BASKETBAL MĚ STÁLE BAVÍ, ALE JE TO DŘINA, ŘÍKÁ ČESKÁ REPREZENTANTKA ALENA BAČOVÁ

Pro další rozhovor jsem si zvolila jednadvacetiletou reprezentantku, hrající nejvyšší ženskou soutěž za klub SBŠ Ostrava a druhou nejvyšší soutěž za BK Havířov, která pochází z Palkovic. Mezi její dosavadní největší úspěchy patří: 2. místo Nations League reprezentace 3x3 do 21 let, 2. místo první ligy za BK Havířov, 7. místo v nejvyšší ženské soutěži a 1. místo univerzitní ligy.  

Co přispělo k tomu, že sis v životě vybudovala tak kladný vztah ke sportu?

Ke sportu mě vedli odjakživa rodiče. Nejprve jsem dělala gymnastiku, ale to mě pak přestalo bavit a přemýšlela jsem nad tím, jaký jiný sport bych mohla zkusit.

A proč ses rozhodla právě pro basketbal?

Mamka mi povídala o tom, že ho hrála, když byla malá, a to mě inspirovalo.

Žádný jiný sport tě tolik neuchvátil?

Brácha hraje fotbal, ale tímto směrem mě to nikdy moc netáhlo. Později jsem si našla vztah ke snowboardu, ten mě baví hodně. Dokonce jsem si na něj teď udělala i licenci, takže můžu učit malé děti. Ale basket je prostě basket… (smích)

Řekla jsi, že tě ke sportu hodně vedli rodiče. Čemu jste se třeba věnovali?

Každý rok jsme jezdívali na lyže do Alp, ale také jsme chodili po horách nebo si udělali cyklovýlet. S bratrem jsme chodívali společně do posilovny nebo běhat. Taťka byl navíc fotbalový trenér, takže jsme hodně trénovali i s ním.

V kolika letech ses tedy začala basketbalu věnovat?

Od druhé třídy základní školy, takže v mých osmi letech. Nejprve jsem začínala v přípravce ve Frýdku-Místku u pana trenéra Charváta, kde jsem si v podstatě ťukala míčem o stěnu. (smích) Pamatuji si, že mamka s babičkou se na mě během tréninku celou dobu koukaly. Když už jsem pak hrála nějaký ten rok, tak jsem začala cítit, že bych to ráda dotáhla na nějakou vysokou úroveň. Moc mě to bavilo a naplňovalo. Později jsem pak přestoupila z Frýdku-Místku do klubu SBŠ Ostrava.

Máš pocit, že jsi musela kvůli sportu něco obětovat?

V životě je to vždycky o prioritách… Věděla jsem, že chci něčeho dosáhnout, a tak jsem tomu dávala všechno. Jiné holky s tím po nějakém čase sekly, ale já na sobě pořád makala a mnohdy jsem musela dát přednost basketbalu před kamarády, což mi bylo moc líto. Mnohdy se stalo, že se mi nějaká akce kryla se zápasem nebo tréninkem.

Jak často vlastně trénuješ?

Mám osm tréninků týdně, plus zápasy. 

Zvyklo si už tvoje tělo na takovou zátěž nebo tě někdy bolí všechny svaly?

Nepřijde mi, že bych si za ta léta nějak zvykla. Samozřejmě mám natrénováno i fyzička je dobrá, ale i tak mě prostě někdy všechno bolí. Kdybych třeba týden jen ležela a nic nedělala, tak se pak nerozběhnu. (smích)

Co považuješ za největší dosavadní úspěch ve tvé sportovní kariéře?

Samozřejmě těch úspěchů je víc, ale ten největší je, že jsem se dostala do reprezentace basketbalu 3x3 do 21 let a skončily jsme druhé na Evropském turnaji.

Určitě i hodně cestujete. Kde sis už všude zahrála?

Viděla jsem kus světa. Navštívili jsme Lotyšsko, Belgii, Litvu, Řecko, Polsko, Itálii…, je toho hodně.

To musí být někdy velmi náročné skloubit se studiem, ne?

Někdy ano. Studuji na univerzitě v Ostravě – tělocvik a biologii. Původně jsem teda chtěla místo biologie dějepis, ale tahle kombinace se tenkrát neotevřela. Je super, že tam se mnou studuje i má nejlepší kamarádka Kiki, která mě vždy podrží a se vším mi pomáhá, jsem moc ráda, že ji mám.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Vstávám o půl osmé a vyrážím na ranní trénink, který trvá přibližně do deseti. Pak utíkám do školy. Rozvrh si naštěstí mohu přizpůsobit tak, abych vše stíhala. No a po poslední vyučovací hodině opět peláším na odpolední trénink. Někdy se už opravdu těším až budu večer doma a odpočinu si.

Ale večer by ses asi měla mrknout na to, co tě čeká další den ve škole, ne?

No právě! A taky bych ráda pomohla i s něčím doma, ale po celém dni už na to většinou jaksi nemám kapacitu. 

A co o víkendu?

To máme zpravidla zápasy. Hraji nejvyšší soutěž za Ostravu a druhou nejvyšší za Havířov. Když se budeme bavit o té nejvyšší, tak máme většinou zápas v neděli, a to buď přímo u nás v Ostravě nebo se jede do Prahy či někam jinam do Čech. S tou první ligou to je složitější, zápasy se konají v sobotu i neděli co 14 dní. Takže se mi už třeba stalo, že jsme hráli v Praze, a pak jsme ještě honem přejížděli na extraligu do Ostravy.

Takže někdy odehraješ za víkend i tři zápasy?

Ano, někdy i tři, ale to už je opravdu náročné, jak fyzicky, tak psychicky.

A kdyby sis mohla užít víkend podle svých představ, co bys dělala?

Tak to bych spala do 11 hodin a pak se rovnou naobědvala. (smích) K večeru bych si zašla do posilovny nebo zaběhat, a pak si doma pustila nějaký film.

Máš myšlenky na sport, i když trénuješ celý týden? Takže tě neláká jen tak odpočívat a nic nedělat?

Já už bez pohybu nedokážu být. Jeden den odpočívám, maximálně dva, ale více opravdu ne, moje tělo je už tak nastavené za ta léta…

Jak tě tak poslouchám, tak jsi opravdu velmi zaneprázdněná. Máš čas věnovat se krom školy a sportu ještě něčemu dalšímu?

Toho volného času opravdu moc nezbývá, ale na svého přítele nebo kamarádky si ho udělám vždy. A ještě mám brigádu v jednom baru v Ostravě, kde se chodím odreagovat jedenkrát, maximálně dvakrát za týden.

Býváš před zápasem nervózní?

Já jsem trémistka už odmala, taťka mě vždy povzbuzoval a vždy mi říkal, ať se uklidním, že je to přeci jenom zápas. Já ale nedokázala svůj vnitřní stres ovlivnit, prostě jsem to vždy hodně prožívala. Teď, když už jsem starší, tak jsem někdy úplně v klidu a na zápas se těším, ale pak přijde nějaký důležitý a nervozita se opět ozve. Říkám si, že ta nervozita ke sportu svým způsobem patří, ale na druhou stranu z vlastní zkušenosti vím, že člověku i hodně svazuje ruce. Většinou to mám ale tak, že jsem na začátku v křeči, ale pak je to lepší a lepší, až se úplně uvolním. Stejný scénář jako u zkoušky na univerzitě. (smích)

A z čeho jsi vlastně nervózní?

Z toho, že udělám něco špatně. Udělala jsem si v hlavě asi sama blok, že se bojím následků po nějaké chybě.

Jakou konkrétní chybu máš na mysli?

Například, že přihraji soupeři, udělám kroky nebo třeba ztratím míč.

Když například sportovec doběhne do cíle jako poslední, může být naštvaný leda sám na sebe. Jak to ale funguje v týmu, vyčítáte si vzájemně nějaké chyby během zápasu?

Ne, to se opravdu neřeší. Někdo to řekne třeba sám od sebe, že se mu něco nepovedlo, omluví se, ale nevyžaduje se to. Vyhráváme a prohráváme společně a zbytek je úplně jedno.

A co holky, s kterými jsi v týmu? Jak spolu vycházíte, když spolu trávíte tolik času?

Samozřejmě, že se sem tam rafneme, ale jinak jsou to moje kamarádky, s kterými řešíme nejen sport, ale i osobní věci. Nedávno se mi stalo, že jsem se dozvěděla o úmrtí babičky v šatně hned po tréninku a holky ke mně přišly, dlouze mě objímaly, nabízely pomoc a já si uvědomila jakou v nich mám oporu.

Jak pak v takových situacích zvládáš zápasy?

Někdy se mi úplně nedaří rozdělovat basketbalový život od toho osobního. Jeden den jsme měli pohřeb a druhý den jsem měla hrát, bylo to pro mě opravdu hrozné…

Umíš si představit, že bys jednou sama byla trenérkou?

Každé pondělí trénuji malé holčičky, které chodí k nám do klubu a moc mě to s nimi baví. Snažím se je něčemu naučit, motivovat je. Vztah k dětem mám asi po mamce, protože ta je zbožňuje.

Máš před zápasem nějaký rituál, který praktikuješ?

Já sama rituál nemám, ale měli jsme kouče, který nám říkal, že by bylo dobré, abychom ho měly. Maximálně poslouchám před zápasem ve sluchátkách písničky, ale to je tak vše.

Je pravda, že takové sportovkyni jako jsi ty, nedali zápočet z gymnastiky? Přijde mi to trochu úsměvné, ale nemyslím to nijak zle.

Je to pravda. (smích) Nezvládla jsem přemet. Bylo to hlavně tím, že jsem měla za dva dny jet na reprezentační kemp a já se bála, že když při tom přemetu skrčím hlavu a něco se mi blokne v zádech, tak nepojedu nikam, tak jsem to prostě neudělala. Zase jsme u těch priorit…

Většinou se s něčím podobným setkávám u úspěšných lidí. Nadaný herec se nedostal na DAMU, úspěšný podnikatel propadal z matematiky…

V daný moment se to může jevit jako katastrofa, ale po letech se tomu pak člověk už jen zasměje.

A kde se vidíš za pár let?

Nejsem úplně ten typ člověka, co by měl v životě přesně vytyčené cíle. Nikdy jsem to tak neměla.

Takže ti je bližší – žij dneškem?

Ano. Když jsem nastoupila na gymnázium, tak někteří spolužáci od první chvíle věděli, čím chtějí být a připravovali se třeba na studium medicíny nebo práv. Já to tak neměla, rozhodovala jsem se v podstatě na poslední chvíli.

A jak to hodnotíš s odstupem času? Je lepší plánovat nebo tomu někdy nechávat volnější průběh?

Nedávno jsem se nad tím zamýšlela… Vím, že studium medicíny je prestižní, lékaři mohou vydělávat krásné peníze, ale podle mě to v životě není všechno. Já si neumím představit, že bych ležela jen v knížkách a nemohla si užívat života tak, jak bych chtěla. Ale každý to má jinak.

Býváš na sebe opatrná, aby se ti nestal nějaký úraz, který by tě vyřadil ze hry? Nebo jsi už musela takovou situaci řešit?

Samozřejmě, že se snažím být opatrná, ale v tom zápalu hry to někdy moc nejde. Jinak mám za sebou různé úrazy kolen, výrony kotníků nebo natažené svaly. Dokonce i sešité obočí. Bylo toho už celkem dost no. (smích)

To je mi moc líto. A neuvažovala jsi pak nad tím, že bys s basketem přestala?

Dokud mi zdraví slouží, tak chci hrát.

A nastal někdy okamžik, kdy jsi chtěla s basketbalem opravdu skončit?

Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Podzim považuji za nejdepresivnější část roku a občas na mě dolehne nějaký neúspěch nebo splín. V tu chvíli si říkám, že bych mohla mít konečně klidnější život, mohla se více věnovat kamarádům, zajít si na nějakou třídní akci, ale pak si vlastně uvědomím, že si zatím nedokážu představit, že bych už nehrála. Byla by to podle mě obrovská škoda. Když si představím, co jsem tomu už všechno obětovala… Jak mě rodiče vozili na tréninky, finančně mě podporovali, sledovali každý můj zápas. Už kvůli nim bych to nechtěla vzdát.

A nějaké moudro na závěr?

Sportujte s rozumem, budete se pak cítit lépe a budete šťastnější! A neřešte zbytečnosti, nemá to smysl. Raději se soustřeďte na věci, které vám dělají radost a vnesou vám do života něco pozitivního.