Nabarvené ptáče celých 11 let mého života.
Co Vás přimělo přečíst knížku Nabarvené ptáče a co bylo impulzem, že jste se ji rozhodl zfilmovat?
Já ji dostal jako dárek
od výtvarníka Jiřího Davida. Kdysi jsem byl členem skupiny Tvrdohlaví, tam jsme
se poznali. No a on mi jednou tu knížku přinesl a řekl: ,,"Václave, tohle si prostě
musíš přečíst." On ví o mé vášni, co se týče literatury, a tak jsem se do toho
pustil a popravdě řečeno jsem se úplně instinktivně a iracionálně rozhodl asi
po čtyřech stránkách. Pochopil jsem, že držím v ruce absolutně výjimečné
dílo, že to je něco, co jsem do té doby ještě nikdy nečetl, ani nic, co by se
tomu vzdáleně podobalo. Kosińského literární styl je v tom románu
ojedinělý, každá věta tak ve mně evokovala nějaký obraz, vytvářela ten zázrak imaginativnosti,
což je pro každého filmaře tou nejpodstatnější podmínkou a schopností, kterou
by měl mít, tedy vidět dopředu děj v obrazech a slyšet ho ve zvuku. Takže
jsem v tu chvíli neměl sice dočteno, ale byl jsem vlastně pevně rozhodnut.
A jak vždy říkávám, prostě jsem se do té předlohy zamiloval, ta láska je
důležitá, pomůže vám překonávat všechny překážky, do kterých pak po celou další
dobu narážíte. Já mívávám někdy semináře pro studenty a vždy jim říkám: "Teď na
škole můžete vlastně všechno. Ale až jí skončíte, přijdete na křižovatku a na
té si budete muset vybrat. Buď sex, nebo lásku. Když sex, tak natočíte třeba
právě takovou tu komedii, kdy jedou holky na hory, aby tam klofly nějaký chlapy
a je okolo toho nějaká ta bžunda. V druhém případě třeba věnujete 11 let
života jednomu filmu..."
Byly v Nabarveném ptáčeti nějaké scény, které jste se nakonec rozhodl vypustit, protože Vám to už přišlo až moc?
Takové scény jsem
vypouštěl už ve chvílích, kdy jsem pracoval na literárním scénáři. V samotné
románové předloze jsou výjevy, které prostě nemůžete natočit. Ne technicky, ani
finančně, ale prostě proto, že chování tvora jménem člověk je tak obludné, že
to přesahuje samotnou vaší představivost. Já jsem se při psaní seznamoval
s mnoha skutečnými historickými podklady, fotografiemi, filmy... A věřte
prosím tomu, že samotný román je proti realitě vlastně limonáda. Je to peklo.
Je neuvěřitelné, co lidé dokáží páchat na sobě samých. Nad tím vším jsem se
zamýšlel a z toho všeho pak přicházelo vnitřní, niterné rozhodnutí toho,
co natočím a co už opravdu ne.
Nabarvené ptáče je černobílý film, což už je dnes docela neobvyklé. Proč jste se rozhodl pro tuto variantu?
Máte pravdu, na černobílý
materiál se už dneska moc netočí. Hlavní myšlenkou bylo poznání, kterého se mně
dostalo asi čtyři roky před natáčením, kdy jsem byl se svým architektem Honzou
Vlasákem v Bieszadech, což je takový výběžek na pomezí Slovenska, Polska a
Ukrajiny a kde jsme hledali případné lokace pro Nabarvené ptáče. Byl neskutečně
krásný letní den. Tráva byla úžasně zelená, nebe bylo krásně modré a na něm
jako namalované líně pluly bílé mraky. A já si v ten moment uvědomil, že
ten film nesmí být v barvě, protože by to působilo plakátově a vytratila
by se z něj pravdivost, uvěřitelnost. Uvědomil jsem si to tak silně, že
jsem se v tu chvíli rozhodl, že to prostě musí být černobílé. Kameraman
Vladimír Smutný s touto myšlenkou ze začátku tedy moc nesouzněl, neustále
přemýšlel nad tím, že bychom to natočili v barvě, a tu pak
v postprodukci potlačili. Jako režisér a producent bych mu to mohl
jednoduše přikázat, ale já radši volil cestu pozvolného přesvědčování. A tak
jsme třeba udělali i kamerové zkoušky na různé materiály i na různé kamery. Nakonec
zvítězil právě klasický 35 mm černobílý negativ. A díky tomu se to natočilo takhle
krásně.
Na tento film byly různé ohlasy, ale celkově byl v zahraničí přijat lépe než u nás, dá se to tak říci?
No, to se tak dá říci určitě. (smích)
A čím si myslíte, že to bylo?
V zahraničí se na Nabarvené ptáče dívali čistě a výhradně skrze kvalitu samotného filmu a nepletli do toho nějaké své osobní antipatie nebo cokoliv na ten způsob. U nás se dočkáte zdrcující kritiky jen proto, že vás ten člověk nemá třeba rád a považuje vás za blba vůbec.
Co považujete při točení historických filmů za nejnáročnější?
Historický film je sám o
sobě velmi těžká kategorie. Vždycky. A to i třeba v případě pohádky, což
je svým způsobem taky historický film. Je to náročné na všechno, na stavby, na
kostýmy, na líčení. Považuji to za jednu z nejtěžších kategorií vůbec.
Využíváte u historických filmů nějaké poradce?
Na Tobruk jsem měl poradce, protože se jednalo o hodně specifickou záležitost, kdy bezezbytku záleželo na všech detailech tak, aby odpovídaly reálné události v roce 1941, kdy v poušti v severní Africe bojovali právě i českoslovenští vojáci. Jinak tato skutečnost byla pro mnoho lidí velkým překvapením. Komunistům se podařilo tuto bitvu z naší historie úplně vymazat. V případě Nabarveného ptáčete jsem poradce neměl, nebylo to potřeba, šlo o fiktivní až alegorický příběh.
Točit v Hollywoodu je zřejmě snem každého režiséra. Jak to vnímáte vy?
Nemůžu mluvit za ostatní,
netuším jestli to je nebo není něčí sen. V Nabarveném ptáčeti jsem
pracoval s herci, kteří jsou světovými hvězdami, natáčení však neprobíhalo
v Hollywoodu, ale na Ukrajině, v Polsku, na Slovensku a také v Čechách.
Pravdou je, že mě to možná čeká, uvidíme... Protože faktem je, že díky úspěchu
s Nabarveným ptáčetem jsem dostal nabídku, aby můj příští film byl
americký. Jmenuje se to McCarthy a je to životopisné drama o senátorovi, který
si v 50. letech vymyslel, že v americké vládě a administrativě jsou
komunističtí špióni. Ve svých tvrzeních byl, i když pro to neměl jakýkoli
důkaz, tak bezostyšný, že dokázal Ameriku uvrhnout na celé 4 roky pomalu do
doby temna. Byla to nejsilnější politická figura 50. let, která doslova zničila
osudy stovek lidí.
Když natáčíte v zahraničí, to asi býváte na nějakou dobu odloučený od své rodiny, mám pravdu?
Ano, nejdéle jsem byl pryč, když jsem točil Tobruk. Byli jsme tři měsíce hluboko v poušti, v Tunisku, tisíce kilometrů od domova, doslova ztracení v písku, kamenech a prachu.
Jak jste takové náročné podmínky zvládali?
Bylo to náročné, ale já
jsem tam byl popravdě moc šťastný. Bylo to tam divoké, krásné a navíc jsem měl
herce 24 hodin k dispozici, nikam nedezertovali, protože nemohli. (smích)
Normálně vám totiž utíkají do televize, na zkoušky, do divadla, na dabing, na
jiná natáčení... Taky jsme tam byli bez
rádia, bez televize, bez internetu... Prostě úžasné podmínky, kdy jsem se mohl
koncentrovat jen a jen na svůj film, herce a štáb.
Vidíte nějaký rozdíl ve spolupráci s českými a zahraničními herci?
Popravdě řečeno, ani ne, protože já
jsem si z těch českých herců vždycky vybíral takové lidi, kteří jsou
profesionálové a své roli se v plné míře oddají úplně stejně. U
Nabarveného ptáčete jsem to třeba až tolik neregistroval a troufám si říct, že
to je na plátně vidět. Čeští herci, kteří tam jsou, třeba Jitka Čvančarová či
Petr Vaněk se absolutně na stejné herecké úrovni vyrovnávají hercům jako Stellanu
Skarsgårdovi nebo Herveymu Keitelovi. Ale jinak bylo herecké obsazení
Nabarveného ptáčete opravdu různorodé. Měl jsem herce z Německa, Polska,
Slovenska, Ukrajiny... Stellan je Švéd, Julian Sands Angličan, Udo Kier Němec,
Harvey Američan a Barry Pepper Kanaďan. Ale se všemi jsem pracoval stejně. Vždy
jsme předtím spolu seděli, povídali si, já vysvětloval... Možná je trošku někdy
mezi nimi obecně rozdíl v tom, že někteří věnují daleko větší pozornost všem
souvislostem, které by mohly jejich postavu ovlivňovat a to i přesto, že takové
okolnosti nejsou součástí příběhu nebo scénáře. Ale není tomu tak u všech. Co
herec, to originál. Jinak zásadně obsazuji role podle toho, nakolik se mi hodí
do mé představy - jak by ta která postava měla vypadat a hlavně, hlavně, aby
byla přesvědčivá.
Jako režisér máte pod sebou celý tým lidí. Nastávají situace, kdy je pro Vás obzvlášť náročné být v pozici autority?
Natáčení filmu není demokracie.
Každá pořádná loď musí mít kapitána. A ten musí vědět, co a jak se má dělat, i
když to neví. Ne vážně... Je důležité, aby štáb a herci věděli, cítili, že víte,
co chcete, co děláte a proč to děláte. Pak máte k ruce mnoho lidí, kteří
vám chtějí pomoci. Opíráte se o ně, věříte jim, důvěřujete jejich schopnostem a
talentu. Ale i tak... Každý režisér si ten svůj batoh stejně nese sám. A
v něm máte všechno... Herecké výkony, kameru, zvuk, střih, výpravu, stavby,
hudbu... Všechno to musíte mít v hlavě dohromady tak jako tak. Je to nakonec
váš film. Vy nesete celou tu odpovědnost za finální výsledek, kdy to buď skončí
dobře, nebo úplným průserem. Ale dovolte mně ještě dodat, že když chcete, aby
vám to všechno opravdu fungovalo a štáb vám pomáhal, pak musíte splnit vždycky
ještě dvě zásadní podmínky. Musíte mít dobrý catering, tedy dobré jídlo na
place. A sociální zázemí vůbec. A taky opravdu dobré ubytování, pokud jste na
exteriéru. A taky se moc nerozčilovat, když všechno nejde úplně podle vašich
představ.
Fotografie: www.silverscreen.cz, www.nabarveneptace.cz, www.tobruk.com, www.mazany-filip.cz