CESTOVÁNÍ JE VÁŠEŇ, ŘÍKÁ ZUZANA PETROVÁ

Narodila se v Ostravě, vyrůstala v Karviné, ale momentálně žije již osmým rokem v Londýně. Po maturitě na karvinském gymnáziu nastoupila na obor Politická a kulturní geografie na Ostravské univerzitě v Ostravě. Ve volném čase se věnuje četbě a cestování, s nadšením objevuje nové věci. Ráda také navštěvuje galerie nebo se podívá na nějaký zajímavý film.

,,Člověk musí mít správnou kombinaci znalostí, zkušeností a osobního přístupu."

O Anglii se říkají různé věci, jak je tomu tedy doopravdy?

V Anglii skoro pořád prší.

Hahaha! A taky je tu strašná mlha. Ne, samozřejmě to není pravda. Každým rokem je tady tepleji a tepleji. Globální oteplování... Zima je tady mírnější, bez sněhu a upršená, tak asi proto...

Angličané mají svůj specifický smysl pro humor.

To je pravda. Mají suchý a někdy dost černý humor. Možná proto se tu cítím jako ryba ve vodě.

Angličané si rádi povídají u šálku čaje.

Pravdou je, že Angličané jsou hrdí na svou Tea culture, a pokud přijedete do Londýna, tak si doporučuji zabookovat High Tea, je to zážitek. Je tady i dost silná pub culture, s kamarády se proto na pokec radši scházíme u piva. 

Jedna spolužačka o tobě prohlásila, že ti Karviná a naše republika byla vždy malá. Je to pravda? Kdy se v tobě začala probouzet touha poznávat svět?

Já to mám asi vrozené. Můj taťka hodně cestuje a já od malá jezdila s ním, takže to ve mně tak nějak pěstoval už od útlého věku. A i já jsem vždycky byla zvědavá, jak vypadá zbytek světa, chtěla jsem poznat jiné kultury a zjistit, jak moc se liší od té naší. Toužila jsem to všechno vidět na vlastní oči a nejenom na obrazovce v různých cestopisech.

Jak vzpomínáš na své studium na univerzitě Salamanca ve Španělsku, kde jsi byla přes program Erasmus?

Erasmus byl skvělý! Všem to vřele doporučuji! Byla to taková moje první opravdová zkušenost, kdy jsem se musela spolehnout sama na sebe. Na letišti jsem měla knedlík v krku a říkala jsem si, co jsem to zase vymyslela za blbost... V té době jsem si totiž nebyla svou španělštinou ještě moc jistá. Ale nakonec to všechno dobře dopadlo a vzpomínám na to období se slzou v oku. Potkala jsem tam úžasné lidi, se kterými jsem ještě pořád v kontaktu. Škola sama o sobě nebyla až tak náročná, samozřejmě záleží na přístupu studenta, ale profesoři byli ohleduplní a nápomocní. Mám z tohoto období mnoho nezapomenutelných zážitků... Například si pamatuji, jak jsme na Silvestra mrzli na náměstí a čekali, až odbije půlnoc. Musím se přiznat, že jejich tradice - nacpat 12 hrozen (uvas) do pusy během první minuty nového roku - byla pořádná výzva. Není to vůbec jednoduché... Velmi se mi taky líbí kultura tapas, tzv. jednohubek, člověk si skočí na drink a k tomu vždycky dostane nějakou dobrotu. Řeknu to takhle, nic jsem tam nezhubla... Během toho roku, co jsem tam byla, se mi podařilo Španělsko trochu procestovat, viděla jsem například La Corrida (býčí zapas) nebo Encierro, kdy lidé běhají s býky v ulicích. S holkami jsme také vyrazily i do Maroka. 

Co tě na cestování tak fascinuje? Které země jsi už navštívila a kam by ses chtěla ještě podívat?

Cestování je vášeň... Sbalit kufr, průvodce a vyrazit za přírodními krásami a jinou kulturou, to je pro mě super pocit. Naše generace má tuto neuvěřitelnou možnost, vybrat si destinaci a prostě vyrazit. Naši rodiče tuto volnost neměli a předchozí generace měly úplně jiný životní styl, cestování pro ně bylo něco celkem vzácného. Ale není to jen o tom, že můžeme, tak proč ne. Zároveň si myslím, že cestování lidi sbližuje a otevírá obzory. Pomáhá vytvářet otevřenost a toleranci vůči jiným zvykům, náboženstvím atd., což je v dnešní době, kdy se společnost čím dál tím více polarizuje, k nezaplacení. Na světě je ještě spousta míst, která bych chtěla vidět. Určitě bych chtěla zajet na Nový Zéland nebo do Francouzské Polynésie. Čím starší jsem, tím víc si i uvědomuji, že jsem vlastně ještě ani pořádně neprocestovala Česko a Slovensko, tak to je taky na seznamu.

Které destinace na tebe zatím nejvíce zapůsobily?

Asi nejsilnější dojmy jsem si odvezla z Malajsie a Indie. V každé z těchto zemí jsem strávila přibližně tři týdny, což sice není moc, ale i tak jsme toho stihli docela mnoho. Do Malajsie jsem vyrazila před pár lety se sestrou a jednou její kamarádkou. Musím přiznat, že sestra celou cestu naplánovala a já jenom doletěla z Londýna do Kuala Lumpur a přidala se tam k nim. Touto cestou ji ještě jednou děkuji za organizaci a skvělé zážitky! Asie je úplně jiný svět. Lidé jsou velmi příjemní a přátelští. Je to svět, kde se mísí všechny kultury, na stejné ulici tak můžete vidět hinduistický chrám, vedle kterého opodál stojí mešita. A pak ty pláže a jídlo... Cestu jsme měly rozdělenou tak, abychom toho viděly co nejvíc, ale zároveň abychom si to užily. Projely jsme města, byly jsme hluboko v džungli i v přímořských destinacích a cestu jsme zakončily v Singapuru.

Indie pro mě byla lehkým kulturním šokem. Člověk o této zemi čte, vidí filmy, cestopisy, ale nic tě nepřipraví na mumraj hlavního města v době monzunu. My jsme ale naštěstí pokračovali dále, do hor do Himálají. Tentokrát jsem vyrazila s tátou a pár jeho přáteli, naprosto mě to uchvátilo, nádherná příroda a usměvaví lidé. Poprvé v životě se se mnou chtěl někdo vyfotit jenom proto, že tak vysokou a bílou holku ještě neviděli. Cítila jsem se jak hollywoodská celebrita.

Všimla jsem si, že hodně cestuješ s tvým tatínkem? Vedl tě k cestování?

Ano, vedl! Je to velký cestovatel, na zadku doma chvíli neposedí. Když jsem byla mladší, tak jsme jezdili často na hory a podnikali různé výpravy, ale čím jsem starší, tím spolu cestujeme méně. Dala jsem si proto za cíl, že se k němu připojím alespoň jednou do roka na výpravu na nějaké zajímavé místo. Loni jsme byli v Indii, předtím v Kazachstánu, a před pár lety i ve Skotsku. Skotsko je fajn a je tam neuvěřitelně krásná příroda, navíc pro mě, co by kamenem dohodil... Mám odtamtud spoustu krásných vzpomínek. Lidé jsou tam moc milí, ale porozumět pravému Skotovi dá zabrat. Poprvé jsem taky zažila horizontální déšť, ale whisky bylo dost, tak se to náladové počasí dalo přežít. Jezdili jsme tam místní dopravou, ale v některých odlehlých koutech se nedalo jinak než stopovat, ale zase, a to se už asi hodně opakuji, měli jsme štěstí na lidi. Stopli jsme například Kanaďanku, co si půjčila auto, aby mohla projet Skotsko, nebo americký pár s velkým psem, kteří byli na návštěvě u dcery. Nebezpečné to nebylo vůbec, člověk si ale samozřejmě musí dávat pozor, aby vždy vyhodnotil situaci správně. Například v Londýně bych nikdy nestopovala.

A co Norsko a váš výlet za polární kruh?

Norsko je moje srdcovka! Byla jsem v této zemi celkem 4x a pokaždé jsem si to nadmíru užila. V té době jsem byla teenager, takže carefree. Jezdili jsme se skupinou autobusem z Česka, vždycky tam byl někdo v mém věku, ale většinou jsem byla nejmladší. Byla to neskutečná pohoda. Večery v kempech, opékání čerstvě chyceného lososa - to bylo nejlepší! Sedět u ohně a poslouchat historky z cestování. Na polárním kruhu je hrozná zima, pamatuju si, že nám táta udělal diplom, který mám dodnes někde schovaný. Bylo na něm napsáno že jsme překročili polární kruh, všechny děti ho tenkrát slavnostně obdržely. V podstatě to byl takový "S tebou mě baví svět", jenom my děti jsme byly o dost starší než ve filmu.

Jaké významnější vrcholy si zdolala?

Vrcholů bylo spousta a každý z nich byl různě náročný. V paměti mám asi nejvíce zarytou svoji první vrcholovou čtyřtisícovku Bishorn ve Švýcarsku, když mi bylo asi 14 let. Dva dny nahoru a jeden dolů. Byla to makačka. Spali jsme ve stanu asi ve 3000 m u vysokohorské chaty a další den jsme vyšlapali poslední úsek navázání na laně, mačky na botách. Naprosto neuvěřitelný výhled a ten pocit, že je člověk tak vysoko, až si připadá jako malá bleška v tom celém vesmíru... A pak je tady už zmiňovaná Indie. Už když člověk přistane v Himálajích v Lehu, který je 3500 m vysoko a točí se mu hlava z řídkého vzduchu, to už je samo o sobě zážitkem. Dělali jsme pětidenní přechod Tso Kar - Tso Moriri, který byl celý v nadmořské výšce přes 5000 m. Jsem ráda, že jsem to dala, bylo to hodně náročné, ale nepopsatelně krásné. 

A jak se ti přihodilo, že žiješ zrovna v Londýně?

Já jsem tak nějak vždycky chtěla žít v Londýně, nějakým záhadným způsobem mě to vždycky přitahovalo. Po dostudování výšky jsem si zabalila kufr a odjela do Londýna... Máma si myslela, že jsem se zbláznila. Neměla jsem tam totiž v té době ani práci ani ubytování, ale to mě nezastavilo, právě naopak - challenge accepted!

Kde jsi tedy začala nejprve pracovat?

Začínala jsem v pohostinství, v kavárně, a to je oblast, kde pracují především cizinci, alespoň v Londýně, je to takový malý mikrokosmos v Británii, není to ta typická Anglie. Londýn je velmi mezinárodní město, moji kolegové pocházeli ze všech koutů, například ze Španělska, Portugalska, Itálie či Lotyšska. Upřímně řečeno, do styku s Angličany jsem po příjezdu příliš nepřišla.

Co podle tebe nabízí život v Londýně?

Londýn má všechno! Je velmi pestrobarevný, je tady spousta kulturních akcí, galerií, restaurací, trhů a malých obchůdků. Je tady od všeho trochu, v podstatě lze v londýnských uličkách najít celý svět. Mezi mé oblíbené části patří Greenwich, Brick Lane a Flower Market v East London, kde jsem dlouho bydlela, nebo Southbank, kde je Tate Modern, Millenium Bridge a Tower Bridge. Procházka podél řeky kolem těchto dominant mi vždycky zvedne náladu.

Cítíš se v Londýně bezpečně?

Já osobně jsem se tady cítila vždy bezpečně. Nikdy jsem neměla pocit, že by mě něco ohrožovalo a nikdy jsem se nedostala do vyhrocené situace. Z mého úhlu pohledu je to bezpečné město, ale je třeba mít na paměti, že je to obrovské město a zločin tady existuje. V novinách se například dočítám o nárůstu útoků noži. A za tu dobu, co tady žiji, zde došlo i k několika teroristickým útokům.

Jaké práci se věnuješ teď?

Nyní pracuji jako datový analytik a topograf. Dělala jsem na Apple Maps, ale i dalších projektech. Už to budou tři roky, co jsem se k této práci dostala. A bylo to úplnou náhodou. Jednou jsem zvedla telefonát rekruterky a chvíli jsme si jen tak povídaly o nové možné pozici. Při tom prvním telefonátu mi ani nemohla říct, pro jakou firmu ta práce bude... Ale říkala jsem si, že i kdyby to bylo MI5 (Security Service - kontrarozvědka a bezpečnostní agentura Spojeného království), tak jdu do toho, protože to znělo zajímavě.

Je něco, po čem se ti v Londýně stýská?

Brynza a Pribináček, zcela nedostatkové zboží... A česká kuchyně především... Ale toho se většinou přejím, když přijedu domů.

Jak často se vídáš s rodinou?

S návštěvami to máme doma na střídačku, já jezdím domů tak 2x do roka, sestra za mnou jezdí na víkendy a rodiče mě navštěvují tak jednou do roka, taťka nějakým způsobem ukecá mamku, aby do toho letadla sedla, ona se totiž bojí lítat. Kamarádi jsou tady taky vítáni a občas se někdo staví na víkend. Rozhodně jsem necítila, že bych se s rodinou nevídala, korona tohle všechno ale změnila. Když se na jaře zastavila letecká doprava, tak si člověk začne uvědomovat, že i dvě hodiny letu jsou najednou problém...

Umíš si představit, že bys v Londýně už zůstala napořád?

Před pár lety bych asi neváhala s odpovědí a řekla ano. Ale poslední dobou se to změnilo, asi já jsem se změnila a táhne mě to domů, a proto jsem se rozhodla, že s koncem kontraktu pro Apple se přestěhuji zpátky do Česka. V Praze jsem nikdy nebydlela, tak to bude nové dobrodružství.